Případ výjimečné klibny

Začalo to nevinně: takhle koncem června v sobotu po poledni přijela teta z Čenětic. V rámci nevídaný ourody májovek a masáků přivezla plnej bramborovej košík hub z lesa zvanýho Okrouhlík, takže máma s ní vzápětí seděla v kuchyni u stolu, místo ubrusu prostřenej vál a pucovaly a krájely a krájely a krájely… a přitom vedly řeči, jak to bejvá – teda hlavně teta, to se ví. Máma se občas, když tetě došel dech, pokusila něco dodat, zatímco táta, kterej seděl ve svý pojízdný invalidní židli mezi dveřma do pokoje, se tu a tam přihlásil s nějakou věcnou připomínkou, jako třeba no jó, ta určitě nebo jen ať si moc nehoní triko, případně kterýmu Šolínovi, když teta hodila do placu vřed na dvanácterníku, kterej se dotyčnýmu ozejvá pokaždý na jaře a na podzim, zatímco letos prej s tím klempíruje už teď, takže by zima mohla přijít brzo…
Já tam byl jako němej svědek – seděl jsem v pokoji a civěl na televizi, kde dávali mistrovskej tenisovej turnaj ze Štvanice a zrovna ten nedávnej objev, nějakou Pavlu Šponarovou; hrála čtvrtfinále s Ekrlovou, která už mistrovství měla propachtovaný nějakej ten rok, a dávala jí pořádně zabrat. Ne že bych snad byl nějakej vášnivej obdivovatel tenisu; to jen, že byla sobota a mně se fakt lautr nikam nechtělo. Ostatně na tu holku nebyl nejhorší pohled, i když ve srovnání s vycmrdlým a pomenším trenérem, kterej jí v každý pauze namaštěnejma prackama vilně žmoulal lejtka, vypadala dost kolohnátsky.
Na fotce v Československým sportu, kde s ní nedávno vyšel rozhovor, se zdála o dost úhlednější, ale to ji asi nefotili uprostřed utkání ve vedru a červeným prachu. Fanouš Kelner, kterej místo sport říká zásadně šport, jelikož to zní ležérnějc, čumí do těch jednostrannejch novin o svačině u mašiny a usrkává k nim nonšalantně acidofilní mlíko. „Ty, hele, Oto,“ povídá mi zrovna nad touhle fotkou, „co je to platný, že má na finále mistrovství republiky, když vypadá jak masopustní klibna? Pokud se teda mě tejká, musel bych bejt přeraženej jak Abrahám, abych si dal říct. Když už výkonnostní třídu, tak radši vejškařky.“
Kecal. Jak ho znám, kdyby neměl jistotu, že ta slavná holka je mu beznadějně vzdálená, žádný klibny a podobný blbosti by ho ani nenapadly. Holt ty známý kyselý hrozny, co bysme si povídali. Zeptal jsem se, co to má bejt, ta klibna, a Fanda mi vysvětlil, že na venkově při masopustních průvodech vodívali umělou kobylu, která strašila děti, a tý se říkalo brůna nebo klibna. Vevnitř se schovávali dva chlapi, takže to nebylo žádný roztomilý hříbátko, a to že prej ta Šponarová taky není. Prej to viděl na nějaký pohlednici od Lady, Alše nebo takňák. Teda tu brůnu čili klibnu; nikoli Šponarovou.
