„Ten starší chlápek, co tu s váma tenkrát seděl, říkal, že jste nadporučík od mravnostní policie. Copak my u nás máme ňákou mravnostní policii?“
„Vím já?“ řekl jsem. „Má bejt?“
„To teda znamená,“ pokračoval i nadále skoro šeptem, „že si ze mě utahoval?“
„Jo,“ řekl jsem. „Prskáte mi do ucha.“
„Pardon.“
Dost mě udivilo, že si to ten pingl pamatuje; bylo to už snad půl roku, co jsme tu s majorem Moldánkem od pražský kriminálky seděli, jasně, loni v listopadu; teď byl květen, už po dvacátým, kdy občas vypuknou hice jako v srpnu. Zrovna jsem dělal noční; brzy odpoledne jsem sháněl po Praze bílý tenisky, nesehnal jsem je, a když už jsem byl ve městě, šel jsem se mrknout na dorosteneckej box do vinohradský sokolovny. Pozval mě tam onehdá známej z vojny, kterýho jsem potkal dočista náhodou, fakt spíš známej než kamarád, protože na rozdíl od mejch dvou nudlí podpora z ešdézetky. Oba jsme na vojně boxovali, a on že prej u toho zůstal a dělá trenéra mladejm; mně už to teda tak moc neříká, ale když už jsem tam byl a trenér mě představil jako někdejšího semifinalistu armádního přeboru, nedalo mi to, abych si aspoň párkrát nebouch do pytle a chvilku nedělal sparringa jednomu klukovi, kterej mě málem zmlátil. Když jsem odtamtud vypad nadejchanej prachu a celej upocenej, dostal jsem děsnou chuť na pivo nebo rovnou na dvě, a jelikož tahle hospoda na hranici Vinohrad a Žižkova je pár kroků od sokolovny, zapad jsem do ní.
Vrchní zabzučel jako komár: „Ale vy stejně –“
„Co?“ já na to, když se zarazil.
„No – myslím jako, že děláte něco kolem kriminálky, ne? Aspoň podle toho, co jsem z vašeho povídání tu a tam zaslech… Chraň pánbu, já neposlouchal; ale přece jen jste chvílema mluvili dost nahlas…“
„No dobře… tu a tam jste něco zaslech. A co?“
„Ále, víte… jeden chlápek má problém, tak jsem si myslel –“
„Pane vrchní, já znám sto chlápků a všichni maj problémy.“
„On má velkej problém.“
„Hodně velkej?“
„Největší, co by moh mít,“ řekl pingl truchlivě. „Napařili mu osmnáct let za vraždu.“
To teda byl opravdu největší problém, jakej kdo může mít, pomineme-li doživotí a špagát, a bejt to někde napsaný, rovnou bych se pod to podepsal. Řádně jsem si loknul, otřel si hřbetem ruky pěnu pod nosem a povídám: „A to už je definitivně odsouzenej?“
„Jo,“ na to vrchní. „Už sedí na Pankráci.“
Nenapadlo mě nic jinýho než: „No co; tak to už ho nepověsej.“ A vrchní povídá: „To teda ne; to je fakt… ale stejně těch osmnáct…“
„Jestli někoho zavraždil,“ řekl jsem, „to holt je těžká věc. Může bejt rád, že dostal jen osmnáct. Co s tím naděláte, pane vrchní, a co je vám ostatně po tom. Ledaže by to byl kamarád.“
„No – můj kamarád, to on zrovna nebyl… Ale chodíval sem na pivo, pane Vodsloň.“
Nebyl to tenkrát od Moldánka nejlepší fór, když ze mě tady udělal nadporučíka od mravnostní policie; nakonec jsem mu moh bejt vděčnej aspoň za to, že použil mý starý alias. Nejmenuju se Vodsloň, a když teď pinglovi něco nakecám a dalších deset let budu chodit do jiný hospody, jako Vodsloně mě nenajde ani v telefonním seznamu.
„Tak dobrá,“ řekl jsem, „chodil sem na pivo. To přece nevylučuje, že někoho zabil. Nebo jo?!“
„Inu, víte,“ hučel pingl, „jenže zrovna takhle divně, jo… Ten tak někoho bacit, třeba i půllitrem, ze vzteku; ale tak rafinovaně a kvůli ženský? No fakt, to se mi na něj nepodobá.“
„Chlapi jsou takovejch věcí, jaký by do nich málokdo řek, schopný hlavně kvůli ženskejm,“ řekl jsem.
