Lidožrout
Předprodejová cena
31 %
MRTVÁ ŽENA V TYGŘÍ KLECI, LIDSKÁ ŠELMA A JEDEN BEZDĚČNÝ DETEKTIV… Celý popis
Počet stránek:
296
Vazba:
vázaná
429 Kč
299 Kč
Předprodej
kniha vychází: 3. 9. 2026
Za nevlídného předjaří roku 1954 se bezděčný detektiv Ota Fink vydává do města v severním pohraničí. V místní zoologické zahradě, kam jde navštívit kamaráda z vojny Vildu Nováka, pozná, že mnohá zvířata mohou být smrtelně nebezpečná… ale kdosi v pozadí, ten, kdo šelmy ovládá, je mnohem nebezpečnější.
Jenže kdo je tou skutečnou lidožravou bestií, která způsobila smrt mladé ošetřovatelky? Cirkusové lamželezo, účetní podobná královně Nefertiti, miláček slonů, šišlavá ptáčnice, obrýlený veterinář, děda párkař, rokoková pokladní, nebo dokonce sám Vilda, pracovník propagace a příležitostný noční hlídač? Jen tygr Remus je v tom nevinně, jako každý vražedný nástroj.
Oficiální vyšetřovatelé jdou, jak se zdá, po falešné stopě a Ota Fink má na odhalení zločince jen sobotu a neděli. Pomůže mu s tím patnáctiletá princeznička Jana Šimšíková, upoutaná obrnou k invalidnímu vozíku? A dokáže Ota mezi svéráznými zaměstnanci zoo vytipovat vraha dřív, než se také octne ve spárech šelmy?
___
Nové vydání legendární detektivky obsahuje převyprávění autorových vzpomínek na jeho skutečné působení v zoo.
| Autor obálky | Jaromír 99 |
|---|---|
| Datum vydání | 3. 9. 2026 |
| ISBN | 978-80-7707-216-8 |
| Počet stránek | 296 |
| Vazba | vázaná |
| Obálka | Stáhnout soubor |
Bylo to koncem března v jednom městě na severu, když jsem v montgomeráku s vložkou a s tatrankama na nohou došel parkovou cestou mezi dvěma drátěnejma plotama k pokladně zooparku a zahlídnul za okýnkem fialovej účes typ plamen. Majitelka tý nádhery koukala někam do útrob zeleně natřenýho baráčku a moje úspory ji zřejmě momentálně vůbec nezajímaly.
Strčil jsem levý oko ke kulatý díře ve skle, a dřív než dvou špulek trhacích vstupenek jsem si všimnul slečny, která se v pozadí pokladny opírala o futro dveří někam a rozprávěla s kýmsi za nima.
Tý slečny jsem si všimnout musel, protože byla krásná i zezadu, oblečená do montérek a vytahanýho svetru; vlasy měla jako z černejch háďat, a jak rozkládala rukama, připomínala indickou tanečnici.
Vyměnil jsem oko za ucho a slyšel: „Jen se nejdřív pořádně podívejte, to není jenom tak, volat esenbé!“
To mluvil ten za dveřma.
„Už jsem se dívala.“
„Tak se podívejte ještě jednou, Jindřiško.“
Jindřišku taky beru, je to jméno princeznovský.
A najednou na mě přišlo kejchnutí. Pšík! To tak bejvá, když člověk ráno po noční vyleze ze sprchy, ulízá si mokrý vlasy a vypadne do mrazu; honem jsem lovil kapesník a nafialovělá pokladní za okýnkem pravila, že Pozdrav pánbu. Byla růžovoučce napudrovaná a obočí měla namalovaný docela jinde, než bejvávalo.
Dejžto! Červený srdíčko pusinky se sladce otázalo Jeden? a já bych byl skoro řek dva, jen abych jí udělal radost, i když jí takhle zblízka mohlo bejt hezkejch pár přes čtyřicet.
„Dobrý den… hledám pana Nováka. Má tady dělat.“
„To máte skoro dvě hodiny čas… přijde až ve čtyři. Dnes má totiž noční službu za pana Kračmara, víte?“
„Tak mi dejte lístek, prohlídnu si zatím zvířátka.“
Radši si budu prohlížet zoopark než se vracet k Růženě a poslouchat řeči, že nemám nosit páskovskej kabát. Stačilo mi to v autobusu. Ačkoli to vlastně není montgomerák, nýbrž duklaplášť, a vložka je dokonce pravej falešnej beran.
