„Od těch borůvek tady,“ řekla holka House, „budeme samej fialovej puntík.“
„To je fuk,“ já na to. „Mám fialovou rád.“
„Proč zrovna fialovou, Bigglesi?“
„A proč je někdo slávista a někdo sparťan? Fialovou jsem měl rád už ve školce… Možná proto, že ostatním dětem se líbila červená.“
„A ty jsi chtěl bejt jinej…?!“
„Třeba jsem byl jinej. Červená se mi zdála protivně přímočará a uřvaná. Fialová je tichá, zamyšlená, záhadná… a může bejt všelijaká.“
„Jo. Dokonce jedovatá, hele. Například oměj je taky krásně fialovej.“
Takhle praštěně se dokáže bavit zahradnice se soustružníkem potmě v lese; drží se ho usmolenejma rukama, jako by se bála, že už ho nenajde, kdyby se pustila; dusnej letní večer je pro hříchy všeho druhu jako stvořenej, támhle na protějším konci paseky vychází měsíc za černým mřížovím bříz, buků, dubů, nebo co je to za stromy, něco zaševelí a tichounce kníkne v mlází…
„Kvílí šakal…,“ zabroukala holka House, „po družce vzdálené touží svojí…“ Zavrtěla se mi přitom v náručí. „Ty, Bigglesi, hele… já tě fakt strašně miluju.“
Nebylo to pro mě nic novýho a nemůžu říct, že by mi to nelichotilo. Problém byl v tom, že holka House mě takhle strašně milovala už dobrejch šest let.
Celou tu dobu kvůli mně vzdorovala nástrahám různejch vykuků a frajírků. Teď už jí táhlo na dvaadvacátej, i když by to byl do ní nikdo neřek. Pořád to byla ta samá vyčouhlá holka s ucouranejma vlasama neurčitý barvy a tlustejma černejma linkama kolem bledě modrejch kukadel, která pro silný slovo nikdy nešla daleko a střílela z praku jako čtrnáctiletej grázlík. Byl jsem jí tenkrát vděčnej, jak by ne; zachránila mi život a riskovala přitom svůj, když šutrem z praku sejmula ke všemu odhodlanýho zabijáka s bouchačkou. Jenže já byl zrovna zamilovanej do Růženy. A když už jsem nebyl zamilovanej do Růženy, jelikož mi zahnula s jistým Motejzlíkem, byl jsem zamilovanej do jiný, dokud mi nezahnula taky; a tak to šlo dál, až jsem se odnaučil zamilovávat se. Ale House byla vytrvalá, a co bysme si povídali – kterej chlap by takovou věrnost svý osobě vydržel. Kór když je zrovna sám.
Teď byla šťastná a mě to těšilo, i když to ode mě vůči ní nebylo jó férový. Jenomže to holt máte těžký; takový to, co se tomu básnicky říká něha, potřebuje čas od času každej; a když je to osmadvacetiletej klacek, potřebuje to tuplem. Od mámy to není ono, i kdybyste ji měli rádi jánevímjak, co si budem povídat.
A tak jsem teď vrávoral na okraji temný propasti, jelikož holka House mě hodlala milovat nadosmrti – a já toho nechtěl zneužít, i když jsem ji měl taky rád.
Nějakej paďour by si moh myslet, že mezi trampama se na takový věci zas tak kórmoc nekouká, když jsou vlastně pořád kluci s holkama někde po nocích; jenže to by se zatraceně mejlil. Mezi pořádnejma trampama se na to naopak kouká mnohem úzkostlivějc než mezi paďourama… No dobře, jakej já jsem tramp, když s nima jen čas od času vypiju nějaký to pivo U Dvouch stehen a nechám si od nich říkat Biggles; ale ať už jsem tramp nebo ne, s těmahle zásadama souhlasím – i když jsem se podle nich vždycky neřídil. Ale teď zrovna jo.