„Ještě jedno?“ na to vrchní, protože jsem během tý rozprávky vyprázdnil svůj půllitr. Tak jsem mu ho podal a kejvnul jsem, že jo, ještě jedno si dám, konečně proč ne, květen a vedro jako o žních, s Housetem mám rande až v pět a stejně asi taky zapadnem do nějaký hospody, nejlíp někam, kde maj stoly venku, možná do tý hostivařský u potoka… Zhoupnout se v židli dozadu, až se jí zadní nohy zabořej do písku, nechat studený pivo stejkat potrubím, co nám matička příroda vybudovala, klábosit s holkou Housetem o pitomostech, nebo taky třeba mlčet a přimhouřenejma očima pozorovat neúnavnej tanec tiplic nad vrcholkama kopřiv, ještě nezaprášenejch a jarně svěžích, naproti za cestou na břehu Botiče… Bude to takhle furt? A to mi už před dvěma měsícema bylo třicet, napadlo mě. Proč mě to napadlo zrovna teď? Nevím. Třeba to udělalo těch pár pecek do palice od toho nadrženýho mlaďocha.
Takhle mi ubíhaly myšlenky, zatímco nějakej dočista jinej mozek dirigoval hubu, aby se hned, jak pingl přines čerstvý pivo, zeptala: „A koho teda ten váš známej rafinovaně zabil – a co on je teda zač, pane vrchní?!“
Líčil mi to s přestávkama; kromě obvyklýho penzisty u jeho slivek a much, který sice nebyly ty loňský, ale v tom vedru vypadaly stejně chcíple, sedělo ve výčepu pár žíznivejch chlápků v montérkách, jak zapíchli svůj kdovíjakej melouch támhle a tuhle a vzali to poklusem na pivo, než se vrátěj domů ke svejm satoriím; ne že by jim vadilo, že si se mnou pingl šušká, to jim bylo lautr jedno – pokud jim ovšem ve správnej čas natočil a naservíroval jejich další pivo. Takže těch přestávek bylo docela dost.
„Nějakej Bohouš Radýř,“ začal vrchní se svou historkou. „Se svou starou a dvouma dětma bydlel na Císařským ostrově, zadarmo, protože tam dělal údržbu.“ Zeptal jsem se, jaká a čeho údržba to byla, a z odpovědi jsem usoudil, že dotyčnej pečoval hlavně o to, aby barák, co v něm s manželkou bydlel, nespad. „Je to takovej jako zámeček,“ pokračoval vrchní, když roznes další piva. „Před válkou se užíval pro hosty, co se tam přijeli koupat nebo na ryby a rozhodli se přespat; řek bych, že tam pár štamgastů z takovejch těch středních vrstev jezdilo i na letní byt, jak se tomu tenkrát říkalo… Bejvaly tam lázně, teda takový ty říční, něco jako žlutý nebo modrý, ale o dost menší. Ona je tam přece jen špinavější voda, však je to vlastně za Prahou, že jo; ale mezi válkama to ještě nebylo tak zlý, aby se tam nedalo koupat, a některý lidi tam prej pobejvali radši než kde jinde – snad taky proto, že to bylo kousek od přívozu do Troje, jako k zoologický zahradě, víte. Navíc je to vedle Stromovky, kde je i dneska přes letní sezónu plno otevřenejch hospod, kam se dá chodit na obědy i na pivo; a taky holt ty zahrádky, pane Vodsloň, ty zahrádky.“
„Jaký zahrádky?“
„Vy to neznáte na Císařským –“
„Ani ne.“
„Je tam velká zahrádkářská kolonie – a díky tomu i jistej společenskej život.“
„Jasně, dovedu si představit ty zahradnický plesy pod lampiónama. Takovej společenskej život pak snadno vede k tomu, že někdo někoho zamorduje pro jedinej úsměv, kterej přidala svůdná zahradnice ke svazku ranejch ředkviček.“