Jenže Růžena si myslí, že má na občasný řeči právo, i když jsme za těch pár měsíců, co spolu chodíme, pořád spíš bráchové než co jinýho. Kde mám ty peníze? Ne a ne si zvyknout na pořádnou portmonku, stará se mi rozsypala, a tak mám pořád všechno po kapsách…
V hloubi pokladny povídá Jindřiška: „Nebral si tady někdo klíč od naší šatny, paní Šustrová?“
„Kdopak by si ho bral,“ na to pokladní. „A jakpak že vypadal ten náramek, Jindřiško?“ Z okýnka: „A osm je deset, děkuju.“
Shrábnul jsem drobný a pár mi jich upadlo.
„Takovej tenkej hádek s očičkama ze zelenejch kamínků,“ slyšel jsem, když jsem sbíral pod okýnkem desetníky. Něco po mamince? Kdepak! Z lásky. K narozeninám… No tak, nemůžu tu poslední korunu hledat tak dlouho. „To je mi líto, Jindřiško… ale klíč si tu nikdo nebral. Od rána jsem se odtud nehnula.“
„To teda obdivuju váš měchejř,“ ozval se vzdálenej Jindřiščin hlas a neviditelný dveře bouchly.
Sebral jsem tu korunu a šel.
Pokladna byla na konci zelenýho baráčku, kterej se táhnul hned od brány. Klandřík návštěvníky neomylně seřadil do fronty, ale dneska se tu o lístky nikdo nerval. Nebylo moc nad nulou a nahoře na stráních ležel sníh. Když jsem vešel do areálu, vynořila se za barákem Jindřiška, kterou jsem si teď moh prohlídnout i zepředu; byla snědá a měla temný oči s namodralým bělmem. Jak na mě koukla, hned se mi zdálo, že mám blbou chůzi.
„Promiňte,“ řekla, „vy jste kamarád Vildy?“
Hlas měla trochu chraptivej a jakoby plnej otazníků, s troškou čehosi mírně neslušnýho v pozadí.
„Byli jsme spolu na vojně,“ řekl jsem. „Kdo je to pan Kračmar, co za něj Vilda slouží?“
„Noční hlídač, ne? Taky musí mít někdy volno… Bere si ho v sobotu a Vilda za něj vždycky zaskočí… do setmění v pokladně a potom, jak je potřeba. Vy jste tady ještě nebyl?“
„Kdepak. Jsem z Prahy.“
„Jo? Aha…“ Přejela si kloubem ohnutýho ukazováčku po dolním rtu a v pootevřený pusince se zablejsklo. „Takže jste přijel na návštěvu? Budete u Vildy spát?“
„Ne… jsme tu na zájezdu. Jenom jsem si odskočil.“
„Na zájezdu? Vy jste taky nějakej umělec?“
No jéje! S Vildou jsem zpíval ve vojenským souboru, dělám pomocnou sílu u závodní kapely a ve volným čase se pokouším uživit u soustruhu… „Takňák,“ řekl jsem. „Jo – a jmenuju se Fink. Ota.“
„Já jsem Jílková… ale můžete mi říkat Jindro, jo?“
Podala mi ruku; když mě pustila, měl jsem neodbytnej pocit, že mě viděli nahýho na náměstí. „Můžeme si tykat, ne?“ zeptala se.
Nic jsem proti tomu neměl.
A jak jsme si tak připíjeli na tykání, vplet se mezi nás prcek se zábradlím, který někde ulomil a táh přes rameno kamsi. „Tak dneska v pět,“ hamtnul nám do idylky a břinknul klandrem o zem. „V Gastrouši maj novej bend z metropole… válej samej ejefenmjůnyk!“
„Nemám čas,“ na to Jindřiška.
„Si ho uděláš,“ machroval prcek.
„Marný naděje, Franto.“
„Jo ták,“ natáhnul s hlavou v záklonu. „Mistr je novej objev?!“
„Odlep se, plakáte,“ řekl jsem.
„Dobrý,“ na to prcek. „Dóóóbrý.“
Sebral klandr a pochodoval pryč. Pohvizdoval si do kroku, že Monalíza byla žena tuze krásná. Gumovky měl o dobrejch pár čísel větší; jak šel, dělaly mu bzum, bzum, bzum.