Neřek jsem na to nic. Za prvý mám k Fandovi pořád jistou ouctu (hlavně proto, že je o pár let starší; jinak si samozřejmě moc dobře pamatuju, jak se přede mnou už párkrát pořádně shodil), a za druhý ze sportovkyň znám osobně jen Maky, která nevypadá ani trochu jako brůna neboli klibna, i když propaguje ženskej box. Víc vám toho o ní (a o sobě) jako gentleman neřeknu – leda že hraje už asi deset let na piáno; jenomže o boxmač ani o piáno tenkrát nešlo a doteď mě to mrzí. Ne proto, že by se mi to snad bejvalo nelíbilo; spíš skrz ty výčitky svědomí, který jsem měl (a pořád mám) kvůli Houseti. Jako by mi byly něco platný… Holka House má svý zásady a já ji zkrátka těžce urazil. Hostinská Stehnová, když jsem si u ní jednou ve výčepu stejskal, že by mi holka House mohla aspoň něco říct, a ne se mi jen tak zničehožnic začít vyhýbat, mi to vytmavila: „Proč by ti něco říkala? Ta jenom mlčky trpí jako správná ženská hrdinka. Chápeš to? Chápeš prd. Vybrečí se mi tady do zástěry a jde dál nýst ten svůj těžkej ouděl. Vy chlapi víte hovno, co je to ženská hrdinka. Radína mať, jasný? Ta, která jde jako první s práporem na barikádu. I kdyby jí přitom z dekolté měly naráz vypadnout obě kozy, ty chytrej.“ Otočila se k regálu, cmrndla si trubičkou do malýho panáka lok peprmintky, zvrhla ji do sebe, a jak potom zuřivě šplíchala panákem v dřezu, dodala: „Vy chlapi si myslíte, že tvoříte dějiny, a přitom kolikrát nemáte ani na dvě piva. Dětedoprdele!“
Hostinská Stehnová je přírodní filozof a vidí do všeho, dokonce i štamgastům do kapes. Zrovna jsme doma šetřili, kde se dalo, a já na to druhý pivo fakt neměl.
„Naši kluci už stavěj,“ řekla vedle teta. „Měli byste se zas přijet podívat. Pepovic Haninka už chodí na nočník – a kdypa jste ji viděli naposled? Ještě v zavinovačce.“
Mí rodičové byli dlouhý léta od května pětačtyřicátýho roku zvyklí sedět doma; takže se jim za posledních pár měsíců těžko zvykalo na to, že najednou můžou vyrazit, kam je napadne. Proč se nepochlubit: nějakej čas jsem si holt nedával druhý pivo, vzali jsme si půjčku, táta dostal příspěvek od Svazu protifašistickejch bojovníků a ROH ve fabrice taky něco přidalo. Nakonec to byla slušná hromádka prachů, ale co si dneska pořídíte zadarmigo? Když vyloučíme krádež, tak nanejvejš to, co zmáknete vlastníma zlatejma ručičkama, pokud je máte. Ty mý byly samozřejmě na auťák krátký, ale předělat tátovo kolečkový křeslo na skládací nebyl žádnej problém. Nakonec jsme ještě ušetřili, když nám fabrika odprodala odepsanýho tudora, kterýho jsem za vydatný pomoci kamaráda Josefa Vrby zrestauroval a nastříkal olivovou zelení. Přišla mi nejlacinějc, protože zbyla ve fabrice po totálním natírání mašin a oken před prvním májem. Horší to bylo s garáží, ale nakonec jsem se dohod se sousedem Burdou z Křenický, kterýmu se běžně říká Burák; postavil si garáž na parcele vedle baráku, ale protože na auťák už mu nezbylo, nechal se snadno ukecat, že by garáž nemusela stát jen tak a sloužit jako skladiště domácího bordelu, ale vydělat mu aspoň na to, co do ní vrazil. Od tý doby jsem teda zase měl do čeho vrážet prachy já, ale taky jsem o pořádnej kus povyrost, když jsem na svůj kroužek s klíčem od domu a od bytu přidal klíč od garáže a klíčky od auta…
„Oba kluci stavěj?“ zajímala se máma v kuchyni.
„Jo, oba… Ale jenom barák pro Pepu. Láďa zůstane na chalupě, jednou zdědí to cestářství po Lojzovi…“
Lojza je strejda, teda tety Mařky manžel.
„Jen jestli ho to uživí ještě za deset dvacet let,“ povídá táta. „Vida, to byl prohoz.“ Kroutil hlavou sem a tam, podle toho, jestli se hlásil do diskuse v kuchyni, nebo v pokoji komentoval utkání Ekrlová versus Šponarová.