„Já bych si z toho srandu nedělal.“
„Já přece taky ne, pane vrchní; jen by mě zajímalo, jak podle vás vypadá společenskej život v zahrádkářský kolonii. Znám dvě, jednu ve Kbelích a druhou na Spořilově. Málokterá branže mi připadá tak šíleně nespolečenská jako zahrádkáři. Ale třeba se mejlím.“
Rozhodil rukama a nechal je dlaněma upadnout na svý blejskavý nohavice. „Musel byste to vidět na Císařským ostrově.“
„A co že to tam takhle znáte?“
„Taky tam mám zahrádku, pane Vodsloň.“
„To je něco jinýho. Tak to asi o tom ostrovním společenským životě přece jenom víte víc než já.“
Podrbal se za uchem. „Ale no jo… Nepřeháněl bych to, pane Vodsloň, nepřeháněl bych to. Před válkou se tam toho nejspíš dělo víc; ale tenkrát zase jinejch věcí bylo míň. Přinejmenším nebyla televize a tranzistoráky. No, já nevím; krz ředkvičky se to teda nestalo a já bych se snad i vsadil, že to byla sebevražda, i když třeba zrovna já bych si takovou smrt nevybral; no, žádnou bych si nevybral, to se ví. Jenže nebožtíkovi – on byl taky zahrádkář, víme – to takňák pasovalo k jeho – řek bych – životnímu stylu.“
„No ne,“ řekl jsem, „a jakou že stylovou smrt si vybral ten váš nebožtík? Probod se sázecím kolíkem, nebo se snad oběsil na povřísle?“
Pingl se ke mně naklonil, opřel se k tomu dlaní o stůl a zahrčel mi do ucha: „Spáchal harakiri.“ Načež chtěl triumfálně odkráčet ke svejm pípám, a jak měl zpocenou ruku a na stole byl vikslajvant, přilepil se a nadzved to všecko do vejšky, že jsem tak tak zachránil nedopitej půllitr. No – aspoň mě trošku rozveselil po tom strašidelným zaskuhrání.
„A jaký že to – harakiri?!“ povídám; jenomže pingl už se odlepil, bleskově srovnal slánku s pepřenkou a prázdnej popelník… a už zas letí za pult, cachtá v dřezu sklenicema a točí další rundu pro ty meloucháře, kolem dokola jeden půllitr za druhým, než maj všechny míru akorát. Pak dá ucha k sobě a do hrsti posbírá pětiramennej lustr, udělá čtyři šmajdavý kroky a už to sází na tácky, krach, krach, krach… a hmat za ucho pro tužku, škrt, škrt, škrt… a pak posbírat prázdný půllitry: cink, cink, cink. To všecko ne natřikrát, ale napětkrát, trošku jsem to zkrátil, abych nezdržoval – harakiri, harakiri, stačí dvakrát, vlastně tomu nebožtíkovi jednou – to je přece japonsky, co? Ještě bych znal saké, Fudžijámu, kamikadze a Hirohito, banzaj! Jenže mám v pět rande, a tak mě najednou napadne: k čemu já si mám tímhle vším blbnout hlavu, když jsem chtěl s Housetem sedět v tý zahradní restauraci a koukat na věčnej tanec tiplic nad vrcholkama mladejch kopřiv? A tak zatímco pingl se ke mně řítí a tváří se, že právě nastal čas, aby mi malebně vykreslil toho magora, co spáchal v Praze harakiri, dopiju, mrknu na hodinky, plácnu se do čela a vyjeveně zamumlám ale sakra, skoro jsem zapomněl, vytasím bůra, pohodím ho na stůl a padám.
* * *
Místní desítka je za korunu čtyřicet, měl jsem dvě, takže na mně dvě dvacet vydělal. Přesto za mnou vrhnul natolik vyčítavej pohled, že mi to nedalo, a místo v půl šestý v Hostivaři jsme se s Housetem ocitli v šest ve Stromovce, která leží, jak by každej vlastenec měl vědět, na úplně opačným konci Prahy.
