Záblesk v temnotě

Chtěl bys vědět, jak to celý začalo, mladej?

Začalo to dávno a konec je v nedohlednu.

Takže co bude dál?

Křik a střelba za jejich zády se pomalu ztrácely v řevu motoru.

Kluka už zase přepadla nesmyslná obava, že když nechá nízké otáčky, motor chcípne a pronásledovatelé je doženou. Raději ho proto vytáčel až do červených čísel a dodávka se otřásala. Upíral oči skrz prostřílené čelní sklo a zároveň s tím občas v zrcátku zkontroloval situaci vzadu. Drtil ho strach z možnosti, že jim jejich útěk na poslední chvíli někdo překazí. Přitom zavadil pohledem o ženu na vedlejším sedadle. Co s nimi bude dál? To netušil. Ani ve svých představách se nedostal tak daleko, aby přemýšlel o budoucnosti. Chtěl ji zachránit, než ji zabijí. Otázkou, co bude pak, se nezaobíral.

Dopadlo to, jak to dopadlo. Davy lidí na útěku z vězeňských cel, zasahující gardisti, mrtví a zranění na obou stranách. Smrt si vybrala svou daň, a tentokrát ani nemusela čekat na to, koho jí do náruče nažene ta svinská nemoc.

„Jsi v pořádku?“

Žena přikývla. Koukala na něj rozrušenýma očima plnýma obav a zároveň nadšení z toho, že jedou vstříc novému životu. Ten její totiž ještě před několika minutami téměř skončil. Seděla na podlaze špinavého sklepa a ruce měla připoutané ke kovovému kruhu trčícímu ze zdi. Čekala na smrt. Čekala na to, až ji posadí na křeslo se šňůrami a elektrodami, až jí oholí hlavu a podrobí vyšetření. A především na okamžik, až jí po tom všem rozříznou lebku, aby se přesvědčili, jestli zjištěné výsledky odpovídají skutečnosti. Měla se stát jednou z nekonečného počtu obětí boje proti nemoci. Jednou z těch, jejichž oholené vlasy skončily v přeplněném barelu sloužícím jako odpadkový koš.

Kluk a profesor jí pomohli v poslední chvíli. Ve věznici vřela vzpoura, kterou kvůli její záchraně vyvolali. V následném chaosu se zmocnili jedné z dodávek na parkovišti a projeli s ní až ven z areálu. Neobešlo se to ale bez obětí. Profesor skončil s prostřeleným hrudníkem, když jim otevíral velkou kovovou bránu ke svobodě. Nemohli ho ani naložit, aby ho později pohřbili. Teď pokračovali už jen ve dvou, ačkoli nepochybovali o tom, že se podaří prchnout i dalším vězňům.

Profesor.

Chtěla bys vědět, holka, jak to celý začalo?

Takhle se jí zeptal, když ji asi před měsícem strčili do přeplněné cely. Ptal se každého, protože všichni přišli až po něm. On sám byl uvnitř už tak dlouho, že si přehled o čase udržoval jen prostřednictvím nových spoluvězňů.

Teď poprvé se mu podařilo uniknout z cely ven. A chyběly jen vteřiny k tomu, aby se dostal až na svobodu. Namísto toho schytal střelu od strážného. Zůstala jen ona a kluk. Devatenáctiletý hoch, kterého do jejich cely gardisti hodili sotva před pár dny. Ale byl to právě on, nejslabší a nejvyděšenější ze všech vězňů, který se postavil proti poměrům, co uvnitř panovaly.

Vězení v tom klukovi cosi probudilo. Za tři dny dospěl, jako by uplynuly tři roky.

„A ty?“ zeptala se ho teď. „Jsi oukej?“

Rychle na ni koukl a usmál se, ale hned pak musel pohled zase upřít skrz rozbité čelní sklo. Unikli z věznice, ale ještě nebyli dost daleko. Stačila chvíle nepozornosti, výmol v silnici nebo překážka v cestě, a byl by konec. Gardisty měli za zády, možná je neviděl, ale nepochyboval o tom. Potřebují se teď dostat co nejdál, dodávku pak nechají někde stát a utečou.

A potom?

Musí domů za rodiči. Jestli tam vůbec ještě jsou… Když ho gardisti před pár dny odvlekli, viděl otce i matku ležet na podlaze pod jejich namířenými zbraněmi.

