„Varovali mě, že to bude náročné,“ říká Ondřej Blaho, autor Severního dne

Jak bys charakterizoval Severní den? Do jakého žánru bys ho zařadil, jde-li to vůbec?

Opravdu hodně mi záleželo na vystavění originálního a komplexního světa, ve kterém se příběh bude odehrávat. Základ vychází z podoby Evropy 18. a 19. století, ale dodal jsem do něj řadu motivů, na které byste v té době zcela jistě nenarazili. A vlastně ani v jakékoli jiné. Ať už jsou to mechanické konstrukty (některé s náznaky vlastní vůle), schopnosti postav umocněné záhadnými artefakty, nebo pochmurná historie toho dávno zapomenutého místa, či noční bytosti, u kterých není zřejmé, zda jsou jen výplodem fantazie či jestli představují pro obyvatele Severního dne skutečné riziko. Kniha je mixem fantasy i sci-fi, ale zároveň jsem hodně dbal na to, aby bylo vše co nejvíce uvěřitelné a svým způsobem reálné. Pokud má čtenář fantastiku rád, a stejně tak je pro něj podstatná zmiňovaná uvěřitelnost (a věřím i originalita příběhu a světa), mohl by ho román oslovit.

Co tě inspirovalo k napsání Severního dne?

Vlastně nic konkrétního. Chtěl jsem napsat knihu, kterou by mě samotného bavilo číst. Která by měla temnou a mysteriózní atmosféru, černý a cynický humor, a u které bych si nebyl vůbec jistý, co mě čeká na další stránce. A kde je dost prostoru pro fantazii. Věřím, že to se povedlo. Když píšete, v zásadě ten příběh s hrdiny sami prožíváte, a to je naprosto skvělý pocit.

Jak jsi se dozvěděl o našem nakladatelství? A co tě vedlo k tomu, že jsi poslal rukopis Severního dne zrovna k nám do Mystery Pressu?

Díky časopisu Pevnost jsem znal jméno Tomáše Němce a sledoval jeho „business story“ se založením vlastního nakladatelství i to, do jakého spektra žánrů a autorů se rozhodl jeho portfolio rozložit. Právě po obchodní stránce mi to přišlo velmi pragmatické a chytré. Vedle toho čeští autoři, které Mystery Press vydává, patří mezi moje oblíbené a zároveň bylo zřejmé, že se nakladatelství dokáže o jejich tituly stran propagace velmi dobře postarat. To není samozřejmost a pro začínajícího autora jako jsem já, je to klíčové. Byl jsem nadšený, když mi celkem záhy po odeslání rukopisu odpověděli, že bychom se měli potkat.

Jaké překážky jsi musel překonat, aby se z rukopisu nakonec stala kniha?

Tomáš Němec s Martinem Paytokem mě na úvodním setkání varovali, že to bude náročné. Ke cti jim patří, že to varování bylo opravdu velmi důrazné. Díkybohu jsem to tehdy nebral až tak moc vážně, protože kdybych věděl dopředu, co vše mě čeká, tak bych… (smích) Ale ne, nevzdal bych to. Knihu jsem četl nejméně šestnáctkrát, některé pasáže i vícekrát. Zpětně musím dát Martinovi i dalším, kteří se na připomínkách podíleli, v drtivé většině případů za pravdu. Knize to rozhodně prospělo.

Byly chvíle, kdy jsi při psaní pochyboval a měl chuť to vzdát?

Jasně, pochybujete a často, ale podle mě je to přirozená součást každého tvůrčího procesu. Je ten text dost originální nebo jsem si toho nevědomky vypůjčil až moc? Bude se to vůbec někomu líbit? Ale vždy jsem si řekl, že jediné opravdu podstatné je knihu dokončit. Jak bude přijata se uvidí až teď a samozřejmě: určité napětí a lehkou nervozitu pociťuju.

Co ti pomohlo nevzdat se a vytrvat?

Už jako kluk jsem snil o tom, že jednou napíšu knihu, kterou někdo vydá. Je potřeba si sny plnit, a to pro mě byla úplně dostatečná motivace.

„DRŽÍM SE LEHCE ZENOVÉ POUČKY: CHCEŠ PSÁT, TAK PIŠ“

Jaké rady bys dal autorům, kteří chtějí vydat svou první knihu?

Na rozdávání rad nejsem dost povolaná osoba, ale pokud už bych měl nějakou dát – a dávám ji také sám sobě do dalšího psaní –, pak je to mít jasnou představu o příběhu, rozdělit ho (byť jen orientačně) na jednotlivé části (až na úroveň kapitol) a zároveň nebýt zbytečně konkrétní, aby zbyl prostor pro fantazii a autor tak mohl překvapovat i sám sebe. A potom si udělat selekci nakladatelů, dobře zvážit co a koho vydávají, najít průsečík s vlastním rukopisem, oslovit je a být trpělivý.

Jaký je to pocit, držet Severní den poprvé v ruce?

Naprosto skvělý! Kniha sama o sobě je opravdu krásná, upřímně si moc vážím toho, kolik práce si s ní lidé z Mystery Pressu a grafik Martin Stehlík dali. Přemýšlel jsem, jestli si ji přečíst poprvé i v klasické papírové podobě, ale alespoň zatím na to nemám nervy (smích). Určitě najdu pasáže, které bych s odstupem napsal jinak a drtila by mě představa, že to nemůžu napravit.

Máš nějaké rituály nebo návyky, které ti pomáhají soustředit se na psaní?

Nemám. Držím se lehce zenové poučky: Chceš psát, tak piš. A tak se to snažím mít se vším.

Jaké máš oblíbené knihy a autory?

Těch je hodně, náš dům je knih plný po okraj. Kulhánek, Mařík, Neff, Žamboch, Kotleta. Ze zahraničních jmenuju tři, tam je to snazší: Simmons, Miéville a poslední roky Adrian Tchaikovsky, ten mě svou fantazií a světy absolutně uhranul. Vím, že není ze stáje Mystery Pressu, ale třeba by se dala domluvit nějaká koedice (smích).

Kromě psaní se věnuješ také focení a potápění. Jak to všechno stíháš?

Focení je podobné psaní, je to o vyjádření sebe sama, je to o fantazii, zkrátka tvůrčí činnost, ale je pravda, že zajištění výstav, sestavování a vymýšlení projektů, nebo výběr fotografií do soutěží zabere hodně času. Potápění je o soustředění a klidné hlavě, takže i tady vnímám paralelu. V posledních letech jsem si udělal licence na potápění v jeskyních – je to nepředstavitelně tajemná nádhera, kdy nesmíte nic pokazit, jinak se tahle knížka zavře a nikdo se nezeptá, jestli byl příběh dopsaný, nebo ne.

A co druhý díl, Nachová temnota? Kdy se na něj můžeme těšit?

První třetina rukopisu je napsaná, další dvě budou dokončené nejpozději do konce října. Můžu prozradit, že reálie světa se posunou významně dál, objeví se nové postavy včetně polo-mechanického hlavonožce, který je starší než Severní den sám, a osud si pohraje i s motivy hrdinů, které čtenáři již znají.