Holka House je vyučená zahradnice. Tak jsem se jí ještě v tramvaji nenápadně zeptal, jakej společenskej život by se dal čekat mezi zahrádkářema, ale nedověděl jsem se celkem nic; zahradníci jsou totiž profíci a nějakej společenskej život amatérskejch zahrádkářů je jim ukradenej – teda pokud sami nemelouchařej na nějaký vlastní parcele. „Oni prej maj nějaký svý spolky,“ řekla holka House zadumaně. „Aspoň ty kolonie, víš. U nás dělaj dvě, maj něco někde… Dokonce choděj na schůze. Ale nic bližšího o tom nevím, jen co jsem tu a tam zaslechla. Nikdy jsem se o to nezajímala. Taky už teď venku dělám málokdy a s těma ženskejma se nevídám, leda na schůzích eróhá.“
Už před delším časem totiž povýšila do vazárny kytic a věnců a celá její rodina si na tom zakládá, i když ty kytice a věnce jsou většinou pro funusy ve strašnickým krematoriu hned vedle. Člověk si to nesmí tak brát, říká o tom holka House; ani jí nepřijde, že to vymejšlí a dělá pro nebožtíky, spíš ji prej mrzí, že se to potom hned vyhodí. K tomu dodává, že některej zvlášť povedenej pugét by často po pohřbu nejradši čajzla a vzala si ho domů, jenže to by pro něj musela vlízt kdovíkam mezi rakve. Jo, dovede bejt srandistka, když na to přijde; ale to prej bejvaj i funebráci.
„Hele, tady je to fakt hezký,“ řekla, když jsme prošli Stromovkou a ocitli se na mostě přes nějak divně ouzkou Vltavu. A na mou poznámku k tomu dodala: „Neblbni… jestli po tom mostě jdem na Císařskej ostrov, tak ta hlavní Vltava bude asi na druhý straně, ne?!“
Když něco nevím, tak se zeptám; jen nebylo koho. Bylo už skoro půl sedmý, rudý slunce zapadalo za blízký podbabský kopce korunovaný zříceninou jakýhosi věkovitýho stavení s kruhovitou dírou, která na pozadí červánků vypadala jako krhavý oko, a ve Stromovce neboli Královský oboře bylo jako po vymření. Šli jsme dál, kousek za mostem vedla cesta okolo klandru, za kterým nějaká ženská v rajtkách a vysokejch jezdeckejch holínkách drbala rejžákem kopyta krásnýmu velkýmu grošákovi a chlápek v sedle hnědáka na ni něco pokřikoval. Přes plac se srandovníma dřevěnejma koňskejma překážkama v podobě kamennejch zdí se táhly nekonečný stíny vysokejch štíhlejch stromů, mě napadla Hašlerova písnička, že na Císařský louce stojí řada topolů, a povídám Houseti: „Ty, hele, Císařskej ostrov a Císařská louka, to má bejt to samý?“ A House na to, že jako Pražák bych se teda fakt měl stydět, jelikož Císařská louka s řadou topolů je pod Vyšehradem. To už grošák, ženská s rejžákem, chlápek na hnědákovi i závodiště zůstali někde za náma a najednou koukám a vidím plůtky a chajdičky nazeleno, nahnědo, namodro i nažluto natřený, stromy už odkvetlý a kytky ještě úplně nerozkvetlý, záhonky, bazénky a sudy na dešťovou vodu a pařenišťátka, až jsme došli k cestě, která mířila jakoby napříč ostrovem. Šli jsme po ní dál a došli na konec vydlážděnej namodralejma placákama, kterej mizel v neregulovaný řece vedle prkennýho mola s přístřeškem a přívozní pramicí; naproti na druhým břehu vysoko ve svahu porostlým stromama čouhala voliéra dravejch ptáků v zoologický zahradě.
Zahnuli jsme doleva a kousek níž po proudu jsme narazili na další, o něco užší uličku mezi plotama, která vedla zase zpátky, a tam stačilo popojít o řadu zahrádek k další uličce a tou zas k Vltavě… Tak jsme si špacírovali sem a tam mezi stejnejma a zároveň jinejma zahrádkama, viděli jsme chajdičky pobitý prkýnkama z bedýnek a chajdičky v podobě pohádkovejch domečků, jednu dokonce v podobě srandovního hradu i s věží vcelku o velikosti trafiky, čutali jsme si kulatej šutýrek, a já blahořečil tomu, že si holka House nemyslí o mým mlčení, že je to významný mlčení, a nevyptává se pitomě, jak to ženský dělávaj, proč nemluvím a jestli mi něco není, že nemluvím, a tak všelijak podobně.
Jenomže tentokrát mý mlčení bylo významný, i když jsem si to nechtěl připustit, a nebylo divu, že jsem vyskočil metr do vejšky, když do mě najednou šťouchla loktem a vyjekla, jak to mívá ve zvyku: „Jejky, ty, hele, Bigglesi…“ Ještě pořád mi říkává jak za starejch časů, kdy jsme se seznámili v trampský hospodě U Dvouch stehen a já se jí tak ze srandy podepsal do cancáku, což je, pokud to nevíte, něco na způsob trampskýho památníku.
