Srdce z ledu

„Zase sněží. Napadlo už dvacet čísel a teď to vypadá na déšť se sněhem.“ Rory odložil hromádku pošty na kuchyňský ostrůvek a podíval se Nikki přes rameno. „To je těsto na perníčky? Měl bych ho ochutnat, pro případ –“
Zblokovala mu ruku loktem. Za posledních pár dní už spořádal tolik cukroví, kolik běžný člověk nesní ani za rok. „Jedeš! Tyhle jsou pro Santu a vaše.“
„A co ty rumové kuličky?“ nevzdával to.
„Pár si jich vezmi, ale něco nech. Jsou to Markovy oblíbené. Lacey je dělala speciálně pro něj.“
Lacey si vylezla zpátky na stoličku vedle Nikki. „Jen doufám, že se z těch kuliček nikdo neopije,“ prohlásila vážně. „Protože když maminka pije rum, je pak pěkně trhlá.“
„To tedy je.“ Rory poplácal Nikki po zadku. „A nejen to.“
Z jeho tónu jí vzplanuly tváře. „Přestaň.“
Zasmál se. „Které sušenky jsou pro Santu, Lace?“
„Ty kulaté bez ničeho. Ostatní jsem nazdobila.“ Náhle jí povadl úsměv. „Nevím, jestli připravit mléko nebo limču.“
„Já myslel, že Santa je spíš na mléko,“ podotkl Rory.
Nikki políbila dcerku na hlavě. „Tyler jí vždycky radil, aby tam dala limču, protože Santa už bude mléka nejspíš přepitý.“
„Aha,“ pochopil Rory. „No, když to říkal táta, tak to nejspíš bude pravda. A vsadím se, že Santa už se té tvojí limči nemůže dočkat.“
„Možná,“ odpověděla Lacey. „Jestli vůbec přiletí.“
„Proč by neměl přiletět?“ podivila se Nikki. „Byla jsi celý rok hodná, nebo snad ne?“
Pokrčila rameny. „Asi jo. Ale všechno je letos jiné a Santa mě třeba vůbec nenajde.“
„Ale to víš, že najde,“ ujistila ji Nikki. „Už jsme o tom přece mluvily, zlatíčko. Santa ví všechno.“
„A pro případ, že by zapomněl, kde tě hledat, poslal jsem mu dopis s touhle adresou a napsal jsem mu, ať se staví za Lacey Huntovou.“ Rory se na ni zářivě usmál.
Nikki viděla bolest v dceřiných očích. Chtěla se těšit na Santu, a taky že se těšila, jenže se vzpomínkou na otce se vždycky dostavil i pocit provinilosti. Lacey se Nikki před týdnem svěřila, že jí přijde hloupé slavit Vánoce bez táty, zejména když on už žádné nikdy mít nebude.
Když si kvůli tomu poplakaly, Nikki otevřela složku s fotografiemi v počítači a ukázala Lacey své nejoblíbenější fotky ze všech Vánoc od jejího narození. Dokonce i po rozvodu s Tylerem trávili svátky společně. Tyler si to náramně užíval – sháněl ty nejlepší dárky a vždycky přesně věděl, co Lacey pod stromečkem potěší.
„Tatínka by moc ranilo, kdyby věděl, že se netěšíš na Vánoce,“ domlouvala jí Nikki.
„Dokonce i když tu je Rory a on ne?“
„Ano,“ odpověděla pevně. „Byl by rád, že tu Roryho máme, když on sám už tu být nemůže. Je jasné, že tatínka nikdo nenahradí. A Rory se o to ani nesnaží a nečeká, že ho tak budeš brát. Chce jen, abys byla veselá a šťastná.“
Rory jemně zvedl Lacey ze stoličky a posadil ji na ostrůvek, aby si viděli zpříma do očí. „Vím, že to pro tebe není snadné, beruško. Ale klidně se můžeš těšit na Vánoce, a zároveň si stýskat po tátovi.“
Lacey si protřela uslzené oči. „Tolik mi chybí.“
Nikki bolelo u srdce, když si dcerku přivinula v pevné objetí. „To mě taky, ale tatínek je tu pořád s námi. Dívá se na tebe.“
„Ty tomu vážně věříš?“
„Jistě. Víš, jak moji rodiče zemřeli, když mi bylo šestnáct?“
„Zavraždili je, jako tatínka.“
Nikki od matky vždycky slýchávala, že bůh naloží člověku jen tolik, kolik unese, ale šestileté dítě by nemělo vědět, co je vražda, natož aby se muselo vypořádávat se ztrátou blízkého člověka, který zahynul rukou psychopata. Byly vražda a neúměrná krutost skutečně součástí boží vůle?