Co Anna? Neuměl si představit, že od něj po tom všem jen tak odejde. Ale asi se to stane, taky na ni nejspíš někdo čeká. Nebo ne? Vlastně o ní vůbec nic nevěděl, vždyť se poznali sotva před třemi dny. Jenže klukovi připadalo, jako kdyby jeho život už od začátku směřoval k tomu, aby potkal právě tuhle ženu. Ještě pořád cítil ve slabinách její obliny, když se k němu ve spánku na špinavé podlaze přitiskla. Nic víc se mezi nimi nestalo, dokonce ani ten dotek nebyl chtěný, ale kluk byl přesvědčený o tom, že je k sobě svedla síla, která se nemýlí.

Takže co přijde dál?

Rozhodně je budou hledat. Gardisti obrátí každý kámen v Praze. Budou je chtít exemplárně potrestat a obyčejnou smrtí to nejspíš neskončí.

Ale to je daleko, bylo by hloupé na to teď myslet.

Odjíždějí a peklo přitom nechávají za zády. Na tom jediném záleží.

I kdyby za okamžik zemřeli, dostali víc, než si ještě od života troufli chtít.

* * *

Čtyřletá agónie hroutícího se světa. A její konec? Kdesi v nedohlednu.

Začalo to, když bylo klukovi čtrnáct.

Prvním jasně viditelným znamením nové doby byl Tokijský masakr. Jenže to tehdy ještě nikdo netušil. Z pohledu televizního zpravodajství vypadal ten incident jako šílená a bizarní, ovšem stále ještě obyčejná událost.

Posledního října roku 2025 byl pátek. Ve dvaačtyřicátém patře jednoho z nejvyšších tokijských mrakodrapů sedělo u podlouhlého stolu šestnáct nejvyšších manažerů dvou společností, jejichž fúze měla překreslit mapu japonského strojírenství. V čele stolu zaujímal místo sedmnáctý účastník jednání, který měl vytěžit z nadcházejícího spojení nejvíc a zároveň stanout na samotné špici společného podniku.

Keisuke Endo, padesátník s tvrdými rysy ve tváři zjizvené obchodními i skutečnými půtkami. Muž rázných řešení, přesto však uvážlivý a svolný ke kompromisu v případě, že prostřednictvím nynější domluvy dosáhne vítězství v příští bitvě. Tentokrát ovšem nedošlo k obchodnímu boji, nýbrž k tomu skutečnému. Přesněji řečeno k masakru bezbranných.

Keisuke Endo vzal uprostřed jednání katanu a během několika vteřin všech šestnáct mužů rozsekal na kusy. Když se poté na místo činu dostavila police, byl Endo nalezen uprostřed té spouště, jak tiše mluví do zdi. Nepokoušel se uprchnout ani se nevzpíral zatčení. Tým špičkových policistů doplněný o kapacity z oborů psychiatrie a psychologie se snažil přijít na to, proč Endo na ostatní muže zaútočil. Jejich zkoumání však nevedlo k žádnému konkrétnímu závěru.

Nakonec byl Keisuke Endo shledán nepříčetným a následně umístěn na přísně střeženou kliniku, kde o několik týdnů později zemřel ve spánku. Při pitvě nebyl zjištěn žádný zdravotní problém, vyjma lehkého zarudnutí šedé mozkové kůry, které si nikdo z lékařského konzilia nedokázal vysvětlit.

Jestliže byl Tokijský masakr hrůzným začátkem nových časů, pokračování na půdě OSN přišlo celému světu spíš k smíchu. Nikdo přitom nemohl netušit, že jsou ty dvě události navzájem propojené. Nově zvoleným generálním tajemníkem se po úmrtí svého předchůdce Antónia Guterrese stal šestapadesátiletý švédský diplomat Gustaf Parsons, který měl na shromáždění přednést vizi dalšího směřování organizace.

Zasedání se konalo v polovině listopadu, trvalo tři dny a projev nového generálního tajemníka měl být jeho vyvrcholením. Zavalitý Parsons se postavil za řečnický pultík připravený mluvit spatra. Vždycky byl skvělý rétor a neměl potřebu pomáhat si poznámkami nebo čtecím zařízením. I teď se prostě jen usmál na všechny strany a pozdravil přítomné. Vzápětí poděkoval za své zvolení a slíbil, že bude vykonávat funkci podle svého nejlepšího svědomí a všemi silami.