Už jsme byli skoro na konci zahrádek.
„To mě teda podrž,“ pokračovala v divení a táhla mě k plotu poslední zahrádky po pravý straně.
Plot byl kovovej s parádně vymyšlenejma dílama potaženejma hustým drátěným pletivem, natřenej načerno a zevnitř zarostlej vánočníma stromkama. Tu a tam mezi nima bylo vidět dovnitř a bylo celkem pochopitelný, že profesionální zahradnice nad tím tak nadšeně jejkovala. Na zemědělsky nevzdělanýho soustružníka by to naopak zvlášť zapůsobit nemělo – jenomže to by nesměl zrovna přemítat o japonskejch sebevraždách.
Za tím plotem totiž byla zahrádka, jako by ji sem přivezli na kouzelným tébichu rovnou z císařskýho paláce v Tokiu, nebo kde vlastně ho tam ten císař má.
„Tomuhle,“ povídá House, „říká naše mistrová žaponáda a před pár rokama v učilišti nám vykládali, že se tomu kdysi říkalo japonérie… Probírali jsme to hlavně kvůli ikebaně a bonsajům.“
„Kvůli čemu?“
„Kvůli japonskýmu aranžováni kytek a trpasličím jehličnanům,“ přeložila mi to. „Jináč nám soudruh odbornej učitel Punčochář vtloukal do hlavy, že u nás to patří mezi buržoázní přežitky a kapitalistickej vkus. Jenomže soudruh odbornej učitel Livora, kterýho Punčochář nesnášel, nám zase vykládal, že když byla secese, tak prej –“
Skočil jsem jí do řeči. „A to bylo kdy?“
„Kdo si to má z tý školy pamatovat? Asi takňák, když vedle gotický Prašný brány postavili Reprezenťák.“
„Aha. A co?“
„Japonský umění tenkrát frčelo po celý Evropě.“
Nevěděl jsem, co moudrýho k tomu podotknout, tak jsem radši mlčel, a House přemejšlela nahlas: „Punčochář tvrdil, že secese byla buržoázní kýč a žádnej styl, a čet nám o tom ze všelijakejch brožurek. Já nevím… Máme doma pár kousků bižutérie po babičce a já si myslím, že v tom bylo víc života než v těch sfingách, hovniválech a hieroglyfách po první válce, nebo i v tom dnešním černobílým op-artu… No – a Japonci –“
„Japonci se shodili za války,“ řekl jsem. „Přepadli americkou flotilu na Havaji a celou válku dělali jenom samý prasárny. Byli horší než esesáci.“
„Jo…? To je možný. Ale ten kumšt udělat zahrádku i na čtverečním metru, to jim nikdo neveme. Jo – a hele – žádnej zahradník by nikoho nebombardoval, ani ten japonskej ne.“
Na to jsem neřek nic. Japonci ve druhý světový válce, na to si stačilo přečíst Bigglese na Borneu. Zato o Japoncích na zahrádce jsem věděl prdlajs.
Holka House se držela plotu a rozhlížela se po všelijakejch mechem zelenejch balvanech, mrňavejch pokroucenejch borovicích, dvou altánkách tak akorát na jednu židli a se střechama jako holandský čepce, jenže ne z bílýho naškrobenýho plátna, ale z malejch zakulacenejch kousků zelený břidlice… Mezi křivolace zakroucenejma pěšinkama byl i bazének pod skálou, ze který snad čas od času stejkal malej vodopádek. Bylo to pěkný, ale smutný; jako by se tam někde skrejval duch Zeyerovy předpotopní čínský krásky, která měla v tý zahradě hrob a vstávala z mrtvejch, aby mohla vyrazit na rande s jistým mladým malířem vějířů; ten se pak z toho málem zcvoknul, když mu došlo, s kým se to po nocích šmajchluje. No jo, možná už jsem se o tom vykecával jindy, tak pardon, holt ten příběh, jak by řek vzdělanec, ve mně zanechal nesmazatelnou stopu.