„Všechny Vánoce potom pro mě byly těžké, ale ty první byly vůbec nejhorší,“ začala Nikki. „Teta mi poradila, ať své rodiče požádám o znamení, že tu pořád jsou. Nesmělo to být ledajaké znamení, ale takové, které bude pro mě a mé rodiče něco znamenat. Přišlo mi to šílené, ale zkusila jsem to.“
„A co jsi chtěla, aby ti ukázali?“ zajímalo Lacey.
Nikki se usmála. „Sojku chocholatou, protože máma o nich tvrdila, že jsou to krásné potížistky, zatímco táta obdivoval jejich odolnost. A víš ty co? Pár dnů nato se sojka uhnízdila na stromě vedle tetina domu.“
„Vážně?“ zeptala se Lacey s očima navrch hlavy.
Přikývla. „Pamatuješ, jak tvůj tatínek zbožňoval kardinály? Přezdíval jim ruďouši, tak jako jeho babička.“
Dcerka nadšeně přikývla. „Mám tatínka požádat o kardinály?“
„Aby ti dokázal, že je pořád s tebou,“ dodala Nikki. „Na tuhle část nesmíš zapomenout.“
„Mám to udělat hned?“
„Jestli chceš,“ pobídla ji Nikki.
Rory uhnul stranou, Lacey seskočila na stoličku a pak na zem. „Jdu si pro boty a bundu.“
„Začni na zahradě.“ Rory pohlédl na Nikki. „Ještě jsem to vepředu neodhrnul a ten schod dost klouže.“
„Jasnačka.“ Lacey už pelášila pryč.
Když byla mimo doslech, Rory si k sobě Nikki přitáhl. „Čirou náhodou vím, že na zahradě se uhnízdily minimálně dva párečky kardinálů,“ zašeptal jí do ucha.
„To já taky.“ Opřela se o jeho silnou hruď. „Cítím se trochu provinile, že jsem jí lhala, ale chci, aby si to zítra užila.“
Políbil ji na tvář. „Občas nějaká ta lež neuškodí. Jakmile ty ptáčky uvidí, bude jí líp.“
V chodbě se ozval dupot Laceyiných bot.
„Jdu na zahradu.“
„Dávej pozor,“ volal na ni Rory. „Sníh je hluboký a vezmi si boty a čepici… Víš co, půjdu s tebou. Pokud tedy chceš.“
Lacey pohlédla na Nikki a protočila panenky. „Kluci mají pořád tolik otázek. Jasně, Rory. Můžeme si hrát ve sněhu a hledat ptáčky.“
Nikki se musela kousnout do rtu, aby nevyprskla smíchy. Rory měl pro její dcerku slabost a ji nic nezahřálo u srdce víc, než když je slyšela, jak se chechtají a hrají si spolu. Zatímco se pekly sušenky, zadělala na zapečené brambory, které chtěla vzít na večeři k Toddovým, a koutkem oka z okna sledovala dvojici na zahradě. Rory padnul do sněhu a Lacey ho šla hned zahrabat.
Nikki prošla poštu a podivila se, že jí také něco přišlo, protože většina korespondence jí stále chodila do domu v St. Paul. Když spatřila zpáteční adresu, zatrnulo jí.
Ve věznici Oak Park Heights, jediném nápravném zařízení s maximální ostrahou v Minnesotě, si aktuálně odpykával trest policista, který před rokem zabil George Floyda, dále vrah Nikkiných rodičů a v neposlední řadě i Mráz, vrah šesti žen a Tylera Hunta.
Hypnotizovala obálku, jako by chtěla z rukopisu odhalit identitu pisatele, ale neměla ani tušení, kdo by jí mohl psát. Má dopis otevřít, nebo ho rovnou hodit do koše?
„Když ho vyhodím, nedá mi to a budu ho v noci lovit z odpadků,“ pronesla do prázdné kuchyně. Veškerá komunikace mezi věznicí a světem venku podléhala přísné kontrole, proto byla obálka otevřená a znovu zalepená, takže nebylo těžké se do ní dostat.
Očima sklouzla rovnou na konec dopisu, aby věděla, od koho je.