Pustil jsem ho ze zřetele, jelikož jako nejzvláštnější exemplář se mi tady jevila moje nová kamarádka.
„Máte tady zajímavý zrůdy,“ řekl jsem.
„Ale taky plno překrásnejch zvířat,“ na to Jindřiška. „Nezdá se ti?“
Chvíli jsme na sebe koukali, ona na mě, jestli jsem pochopil, a já na ni, jestli to fakt myslí takhle. Jestli mi teda jako čte myšlenky. A jaký to bude mít následky, pokud je masožravá.
„Pojď, ukážu ti šelmy,“ řekla a popadla mě za rukáv.
Došlo mi, že u nich dělá.
Ušli jsme pár kroků a potkali paní, která nesla jako kabelku za nohu chcíplou želvu, a co že prej bylo u řidicího. „Byla jsem mu hlásit, že mi ukradli zlatej náramek.“ Děte – a kdo?! „Cojávim,“ rozhodila rukama Jindřiška. „V deset jsem si ho dala normálně do skříňky v šatně, před chvílí jsem si šla pro peníze na svačinu a byl pryč.“
„Ale s tím jste mohla počítat, takovou drahou věc nechat jenom tak ve skříňce –“
„Vím já, že se tu krade?“
„Tím chcete říct –“
„To se ví,“ odsekla Jindřiška.
Paní odbočila kamsi za nízkej barák, kde nejspíš měly želvy hřbitov. Chtěl jsem se zrovna poptat po detailech, když někdo zařval: Jindróóó! Kouknul jsem a v prosklenejch lítačkách dalšího baráku, obestavěnýho klecema s kočkovitejma šelmama, stál vazoun v tričku, měl tetovaný ruce, jednu nohu v ohromným bagančeti na kolečku s hromadou kostí a balil si tlustý cigáro.
„Pardon,“ řekla Jindřiška. „To je můj svatej patron, víš? Ale dělá jenom do dvou, tak potom, jo?“
Šel jsem si teda prohlížet šelmy sám. Zastavil jsem se hned na rohu u klece s obrovským mžouravým tygrem, vysunul jsem třímetrový ucho a slyšel: „Volal řiditel… když prej mám nad tebou patronát – jestli bys nemohla nechat ty mrchy na pokoji aspoň před lidma. Myslej si prej, že je můžou drbat za ušima taky, a moh by se stát malér.“
„Že mi to neřek sám,“ na to Jindřiška. „Jdu od něj.“
„Od čeho tu máme telefon,“ odplivnul si patron. „To je dneska den… Cézar před chvílí pochcal ňáký jézeďáky. Stěžovali si. Trajdaj po světě, protože zrovna nemaj do čeho píchnout, krucinálfagot.“
„To je teda fakt ale den,“ souhlasila Jindřiška. „Někdo mi ukrad ten náramek, Míro.“
„Cože?!“
„Jo. Ten náramek. Ze skříňky. Ty jsi tady nikoho neviděl, Míro?“
„Byl jsem nahoře u vlků,“ blekotal Míra. „Co to sem nosíš, sakra? Víš vůbec, jakou to mělo cenu?“
Jindřiška kopla do lítaček a zmizela v pavilónu.
Patron Míra praštil cigárem, rozmazal ho bagančetem po zemi a šel za ní.
Nad osamělým kolečkem s kostma se na lítačkách zahoupala cedule:
UZAVŘENO
Strčil jsem levý oko ke kulatý díře ve skle, a dřív než dvou špulek trhacích vstupenek jsem si všimnul slečny, která se v pozadí pokladny opírala o futro dveří někam a rozprávěla s kýmsi za nima.
Tý slečny jsem si všimnout musel, protože byla krásná i zezadu, oblečená do montérek a vytahanýho svetru; vlasy měla jako z černejch háďat, a jak rozkládala rukama, připomínala indickou tanečnici.
Vyměnil jsem oko za ucho a slyšel: „Jen se nejdřív pořádně podívejte, to není jenom tak, volat esenbé!“
To mluvil ten za dveřma.
„Už jsem se dívala.“
„Tak se podívejte ještě jednou, Jindřiško.“
Jindřišku taky beru, je to jméno princeznovský.