„Ale jakpak by ne,“ řekla teta, která se díky početný čenětický rodině dokáže v podobně zmatenejch rozhovorech orientovat jakoby nic. „Obecních cest bude furt dost a okres taky kdejakou prkotinu sám nedělá…“
„Je to blbá dřina,“ povídá táta. „Nedělal bych to ani za zlatý prase. I kdybych byl zdravej.“
Teta řekla, že na těch pomalu šest křížků je táta furt jura, a nebejt tý smůly tenkrát, že jo, jenomže člověk si holt nevybere, Láďa tuhle vlez k bejkovi a na mou duši měl namále… Čeněckejch, jak se příbuzenstvu z máminy strany říká, maj na vratech chalupy ceduli s hrdým nápisem:

STANOVIŠTĚ OBECNÍHO BÝKA

Táta za Pražskýho povstání odminovával fabriku a obdržel za to invalidní důchod a medaili v placatý krabičce, kterou ukrejvá někde pod prádlem; na mou duši, že jsem ten čenětickej nápis viděl víckrát. Bzzz, bzzz… Hlavy v hledišti štvanickýho centrkurtu: Sem… tam… sem… tam… Osobní vlak z Prahy do Kralup na náspu kamennýho železničního mostu přes Vltavu a Štvanici zvyšuje rychlost; pasažéři koukaj z okýnek – jestlipak vědí, o co tam dole jde?! Já se prej na Štvanici narodil, tudíž se to tam jednou bude jmenovat Finkův ostrov.
„Ona je to vlastně skoro sousedka,“ řekl táta. „Tuhle jsem koukal v novinách, dělali s ní rozhovor… že prej bydlí u rodičů v Hostivaři.“
Pavla Šponarová se vyšponovala na další servis. Měla prsa hodně do šířky, jako mramorový řecký sochy, ale mohla je taky mít stažený, aby se jí neházely. Takový věci člověka napadaj, když kouká na tenis v indiskrétní televizi. Ostatně nejen na tenis, s plaváním nebo skokama do vody je to ještě horší; a co teprv s gymnastikou, jak si tam holky popotahujou z prdelky trikot…
No tak fuj, Otakare; už se ti hlavou honěj myšlenky jako chlípnýmu dědkovi.
Vedle přemílali dětičky od Pepy a Ládi. Máma by se taky ráda nějakejch dočkala ode mě. Ještě loni na podzim to bejvalo docela aktuální; teď už zase ne, ledaže bych nějaký adoptoval. Taky jsem doma kvůli tomu pomalu ten nejhorší a mít kam, odstěhoval bych se. Konečně snad mám po třicítce právo žít vlastní život, do kterýho rodičové nemaj co mluvit, i kdyby byli sebelepší a ten život sebehorší, a ještě k tomu třeba prokazatelně mou vinou. Šponarová vyhrála další gejm, bylo to čtyři jedna ve druhým setu a šla si sednout ke svý ledničce. Chlápek se k ní zas radostně vrhnul, vyžblebt si na dlaň ten svůj speciál sajrajt, klesnul na kolena a už jí žmoulal lejtka. Fakt mě tím docela štval. Že jí to nevadí?! Měla by ho kopnout do nosu. Ale na ty její dlouhý vláčný stehna si netrouf. Ne že bych měl nějakej důkaz, že jsou vláčný; ale na pohled se takový jevily. Táta odjel k pootevřenýmu oknu, aby si tam dal práska z půlčíka lípy zastrčenýho do špičky.
Hned za lavičkou pro hráče seděla za mantinelem vyfešákovaná panička s nějakým džigolem; měl skvostný černý brilantinový vlny a ve výstřihu jemně vzorkovaný košile uvázanej hedvábnej šátek (tipnul bych žlutej). Pod nosem měl knírek jako Clark Gable, taky měl stejně odstávající uši a paničce pravděpodobně trochu vadilo, že jí nadšeně cloumá nadloktím, vždycky když se Šponarový na place povede nějakej return nebo prohoz do kouta kurtu, kam Ekrlová nestačila doběhnout. Říkám si, kdo by to tak asi moh bejt, někdo od tenisu, případně od strany a vlády, a televizní reportér Zelenka jako kdyby mě slyšel: „A tady máme rodiče Pavly Šponarové. Každý vítězný míč své dcery nadšeně kvitují potleskem; však pro její tenisový vzestup hodně obětovali…“ Hned jsem si tu šusparádu s jejím namaštěným tatrmanem představil, jak spolu pálej františky pod sochou nějakýho tenisovýho Buddhy. Sakra, povídám si, tohle jsou její rodiče, no nazdar, on asi bude starší, než vypadá, a ona nejspíš zase mladší, než vypadá…
Jak mě to zaujalo, povídám to nahlas.