„Ty, House… neměli bysme se už vrátit?“
„A proč?!“
„Někdo si všimne, že jsme dlouho pryč, a k tomu budem od borůvek… Co kdyby to někdo pích tvýmu bráchovi, až přijede?“
Původně jsme šli s flaškama pro vodu; tu jsme sice z pramínku nabrali, ale zpátky jsme se dali oklikou kvůli tomu měsíci, abysme líp viděli, jak vychází.
Sedli jsme si, jelikož mu to trvalo děsně dlouho.
„Hele, Bigglesi,“ řekla, „víš co? Ať si to klidně píchnou. Brácha mi nemá co poroučet – a Džimák taky ne, když Jukóni do osady holky neberou.“
„A co Vrtule?“
„Šerifova ženská.“
„Jestli to není obráceně.“
„Ty seš strašnej, víš o tom? Co má bejt, že je Vrtule šerifova ženská? To je stejný, jako že já jsem –“
„Nejsi. Můžeš dělat, co se ti zachce. Třeba se sbalit a jít někam jinam s někým jiným – a nemusíš se mě ptát, jestli se mi to líbí, nebo ne. Do toho, co chceš nebo nechceš, mi vůbec nic není. Je to věc tvýho svobodnýho rozhodnutí.“
„Proč bych měla chodit jinam s někým jiným? Moje svobodný rozhodnutí je bejt tvoje –“
Nedořekla to, protože zazvonil telefon.
* * *
Nejspíš vás napadne, že jsem se dal na nějakej ten syreálizmus, jak těm žirafám se šuplatama a hodinkám, co tečou ze stolu, říká Kasal od nás z fabriky, kterej má grafickou školu. Že jsem si zkrátka ten les okolo nás vymyslel, zatímco jsme seděli někde u telefonu.
Jenže já si ho nevymyslel, čestný pionýrský.
Široko daleko okolo místa, kde jsme s Housetem seděli, se táhnul bejvalej vojenskej újezd. Na jaře jsem byl na vojenským cvičení a papaláši nevěděli nic lepšího než nás, mladší záložáky, převelet zrovna sem, protože se to tu likvidovalo a armáda se stěhovala někam jinam. Byla to makačka a blbárna a po práci se nedalo dělat nic jinýho než sedět na cimře nevábnýho baráku a mastit s chlapama mariáš, nebo se táhnout po silnici dva kilometry tam a dva zase zpátky kvůli mizernýmu pivu. Nikdo rozumnej se mi tudíž nemůže divit, že ve chvílích volna jsem prolez každej palouk a vyšplhal na kdejakej kopec v širým okolí. Krajina, o kterou se nikdo nestaral dobrý dvě desítky let, byla pustá a romantická včetně takovejch atrakcí, jako byla zřícenina starý vodní tvrze na ostrůvku v zanedbaným rybníku.
Když mě holka House pozvala na letní velkej vandr, měli Jukóni v úmyslu hledat nový kempy až někde na horním toku Sázavy. Hned jsem si vzpomněl na svý jarní průzkumy holetínskejch pralesů a vzkázal jsem jim to. Když jsme si to ještě upřesnili u piva, Jukóni proti změně plánu nic neměli. Byla to náhoda, že v naší fabrice ve stejným termínu začínala čtrnáctidenní celozávodní dovolená, jinak bych s Jukónama nikam jet nemoh, i kdyby House prosila na kolenou.
Stejná náhoda stihla Fandu Kelnera, pěvce závodního bigbendu. Byl zhrzenej, nepovedlo se mu uhnat krásnou Barboru Konvickou, administrativní sílu v mistrovně. Vyrazil se mnou na pivo, aby ze mě tahal rozumy, Barbora totiž nejdřív jela po mně, ale to je lautr jinej a taky ukončenej příběh; a protože na pivo je z fabriky nejblíž ke starý Stehnový, kde byla akorát slezina, padnul tam parkeťák a hogofogo Fanda do noty starýmu Džimákovi, šerifovi T. O. Yukon; stojí to za vyprávění, i když se tím od toho telefonu v lese na chvilku vzdálím.