A najednou na mě přišlo kejchnutí. Pšík! To tak bejvá, když člověk ráno po noční vyleze ze sprchy, ulízá si mokrý vlasy a vypadne do mrazu; honem jsem lovil kapesník a nafialovělá pokladní za okýnkem pravila, že Pozdrav pánbu. Byla růžovoučce napudrovaná a obočí měla namalovaný docela jinde, než bejvávalo.
Dejžto! Červený srdíčko pusinky se sladce otázalo Jeden? a já bych byl skoro řek dva, jen abych jí udělal radost, i když jí takhle zblízka mohlo bejt hezkejch pár přes čtyřicet.
„Dobrý den… hledám pana Nováka. Má tady dělat.“
„To máte skoro dvě hodiny čas… přijde až ve čtyři. Dnes má totiž noční službu za pana Kračmara, víte?“
„Tak mi dejte lístek, prohlídnu si zatím zvířátka.“
Radši si budu prohlížet zoopark než se vracet k Růženě a poslouchat řeči, že nemám nosit páskovskej kabát. Stačilo mi to v autobusu. Ačkoli to vlastně není montgomerák, nýbrž duklaplášť, a vložka je dokonce pravej falešnej beran.
Jenže Růžena si myslí, že má na občasný řeči právo, i když jsme za těch pár měsíců, co spolu chodíme, pořád spíš bráchové než co jinýho. Kde mám ty peníze? Ne a ne si zvyknout na pořádnou portmonku, stará se mi rozsypala, a tak mám pořád všechno po kapsách…
V hloubi pokladny povídá Jindřiška: „Nebral si tady někdo klíč od naší šatny, paní Šustrová?“
„Kdopak by si ho bral,“ na to pokladní. „A jakpak že vypadal ten náramek, Jindřiško?“ Z okýnka: „A osm je deset, děkuju.“
Shrábnul jsem drobný a pár mi jich upadlo.
„Takovej tenkej hádek s očičkama ze zelenejch kamínků,“ slyšel jsem, když jsem sbíral pod okýnkem desetníky. Něco po mamince? Kdepak! Z lásky. K narozeninám… No tak, nemůžu tu poslední korunu hledat tak dlouho. „To je mi líto, Jindřiško… ale klíč si tu nikdo nebral. Od rána jsem se odtud nehnula.“
„To teda obdivuju váš měchejř,“ ozval se vzdálenej Jindřiščin hlas a neviditelný dveře bouchly.
Sebral jsem tu korunu a šel.
Pokladna byla na konci zelenýho baráčku, kterej se táhnul hned od brány. Klandřík návštěvníky neomylně seřadil do fronty, ale dneska se tu o lístky nikdo nerval. Nebylo moc nad nulou a nahoře na stráních ležel sníh. Když jsem vešel do areálu, vynořila se za barákem Jindřiška, kterou jsem si teď moh prohlídnout i zepředu; byla snědá a měla temný oči s namodralým bělmem. Jak na mě koukla, hned se mi zdálo, že mám blbou chůzi.
„Promiňte,“ řekla, „vy jste kamarád Vildy?“
Hlas měla trochu chraptivej a jakoby plnej otazníků, s troškou čehosi mírně neslušnýho v pozadí.
„Byli jsme spolu na vojně,“ řekl jsem. „Kdo je to pan Kračmar, co za něj Vilda slouží?“
„Noční hlídač, ne? Taky musí mít někdy volno… Bere si ho v sobotu a Vilda za něj vždycky zaskočí… do setmění v pokladně a potom, jak je potřeba. Vy jste tady ještě nebyl?“
„Kdepak. Jsem z Prahy.“
„Jo? Aha…“ Přejela si kloubem ohnutýho ukazováčku po dolním rtu a v pootevřený pusince se zablejsklo. „Takže jste přijel na návštěvu? Budete u Vildy spát?“
„Ne… jsme tu na zájezdu. Jenom jsem si odskočil.“
„Na zájezdu? Vy jste taky nějakej umělec?“
No jéje! S Vildou jsem zpíval ve vojenským souboru, dělám pomocnou sílu u závodní kapely a ve volným čase se pokouším uživit u soustruhu… „Takňák,“ řekl jsem. „Jo – a jmenuju se Fink. Ota.“
„Já jsem Jílková… ale můžete mi říkat Jindro, jo?“
Podala mi ruku; když mě pustila, měl jsem neodbytnej pocit, že mě viděli nahýho na náměstí. „Můžeme si tykat, ne?“ zeptala se.