A táta na to: „Kolik že je tý holce? Sedmnáct. Že její rodiče vypadaj takhle? A jak jinak by měli vypadat? Lidi kolem vrcholovýho tenisu jsou honorace, socialismus sem, socialismus tam. A že to není žádnej levnej sport, to je ti snad jasný.“
Představil jsem si maminku zakutanou v žinilkovým fěrtochu a tátu ve vydrovce, vyblejskanejch holínkách a s dlouhou porcelánkou s víčkem a gumičkou, aby jednomu nepadala z huby… Baf, baf… Že to ale ta naše holka válí, co, Mařka? To víš, Lojziku, šak má taky tu novou rachumejtli, co jsme jí dali k jéžišku… Lámu si s tím hlavu, ani nevím proč. Třeba proto, že mi ta holka je sympatická, ať je krásná, nebo ne; ostatně tenistka její úrovně a v závěru druhýho setu těžko může bejt madmázl v růžový krinolíně. V zarputilým ciferníku má po stranách orlího nosu a kolem koutků dvě ostrý vrásky, na levý tváři dost nápadný mateřský znamínko (pokud to není přilepená piha krásy), k tomu pěkně vykrojený, ale popraskaný rty, podmračený obočí, bezbarvý vlasy pevně utažený a vzadu zauzlovaný a pleť jakoby zhrublou a ošlehanou cihlovou drtí z věčnýho poskakování na kurtech; prostě žádnej ksichtík sedmnáctiletý modelky, ale spíš nahrubo otesanej útes, o kterej už se rozbila spousta uragánů, mořskejch příbojů a smečů. Taky si vůbec nedává majzla na to, jakej dělá dojem na lidi; cpe si záložní balóny do kapes hodně krátkejch kraťasů, až jí tam dělaj boule, klidně si špiní čelo, jak si utírá pot pleteným nátepníkem zaprášeným antukou, a při každým úderu si pomáhá zvučným: „Eh!“
Z namyšlený Ekrlový ve slušivý sukýnce a s natupírovaným vysokým černým účesem, finalistky a vítězky všech možnejch turnajů a mistrovství, její machrovská fasáda pomalu, ale jistě opadávala. Pořád častějc vztekle mlátila raketou o kurt, zatímco Šponarová, která teď za stavu 5:1 šla podávat na vítězství, už mohla bejt jen samý juchuchů a tralala. Jenomže nebyla. Připadala mi ustaraná, i když nehrající kapitán, trenér i rodiče spolu se stádem tenisovejch fandů se nadšením div nepřetrhli.
„Co z toho, že vyhraju?“ jako by říkala její tvář.
Jo, jo, i taková šampiónka může mít svý starosti.
Třeba se na ni vybod ten hezounek, její první láska. Vysokej, svalnatej, opálenej, tmavovlasej, modrookej. Já ho neznám, chraň pánbu; vymyslel jsem si ho.
Nebo se nedostala do reprezentace, případně má na konci prázdnin opravný zkoušky… Kde? Nevím, do jakejch škol choděj tenisový naděje. Někam chodit musej, aby měly vzdělání, kvalifikaci, až praštěj s tenisem. Teda – pokud nezdrhnou za kopečky a nedaj se do rejžování na Flushing Meadows, Roland Garros a podobně jako kdysi dávno Drobný s Černíkem. Je to podlý a k Matce Vlasti nevděčný? Neodvažuju se soudit. Jako soustružníkovi s dvanácti kačkama na hodinu mi do toho ostatně nic není – a jako divákovi, kterej tu čumí na televizi, teprv ne. Vím o tom prdlajs.
Ta holka šikovná dala dvě esa za sebou, Ekrlová se po nich skoro ani neohlídla. A už to tu bylo jak za starejch časů: Gejm, set, mač. Teď mělo přijít to juchuchů, jenže nepřišlo. Šponarová si jenom tak letmo přes síť podala ruku s otrávenou soupeřkou a pak s rozhodčím nahoře, hodila raketu do tašky, sebrala z lavice ručník s nějakejma dalšíma serepetičkama a granátnickým krokem odkráčela do šatny. Trenér, rodiče i hulákající fandové jí viditelně byli ukradení, ačkoli právě nevídaně postoupila do semifinále. „Ta je ňáká pyšná,“ povídá táta. Reportér Zelenka si toho asi taky všim, protože se začal vykecávat o mládí, únavě a pochopitelný nervový reakci při náhlým uvolnění napětí po strhujícím výkonu.