V následném projevu se ovšem náhle odmlčel a nekonečně dlouho zíral kamsi do prázdna. Shromáždění diplomaté se během té pauzy vrtěli na židlích a obraceli se jeden k druhému s otázkou v očích, co to má znamenat. Parsons se sice opět rozhovořil, ale vzápětí přišla další odmlka, následovaná stížností na ukrutné horko a postupným odkládáním svršků. Do mikrofonu pronesl Parsons několik nadávek toho nejhrubšího zrna, poté se svlékl úplně donaha, porval se s ochrankou a bez jediného kousku oblečení odešel špalírem mezi stovkami šokovaných účastníků zasedání na chodbu. Nebyl ovšem schopen trefit do své kanceláře a nakonec ho našli sedět na podlaze chodby. Tukové polštáře mu visely přes boky a břicho mu překrývalo klín. Bílá kůže byla posetá pihami a rezavými chlupy. Generální tajemník pokračoval ve svém projevu a říkal ho umělému fíkusu v jednom z výklenků ve stěně.

Během několika málo hodin zhlédly záběry z Valného shromáždění stamiliony diváků. Většina z nich měla jasno v tom, že se Gustaf Parsons zbláznil. Přesná diagnóza nikoho nezajímala, stejně na ni bylo ještě brzy. Z dalších zpráv se svět dozvěděl, že nově zvolený generální tajemník byl hospitalizován v jedné z nejlepších newyorských nemocnic. V několika příštích týdnech se podroboval zdravotním testům, ještě předtím ovšem abdikoval na funkci generálního tajemníka. Vydržel v ní sotva jeden den a lidé se jeho výstupem bavili sotva jeden měsíc. Pak už totiž všichni začali mít starosti daleko vážnějšího rázu, protože přišla tragédie na Žluté řece.

Dne 24. prosince hlavní inženýr noční směny jedné z největších čínských přehrad, čtyřicetiletý Sinan Zhang, otrávil své tři kolegy jedem v kávě. Následně převzal kontrolu nad počítačovou sítí a změnil přístupová hesla, aby nikdo zvenčí nemohl adekvátně reagovat. Poté se zabarikádoval v operační místnosti, vypnul veškeré bezpečnostní systémy a otevřel stavidla přehrady. Během následujících hodin zaplavila obrovská masa vody rozsáhlá území a z povrchu země doslova spláchla několik okolních vesnic. Následně povodňová vlna vtrhla do nejbližšího města s téměř milionem obyvatel. Počet obětí byl později odhadován na bezmála dvacet tisíc, přičemž velká část z nich zůstala uvězněná pod troskami rozbořených domů. Další nebožáky voda odnesla a už nikdy se je nepodařilo najít.

Tokijský masakr, Parsonsův projev a Žlutá řeka; tři vrcholy trojúhelníku, v jehož útrobách byly napěchovány stovky neviditelných událostí s jedním společným, avšak dosud neznámým činitelem, později nazvaným CCR. Žádná z nich ale nedosáhla významu potřebného k tomu, aby se stala globální zprávou. Pozornosti se tak dostalo jen Keisuke Endovi, Gustafu Parsonsovi a Sinanu Zhangovi, třem věrozvěstům nových časů. Jen oni se stali skutečnými hvězdami zpravodajských serverů. Ostatní dramata neměla potřebnou razanci a dosah. Ubitý vietnamský rolník nezajímá nikoho kromě své rodiny, stejně tak obyčejný rybář, který se nevrátil z moře, nebo třeba nezvěstná učitelka. Tihle a tisíce jim podobných propadli sítem všeobecného zájmu, nepsal o nich nikdo vyjma regionálních plátků. Což ale neznamená, že se jim nic nestalo. Nebo že to bylo méně hrůzné a bolestivé než případy, na které koukal celý svět.

Na rozdíl od Sinana Zhanga, který byl zabit ještě během svého činu, zemřeli Keisuke Endo a Gustaf Parsons o několik týdnů později. Každý z těch tří byl zdravý úměrně svému věku, nicméně všechny tři spojovala zvláštnost v podobě podivného zarudnutí šedé mozkové kůry, s čímž se až do té doby nikdo ze zasvěcených lékařů nesetkal.

Cerebral cortex redness. CCR. Nebo taky eRko.

„Nejdivnější věc, jakou jsem kdy viděl,“ říkal klukovi jeho otec, když během února 2026 sledovali televizní zpravodajství. „Jako by to svinstvo nutilo člověka udělat to, nač nejvíc myslí. Anebo spíš jako by mu sebralo všechny zábrany.“

Otec nebyl s tímhle názorem osamocený, ale klukovi se to nezdálo.