„Tam je fis, vole,“ hulákal banjista Sahara na Mrožáka. Do toho břinkaly sklenice, Džimák chrastil lžícema a vysmolený hlasy přítomnejch kamarádů sborově notovaly: „Má krásná zlatovlasá pááánííí…“
„Dyť já to ani pořádně neznám, ty máku,“ bránil se Mrožák a bloudil prstama po hmatníku starodávný kytary, která prej pamatovala slavnýho trampskýho skladatele Slima Howarda Klimeše. „Jaký fis? A kde?“
„Na tu paní,“ překřikoval Sahara hospodu.
Mrožák to zkoušel, jenže písnička už byla o kus dál a zas to nepasovalo. Vtom se k tomu přichomejt Fanda, kterej do tý doby neřek ani slovo, jen s unaveně nadřazeným ksichtem usrkával svý pivo. PŮJČ MI TO, KAMARÁDE… Načež vytasil z kapsičky na hodinky trsátko, přidal se k banju i s tím fis a ještě vymák pár hmatů, který neznal ani Sahara. Když to dohráli, hulákalo se umííí a Sahara povídá: „Hele, ty… odkaď znáš Bar U Zlatý plachty?!“
Fanda na to, že od nějakýho Uajtmena.
Načež se začali dohadovat o různejch předválečnejch americkejch flákách, co na ně trampský veršotepci vymysleli český texty, a přitom vyšlo najevo, že jeden takovej napsal i sám Slim Howard Klimeš, pro Džimáka trampskej světec, Fanda se projevil jako znalec kdejakýho čundráckýho dojáku i s příšernejma prstolamama a nakonec jeho přednášku s názornejma ukázkama nesežrali jenom Mrožák se Saharou, ale lautr celá hospoda i s hostinskou a štamgastama ve výčepu, který sice neměli šajna, o co kráčí, ale byli zticha jak putičky. Svůj nápad, že by Fanda moh do holetínskejch lesů vyrazit s náma, jsem tudíž ani nemusel moc prosazovat. A když nakonec svým cortésovským barytonem vystřih You belong to my heart, koupil si i holku House, který jsem kdysi dávno právě tohle napsal do cancáku, jelikož jsem pořádně nevěděl, co to je.
„Hele, on to od tebe zná?“ zašeptala mi.
„Ne,“ já na to. „Já to znám od něj.“
„Je úža,“ pravila zasněně. „Jenže tebe miluju, víš?“
Vyznáníma lásky nešetřila; za tu dobu, co jsme se vídali jen občas na slezině Jukoňáků a já na její žhoucí pohledy nezabíral, si jich nastřádala slušnou zásobu.
Teď už snad zbejvá jenom spočítat, kdo všechno přiklusal v sobotu ráno s bagáží na Denisák; šerif Džimák se svou nerozlučnou squaw Vrtulí, Mrožák s kytarou, Sahara s banjem, věčnej řezbář Kary, kterej se těšil, že v tý divočině najde hromadu samorostů, House a já.
Fanda jel na svý číze; měli jsme s ním sraz v Holetíně na nádraží, kde chtěl nechat mašinu v úschovně.
Bimbo, Housete brácha, měl na svým davidovi přijet až v úterý – slíbil totiž našemu společnýmu kamarádovi Vrbovi, že mu přes neděli píchne s opravou střechy na jeho starým srubu ve Tmavý Studnici.
S Fandou jsme se taky v Holetíně sešli, urazili jsme pěšky tři kiláky po opuštěný starý vojenský komunikaci a další kilometr do šílenýho kopce a ještě kousek po rovině lesní pustinou, až jsme se zastavili na břehu lesního rybníka zarostlýho rákosím. „Vidíte tu zříceninu na ostrůvku?“ povídám. „Náramnej flek.“
„Je tady přívoz?“ na to Sahara.
„Támhle je to mezi břehem a ostrovem široký nanejvejš tři metry. Na jaře jsem to přeskočil.“
„Fajn,“ na to Džimák. „Ženský, uvařte čaj a namažte ňákou brzdu. Kary – my zatím postavíme lávku.“
K večeru jsme měli postavenou nejen lávku, ale i docela útulnej kemp schovanej mezi zbytkama zdí.