Vstal jsem, protáh se a povídám, že skáknu pro pivo. Máma na to, že ve špajzce je flaškový, a táta, že prej pokud se mě tejká, o pivu ani řeč. Po večeři hodím tetu Mařku domů. Táhla se sem s košíkem hub, a teď aby se ještě tlačila v elektrice, z Pankráce v autobusu a z Radějovic to má dobrý tři kiláky pěšky, když to už od oběda venku vypadá na bouřku. „Radši ještě poseď, Mařka,“ dodal. „Autem jsi doma za půl hodiny.“
K večeři byly obalovaný řízky z masáků a k nim nový brambory maštěný máslem a okurkovej salát. Nic proti tomu. Jenže to byla příšerná otrava. Zase jeden takovej večer, kdy člověk akorát čeká, že mu někdo vynadá nebo že ho rovnou něčím praští. K tomu se ještě hovor stočil na protivný téma – barák, ve kterým s dalšíma sedmi partajema bydlíme, byl už nějakej čas po smrti majitelky Skuhrovský ve správě města. Stejně jako další činžovní domy na Skalce se měl prodávat jako rodinnej dům. A protože nikdo z nájemníků na koupi takovýho baráku samozřejmě neměl, MěNV ho nabízel. Bylo to pro nás zlověstný, kdyby barák koupil někdo cizí jako rodinnej domek, museli bysme se stěhovat.
Bydlení tu samozřejmě nebylo nic ideálního, taky už jsem přece říkal, že bych se od našich odstěhoval, kdybych měl kam. Jenomže kam, to byl právě ten problém, kterej se u nás přežvykoval u oběda i u večeře. Kdo by se divil? Táta invalida, máma dva roky před důchodem a najednou stěhování někam do paneláku na sídlišti. Co s mou kůlnou na dvorečku, auto nechávat na ulici…
„K tomu ještě třeba v sedmým štoku někde na druhým konci Prahy, no, Mařka, to je hrozný pomyšlení, to si vy z venkova nedokážete představit…“ A teta Mařka na to: „To teda ne, to máš recht; na starý kolena to musí bejt… Zlatý Čenětice!“ A tak dále.
Zvenčí táhlo do kuchyně letní večerní dusno. Smrdělo prachem, rozehřátým asfaltem a zvadlou lebedou. Škvírou pootevřenýho okna vlítla do kuchyně můra a kroužila kolem stahovačky nad stolem, jako když v malým vzdušným tornádu padá suchej javorovej list. Někam mířila, ale spletla si štreku. Nechtěl jsem, aby shazovala z lampy prach a nakonec spadla do láku z okurkovýho salátu. Na třetí pokus jsem ji chyt do ruky; v dlani mě vztekle šimrala a jistě by mě bejvala s radostí kousla, jenže na to by musela bejt nejmíň střevlík.
„Jdu ji pustit,“ řekl jsem.
„Ty seš teda blázen,“ řekla teta Mařka. „Zamáčkni ji a bude. Takhle se sem zase vrátí.“
„Vyhodím ji z okna na chodbě.“
„Tak sem vletí jiná.“
Teta je chalupnice s názorama z těch dávnejch časů, kdy byl ministrem zemědělství Švehla. Příroda je tady skrzevá mouku, mlíko, seno, maso, vajíčka, brambory, houby a podobně. Co v přírodě k užitku není, je užitečný leda zašlápnout nebo do kompostu.
„Dyť ho nech,“ povídá máma.
A táta na to: „Stužkonoska ohnivá.“
Teta se zasmála; prej jsme oba stejný blázni, rovnej rovnýho si holt hledá a ten kluk se dočista potatil.
Na chodbě bylo přízračný světlo; za oknem, nad kopcem zvaným Homole, ležely černý cáry mraků a mezi nima vylejzal měsíc. V úplňku byl předevčírem nebo tak nějak, takže ho ještě byl slušně velkej kus. Otevřel jsem okno a vyhodil můru; zpitoměle si to namířila rovnou k měsíci. Popřál jsem jí šťastnou cestu; třeba tam bude dřív než Rusové nebo Američani. No jó, povídám si přitom, chovám se jako magor. Ale to je nejspíš taky tím pošahaným sobotním večerem, pokud mezi těma májovkama a masákama od tety nebyla nějaká halucinózní prašivka. Nebo mi prostě straší ve věži…
Jakýpak nebo; v poslední době mi tam strašilo každou sobotu, neděli a pondělí. Občas taky v úterý. A tu a tam i ve středu a ve čtvrtek.
V pátek jsem většinou šel na pivo.