Mohl Keisuke Endo myslet na to, že by ze všeho nejraději namísto podnikové fúze rozsekal celý management na kusy? A co Sinan Zhang, proč by se snažil utopit tisíce lidí, které ani neznal? Kluk samozřejmě četl o Hérostratovi, který se před víc než dvěma tisíci let zoufale chtěl proslavit, jenže nic pořádného neuměl. Tak prostě zapálil a zničil Artemidin chrám v Efesu, jednu z nejúžasnějších staveb, jakou lidstvo kdy stvořilo. Mohl Zhang trpět podobným komplexem? Vyloučit se to nedalo, stejně jako oficiální čínskou teorii, že šlo o stoupence hnutí Fa-lun-kung. Co když měl ten chlap vážně už dost útlaku, který jeho společenství musí snášet, a skutečně ve skrytu duše toužil spláchnout nějaké město, aby to svět konečně začalo zajímat?

Jednodenní generální tajemník Gustaf Parsons se prostě svlékl, protože mu bylo horko. Udělal jen to, co cítil a co by nejraději udělali všichni, kdyby jim v tom nebránily společenské konvence.

Mohl tedy mít otec pravdu? To kluk netušil ani po dalších čtyřech letech.

CCR. Nemoc, která nemá žádné symptomy kromě jediného, a ten se dá zjistit, teprve až když mrtvému rozříznete lebku.

Nemůžete přitom bojovat s nepřítelem, kterého nevidíte. Který už je třeba dávno ve vašich řadách. Který možná dokonce už infiltroval velení a teď jenom naoko řídí vaši obranu. A co víc, nemůžete bojovat s někým, jehož kroky se nedají předvídat.

Civilizace se začala rozpadat na prach, protože lidstvo nemělo dostatek času novou nemoc poznat a prozkoumat. Ve chvíli, kdy se vědci začali tajemným virem zaobírat, měli mnozí z nich nákazu už dávno v sobě. Stejně jako lékaři, politici, manažeři obchodních společností, dělníci, vojáci, piloti dopravních letadel, kuchaři nebo strojvůdci. Keisuke Endo, Gustaf Parsons a Sinan Zhang byli nejviditelnější mezi prvními, ale nikoli ti skutečně první.

Pilot Airbusu A310 může pod vlivem CCR buď sedět na bobku a hodiny slintat a civět do prázdné stěny, anebo to v Chicagu se svým strojem namísto přistání na O’Harově letišti napálí do Willis Tower.

Nakažený voják při bojové akci záměrně zadá špatné souřadnice a nechá srovnat se zemí obchodní dům plný civilistů. Nebo se naopak obrátí proti svým spolubojovníkům a na taktickou poradu velení přinese hrozen granátů, které odpálí.

Desítky Zhangů mohou otevřít stavidla přehrad, vypnout elektřinu velkoměstům nebo založit požáry na tankerech s ropou.

Stovky Parsonsů najednou napadne začít se svlékat v autobusech, ve školách, na úřadech či v parlamentech.

Tisíce Endů se rozhodnou ublížit svým kolegům, přátelům, nebo dokonce své rodině, jako to udělal klukův soused pan Frank. Ten udusil ve spánku manželku i sedmiletou dceru, se sebou pak naložil daleko nemilosrdněji. Začal si z nohou odřezávat pruhy masa, přitom si propíchl tepnu a zemřel na vykrvácení. Když přijela sanační četa, zaslechl kluk mumlání jednoho z uklízečů, že něco takového už dlouho neviděl.

Všichni mají přitom společné to, že na nich předem nikdo nic nepozná. Nikdo neví, že se něco takového chystají udělat. Netuší to dokonce ani oni sami.

A přesně tohle se začalo dít na celém světě.

Největší dopravní uzly řídili dispečeři, kteří mohli i nemuseli být nakažení CCR.

Aktivační kódy ke zbraním hromadného ničení měli politici a vojáci, kteří mohli i nemuseli být nakažení CCR.

Do laboratoří s nejnebezpečnějšími viry a bakteriemi měli přístup vědci, kteří mohli i nemuseli být nakažení CCR.

Testy a zdravotní vyšetření všem výše uvedeným prováděli lékaři, kteří mohli i nemuseli být nakažení CCR.

Od února 2026 se začala psát nová kapitola lidských dějin. Kapitola, ve které nejenom že najednou jeden člověk nemohl věřit druhému, ale dokonce už nikdo nemohl věřit ani sám sobě.