Nic jsem proti tomu neměl.
A jak jsme si tak připíjeli na tykání, vplet se mezi nás prcek se zábradlím, který někde ulomil a táh přes rameno kamsi. „Tak dneska v pět,“ hamtnul nám do idylky a břinknul klandrem o zem. „V Gastrouši maj novej bend z metropole… válej samej ejefenmjůnyk!“
„Nemám čas,“ na to Jindřiška.
„Si ho uděláš,“ machroval prcek.
„Marný naděje, Franto.“
„Jo ták,“ natáhnul s hlavou v záklonu. „Mistr je novej objev?!“
„Odlep se, plakáte,“ řekl jsem.
„Dobrý,“ na to prcek. „Dóóóbrý.“
Sebral klandr a pochodoval pryč. Pohvizdoval si do kroku, že Monalíza byla žena tuze krásná. Gumovky měl o dobrejch pár čísel větší; jak šel, dělaly mu bzum, bzum, bzum.
Pustil jsem ho ze zřetele, jelikož jako nejzvláštnější exemplář se mi tady jevila moje nová kamarádka.
„Máte tady zajímavý zrůdy,“ řekl jsem.
„Ale taky plno překrásnejch zvířat,“ na to Jindřiška. „Nezdá se ti?“
Chvíli jsme na sebe koukali, ona na mě, jestli jsem pochopil, a já na ni, jestli to fakt myslí takhle. Jestli mi teda jako čte myšlenky. A jaký to bude mít následky, pokud je masožravá.
„Pojď, ukážu ti šelmy,“ řekla a popadla mě za rukáv.
Došlo mi, že u nich dělá.
Ušli jsme pár kroků a potkali paní, která nesla jako kabelku za nohu chcíplou želvu, a co že prej bylo u řidicího. „Byla jsem mu hlásit, že mi ukradli zlatej náramek.“ Děte – a kdo?! „Cojávim,“ rozhodila rukama Jindřiška. „V deset jsem si ho dala normálně do skříňky v šatně, před chvílí jsem si šla pro peníze na svačinu a byl pryč.“
„Ale s tím jste mohla počítat, takovou drahou věc nechat jenom tak ve skříňce –“
„Vím já, že se tu krade?“
„Tím chcete říct –“
„To se ví,“ odsekla Jindřiška.
Paní odbočila kamsi za nízkej barák, kde nejspíš měly želvy hřbitov. Chtěl jsem se zrovna poptat po detailech, když někdo zařval: Jindróóó! Kouknul jsem a v prosklenejch lítačkách dalšího baráku, obestavěnýho klecema s kočkovitejma šelmama, stál vazoun v tričku, měl tetovaný ruce, jednu nohu v ohromným bagančeti na kolečku s hromadou kostí a balil si tlustý cigáro.
„Pardon,“ řekla Jindřiška. „To je můj svatej patron, víš? Ale dělá jenom do dvou, tak potom, jo?“
Šel jsem si teda prohlížet šelmy sám. Zastavil jsem se hned na rohu u klece s obrovským mžouravým tygrem, vysunul jsem třímetrový ucho a slyšel: „Volal řiditel… když prej mám nad tebou patronát – jestli bys nemohla nechat ty mrchy na pokoji aspoň před lidma. Myslej si prej, že je můžou drbat za ušima taky, a moh by se stát malér.“
„Že mi to neřek sám,“ na to Jindřiška. „Jdu od něj.“
„Od čeho tu máme telefon,“ odplivnul si patron. „To je dneska den… Cézar před chvílí pochcal ňáký jézeďáky. Stěžovali si. Trajdaj po světě, protože zrovna nemaj do čeho píchnout, krucinálfagot.“
„To je teda fakt ale den,“ souhlasila Jindřiška. „Někdo mi ukrad ten náramek, Míro.“
„Cože?!“
„Jo. Ten náramek. Ze skříňky. Ty jsi tady nikoho neviděl, Míro?“
„Byl jsem nahoře u vlků,“ blekotal Míra. „Co to sem nosíš, sakra? Víš vůbec, jakou to mělo cenu?“
Jindřiška kopla do lítaček a zmizela v pavilónu.
Patron Míra praštil cigárem, rozmazal ho bagančetem po zemi a šel za ní.
Nad osamělým kolečkem s kostma se na lítačkách zahoupala cedule:
UZAVŘENO