„Že se o to majitelé nestarají,“ řekla holka House. „Od podzimka tu nikdo nemáknul. Jen ty vodní rostliny z rybníčka vyndali, ale kdovíjak dlouho to tu není uhrabaný… Taky na zimu nic nepřikryli; přinejmenším támhleten růžovej keř přikrejt mohli.“
„Jak můžeš vědět, že nebyl přikrytej?“ řekl jsem. „A vodní rostliny tu třeba vůbec nebyly.“
„Ale byly. V pořádný japonský zahradě nemá takovej rybníček smysl, když v něm není lotos. Taky v něm asi byli zlatý kapříci… nebo aspoň jeden. A ty keře… Kdyby to bejval na jaře odkryl, taky by uhrabal cestičky. Kdepak… to vůbec přikrytý nebylo. Jen se mrkni na támhletu haluz – a hned na tu vedle.“
„Suchý?!“
„Jasně že suchý. A proč, hele? Protože namrzly.“
„Třeba uschly stářím.“
„To by je uříz.“
Ještě pořád se mi nechtělo mluvit s Housetem o tom, co se tu jasně nabízelo. Jakejpak asi životní styl moh mít zahrádkář, kterej v duchu toho stylu (aspoň jak to povídal ten zatracenej pingl) spáchal harakiri?
„Ty, hele, Bigglesi,“ řekla holka House, „já bych se tam děsně ráda mrkla. Aspoň támhle za ty túje… Myslíš, že by někdo –“
„Nikdo tu není.“
„Tak hlídej, přelezu branku.“
„Dobrý,“ řekl jsem. „Je nízká.“
Hned jak se přehoupla přes horní příčku branky, přelez jsem do zahrádky za ní. Ohlídla se přes rameno, ale neprotestovala. Už si zvykla, že ji nechci za žádnou cenu vystavovat nebezpečí. Nejspíš ji to těšilo, ale většinou se tvářila uraženě, že lítám někde po dobrodružstvích, zatímco ona sedí doma a doplňuje herbář městský flóry, kterej jsme spolu založili. Nebyl to vždycky jenom ten herbář; když jsem opravdu moc potřeboval, aby přimhouřila oko nad tím, že jsem ji zase z něčeho vynechal, půjčoval jsem jí tlustý knihy jako třeba Lovce jelenů nebo Josefa Balsama, kterýho jsem nedokázal přečíst ani já – a že už jsem do sebe v životě dokázal nasoukat ledacos včetně Čejky v zajetí, Aeroplánem kolem světa a Tichýho Donu.
Cestička, kterou jsme se vydali, se rafinovaně kroutila a za každým zákrutem čekalo nějaký překvápko, a i když to pořád byly jen kusy šutrů a mrňavý pokroucený borovice nebo co jehličnatýho ve všelijakejch nakřáplejch malovanejch hrncích, pokaždý to bylo jinak vykoumaný a rozestavený, takže člověka neomrzelo na to koukat – stejně jako vás nikdy neomrzí procházka Olšanskejma hřbitovama.
Zajímavý byly i ty maličký altánky. Uvnitř pod stříškou byla sroubená lavička a do chládku se tam mohla schovat jediná menší gejša, dejme tomu se šálkem čaje, sametovým polštářem a knihou, když nechala nohy venku. Jeden sametovej polštář jsme opravdu našli – tiše se rozpadal v tom druhým altánku, shora suchej a vyrudlej, zespoda vlhkej a plesnivej. Šálek čaje už tam nebyl a beznohá gejša s knihou samozřejmě taky ne.
Potom jsme došli k něčemu, co docela dobře mohla bejt španělská stěna – až na to, že tahle byla japonská. Bylo to osm tújí (ne že bych to poznal, ale holka House to tak pojmenovala), čtyři a čtyři, a mezi nima ouzkej průchod. Za průchodem už byly jenom dva metry cestičky a dva kamenný schůdky před zahradní chatičkou v podobným stylu jako ty altánky, jenom asi desetkrát větší. Vpředu měla ouzkou verandu, na který se dalo stát, ale posadit by se tam mohlo leda dítě. Uprostřed verandy, mezi dvěma okýnkama zevnitř temnejma, byly dveře, tak na píď pootevřený; jejich zámek byl vytrženej a visel na jednom zrezivělým šroubu. Ze skuliny táhla zatuchlina, a jak se pod náma zhoupla prkenná podlaha verandy, vyběhla pod prahem zrzavá stonožka zvíci podvazku.
„Hele, Bigglesi,“ řekla holka House a popadla mě za rukáv, „to fakt vypadá, že –“
„Že co?“
„Že ten majitel třeba někdy vloni umřel.“
„Taky že jo,“ řekl jsem. „Spáchal harakiri.“