V šerifským stanu bydlel Džimák, ke kterýmu se měl v úterý připojit jeho zástupce Bimbo. House bydlela ve starým áčku s Vrtulí, Mrožák se Saharou měli německej čtyřplátnovej jehlan, kam se k nim pohodlně vešel i Kary se všema svejma řezbářskejma fidlátkama, a mě vzal do podnájmu Fanda. Měl úžasnej hangár s podlážkou, na kterej Džimák nejdřív koukal dost nedůvěřivě, ale nakonec ho přijal na milost.
„No jo, kamaráde,“ prohlásil, „konečně můžem bejt rádi, že je aspoň khaki. Takovej kohinór jako ty si taky moh přivízt něco růžovýho s krajkovou předsíní.“
„Jakej já jsem kohinór, šerife?!“ na to Fanda.
„Abys rozuměl,“ vysvětlil mu to Džimák, „kohinór, to neznamená paďour. Kohinór klidně může bejt přítel trampů, akorát holt je trošku moc civilizovanej.“
Fanda se tomu srdečně zasmál.
Večer začali štípat komáři; Mrožák postavil ohniště, šutráků tam na to bylo dost, a rozdělal oheň. A protože ani to nestačilo, začali všichni zuřivě kouřit.
V soumraku jsme se trousili do lesa pro dříví a mě poslala Vrtule s flaškama pro vodu, protože jsem zatím byl jedinej, kdo k pramínku trefil. Na druhý straně lávky jsem potkal holku House; nesla otep roští, se kterou hned praštila o zem, a že prej půjde se mnou, aby taky věděla, kde ta pitná voda je.
Škobrtali jsme na druhou stranu rybníka a pak proti proudu potůčku, co do něj ústil; tam jsme nabrali vodu a cestou zpátky jsme zabloudili na borůvkovej palouk, koukali na měsíc, jak pomalu vychází za vzdálenejma stromama, a přitom jsme vedli ty srandovní řeči…
Dokud nás nevyrušilo zazvonění telefonu.
* * *
No prosím, můžete namítat, že jsem vysvětlil kdeco, jenom ne to, jak může sakra v lese zvonit telefon.
Holka House se ke mně přimáčkla ještě víc a zašeptala: „Ty, Bigglesi – to není možný!“
Jako na důkaz, že to možný je, to zazvonilo znova.
„Kde je baterka?“
„J-já,“ cvakala zubama, „ně-někde… tuhle j-je.“
Rozsvítil jsem baterku a pomalu se ploužil borůvkama. Ani já jsem z toho neměl příjemnej pocit. Jak by taky jo? Napadlo mě, že to není telefon, ale třeba gigantický saranče, který se mi vzápětí zahryzne do lejtka.
Kdyby to bejvalo přestalo, asi bych to byl nenašel.
Naštěstí to zvonilo dál, já byl čím dál blíž – až jsem se taktak zastavil na kraji díry napůl zasypaný hlínou. Zvuk vycházel odtamtud, a když jsem se opatrně pustil po tý hlíně, měl jsem před sebou něco jako jeskyni…
„House...!“
„J-jo. Našel jsi něco?!“
„Pojď sem, jo? Ke světlu. Neboj se, je to rovina.“
Ten prevít v jeskyni pořád vyzváněl.
„Jéžiš,“ řekla House. „Co to je? Hrob?!“
„To víš, že jo,“ já na to. „Zakopali sem zastřelenýho telefonistu a on tu teď straší. Sedni si na kraj a počkej. Vlezu tam.“
„Ty… nedělej to.“
Posvítil jsem si dovnitř. „Je to sotva dva metry dlouhý,“ řekl jsem. „Žádnej hrob, spíš bejvalej kryt pro cílnýho. Na jaře to zahrnovali a na tenhle asi zapomněli.“
„No jo,“ na to House, „jenomže proč sem někdo telefonuje? Do zapomenutýho krytu?!“