OLIVER, tvůj polorodý bratr

Chvěly se jí ruce, když zběžně přelétla dopis, který kromě líčení života za mřížemi zahrnoval i nenápadné připomenutí toho, že Nikki má stále ještě příbuzného, kterého by moc potěšilo, kdyby ho navštívila.
„Ten parchant.“ Rozcupovala psaní a společně s obálkou ho hodila do smetí. Sériové vrahy a jiné zmetky znala jako své boty, takže Oliverovy manipulativní techniky hravě prokoukla. Musel vědět, že by se k jejich příbuzenskému vztahu nikdy nehlásila, natož aby ho šla navštívit. Poslal ten dopis jen proto, aby se jí dostal pod kůži a připomněl jí svůj trvalý vliv na její život.
Vzteky skoro neviděla, ale rozdýchala to dřív, než pohár přetekl. Oliver jí dnešní den nezkazí.
Nacpala si do pusy tři rumové kuličky najednou. Udělala je ze tří dávek, takže na Marka bohatě zbude. V tuhle chvíli ji však nenapadalo nic lepšího než se cukrovím zpít do němoty.
Na lince jí zavibroval telefon. Nálada jí poklesla ještě víc, když se na displeji objevilo číslo šerifa Millera. Na Štědrý den by nevolal jen tak, takže to muselo být vážné.
„Šťastné a veselé, Kente!“ Nikki si zachovávala odlehčený tón v naději, že po ní nebude chtít pomoc s něčím ohavným.
„Nápodobně, Nikki. Poslyš, vím, že je Štědrý den, ale mám tu jeden nález v jezeře a není to nic pěkného.“
„Utonutí?“ zeptala se. Rybáři na dírkách byli z jejího pohledu šílenci, zejména když se po zamrzlém jezeře projížděli autem.
„Jeden rybář zavadil o lidské tělo,“ vysvětlil Miller. „Poznal v něm Keshu Williamsovou. Na ověření totožnosti ale ještě čekáme.“
Kesha zmizela z obchodního domu Mall of America už před měsícem a bloomingtonská policie se od té doby prakticky nikam neposunula. Nikki zvažovala, že jim s tím pomůže, ale bez parťáka Liama toho na ni bylo už tak dost.
Teď hořce litovala, že se přece jen nenabídla.
„Ten rybář ji poznal?“ Rozklad v chladné vodě trval sice déle, ale i tak musela být Kesha mrtvá teprve krátce, jestli byl rybář schopný ji identifikovat. „Ty už jsi ji viděl?“
„Potápěči jsou ještě na cestě,“ odpověděl Miller. „Máme málo lidí. Jsem tu jen s Reynoldsem. Strašně nerad tě o to žádám takhle o svátcích –“
Nikki už zakryla hrnec a vypnula troubu. „V pohodě. Jezero Big Marine?“
„Jo, u severního vstupu,“ upřesnil Miller. „Správci nám pomáhají odklánět odtamtud lidi. Zatím z toho vynechávám média, dokud nemáme potvrzenou totožnost. Její rodiče bydlí půldruhé hodiny cesty odsud, ale tamní policejní oddělení je připravené jednat, pokud to bude Kesha.“
„Za chvíli jsem tam.“
Nikki došla k zadním dveřím a zavolala Roryho, který byl právě pod sněhovou palbou. Jakmile letos poprvé nasněžilo, pořídili si koulomety. Nikki jen žasla, že ještě držely pohromadě.
Rory požádal o klid zbraní a doběhl k domu. „Má čím dál lepší mušku.“ Hned ho však přešel smích, když spatřil Nikkin výraz. „Nějaký mord, že jo?“ Ani nečekal na odpověď a řekl Lacey, že se hned vrátí, načež následoval Nikki do ložnice. Rychle ze sebe shodila flísové tepláky a triko s potiskem roztomilých pejsků a namísto toho si oblékla džíny, tlusté ponožky a velký kašmírový svetr. Když ještě přidá pořádnou zimní bundu, chvíli tu zimu snad ustojí.
„Ještě má pár hodin sněžit,“ varoval ji Rory. „A je to dost těžký a lepkavý sníh.“
„V džípu mám čepici a rukavice,“ uklidnila ho. Její zimní turistické boty byly na chůzi ve sněhu jako dělané, ale i tak bude ráda, když se nevyseká. „Někdo v jezeře našel mrtvolu a poznal v ní tu středoškolačku, která zmizela z nákupního centra na černý pátek. Ale ještě to není oficiální, takže ani muk.“
Jezero Big Marine se nacházelo asi dvacet minut cesty od Stillwateru v severní části okresu Washington. Bylo to jedno z největších jezer v okrese, kousek od menší komunity Marine on St. Croix. Celoročně se těšilo velké oblibě, i když kvůli své poloze v rozlehlé přírodní rezervaci působilo dost izolovaným dojmem.
„Ježíši,“ zděsil se Rory. „To je ta, co –“
„Ta, se kterou jsem mohla pomoct, ale neudělala jsem to? Jak jsi to uhodl?“
„Zlato.“ Coural se za ní, zatímco si brala věci. „Ty za to nemůžeš. Neměla jsi na to lidi.“ V tom se nemýlil. Její malá elitní jednotka spadala pod Oddělení závažných trestných činů FBI v Minnesotě a poskytovala služby v oblasti profilace pachatele. Kdyby Nikki vzala každý případ, který jí přistál na stole, nikdy by nezamhouřili oka.
„Měla jsem se alespoň nabídnout,“ trvala si na svém. „Možná by to ničemu nepomohlo, ale to už se nedozvíme, že?“ Projela si husté vlasy kartáčem a snažila se potlačit pocit provinilosti. Každý dobrý polda měl občas výčitky svědomí, jenže Nikki to znala i z druhé strany. Smrt ji poprvé zasáhla ve chvíli, kdy jí zavraždili rodiče, a od té doby ji neustále sžíraly výčitky. Možná proto si dokonce pamatovala jména všech obětí, s nimiž se dosud setkala.
„Big Marine.“ Rory stál ve dveřích a tvářil se ustaraně. „Před lety jsem tam stavěl. Vsadím se, že tam cesta nebude odklizená. Ani tady to není ideální. Ale dálnice by měla být v pohodě.“ Rory bydlel v domě svého dětství a jeho pozemky sousedily s farmou, kde Nikki bydlela až do smrti svých rodičů. Dřív to byla jen štěrková cesta, ale teď v létě město konečně zainvestovalo do asfaltu. „Silnice kolem jezera budou asi špatné.“
„S džípem to zvládnu.“ Nikki vyhlédla z okna, kde si Lacey hrála se sněhem a číhala na kardinály. „Půjdu jí říct, že šerif potřebuje mou pomoc, ale na štědrovečerní večeři u vašich budu zpátky.“
Rory zaváhal. „Budu mlčet jako hrob, ale víš jistě, že se ještě dneska vrátíš? U podobných případů většinou děláš od nevidím do nevidím.“
„Je Štědrý den,“ odvětila. „Kancelář FBI je zavřená a Courtney dala svým lidem v laborce volno, když letos Vánoce připadají na sobotu. Ona už v neděli bude pracovat, ale nevím jak ostatní. A v úřadu soudní lékařky také nejspíš nemají plné kapacity. Ať už je situace na jezeře jakákoliv, v tuhle chvíli nemáme moc na výběr.“
Nikki si vzpomněla na svého mentora v Quanticu, který ji vyplísnil, když chtěla pracovat na Boží hod. „Oběť je mrtvá. Rodinu jsme uvědomili a procházíme složku případu. I workoholici mezi námi potřebují prázdniny, Nicole,“ poučil ji tehdy.
„Dám vědět, kdy se vrátím.“ Zapečené brambory už byly hotové a předvařená šunka chtěla tak maximálně na hodinku do trouby. „Pak to jen přihřej a vezmi k vašim.“
„Neboj se,“ ujistil ji Rory. „Postarám se o to.“
Zadní dveře se rozletěly a Lacey se vřítila do kuchyně. „Mami, viděla jsem kardinála! Velkého, červeného! Podíval se přímo na mě a zazpíval. Požádala jsem tatínka, aby mi ukázal, že je ještě tady, a on to udělal. Dívá se na nás.“
Nikki se ulevilo. „To je skvělé broučku. Věděla jsem, že ti to nějakým způsobem ukáže.“
Lacey zvadl úsměv. „Ty někam jdeš?“
„Šerif Miller potřebuje, abych mu pomohla s nějakým papírováním,“ zalhala Nikki. „Všichni z kanceláře už odešli, a tak jsem mu řekla, že přijdu pomoct.“
„A kdy se vrátíš?“
„Jakmile to půjde,“ odpověděla.
Lacey tomu tak docela nevěřila. „Slibuješ?“
„Slibuju.“