Počátkem listopadu roku 1139 se proud občanské války, až donedávna jen pomalý a mírný, náhle vzedmul, převalil se přes město Worcester, odplavil polovinu tamního dobytka, majetku a žen a vyštval všechny obyvatele, kteří dokázali včas utéct, aby ve snaze zachránit si holý život prchali na sever, co nejdále od pustošivých band, a hleděli se skrýt, kde jenom najdou větší sídlo či klášter, opevněné město anebo pevný hrad, který by jim mohl poskytnout útočiště. Uprostřed měsíce dorazily roztroušené hloučky do Shrewsbury a uprchlíci tu vděčně sklesli do pohostinné náruče kláštera či města, aby se vzpamatovali ze svých útrap a vypověděli, co strašlivého je potkalo.
Až na starce a nemocné nebyli nijak zvlášť zbědovaní, protože opravdu tuhá zima ještě nezačala. Ti, kdo se vyznali v počasí, předpovídali, že letos se dají čekat velká chladna, husté vánice a dlouhé ostré mrazy, ale zatím byla krajina ještě klidná, podmračená a mírná, a i když se občas nečekaně zvedl vítr, mráz ani sníh dosud nepřišel.
„Díky Bohu!“ zbožně si pochvaloval bratr Edmund, který měl na starosti nemocné. „Jinak bychom byli pohřbili víc lidí než ty tři ubožáky, co už měli stejně na krku přes sedm křížků.“
I tak jen stěží dokázal sehnat ve svém útulku dost postelí pro všechny, kdo je potřebovali, a pro další, co se sem nahrnuli, musel rozložit v kamenné síni vysokou vrstvu slámy. Však se dočkají, a ještě do vánočních svátků se vrátí do pohodlí svých městských domovů, ale zatím, vyčerpaní a ochablí po děsivých zážitcích, potřebují všichni jeho péči a opatství už pomalu vyčerpalo možnosti, jak jim pomoci. Několik uprchlíků, kteří měli ve městě vzdálené příbuzné, odvedli bratři do tamních domácností a příbuzní se o ubožáky ochotně postarali. Těhotnou ženu, jíž se už blížil její čas, pozval i s jejím mužem a vším, co měla u sebe, do svého městského domu zástupce šerifa zdejšího hrabství Hugh Beringar. Učinil tak na naléhání své ženy, kterou si přivezl do bezpečí města i s jejími služebnými, porodní bábou a lékařem, neboť i ona se těšila, že do Narození Páně porodí, a měla pochopení pro každého, kdo přišel ve stejném očekávání a vůbec v jakékoli tísni.
„Naší paní, Matce boží, se takového přijetí nedostalo,“ lítostivě poznamenal ke svému dobrému příteli Hughovi bratr Cadfael.
„Zato moje paní by nic jiného nestrpěla. Aline by vzala do domu každého toulavého psa, kdyby jen mohla. Té chudince z Worcesteru je u nás dobře, nic jí nechybí, potřebuje si jen odpočinout. Do Vánoc se můžeme dočkat dvou porodů, protože dokud ta mladá žena neslehne, nikam ji pustit nemůžeme. Ale ostatní hosty určitě brzy strach přejde a vydají se zas domů.“
„Někteří už odešli,“ řekl Cadfael. „A další, co jsou jen trochu při síle, se k tomu chystají. Není divu, že se chtějí co nejdřív dostat domů a opravit, co se dá. Král prý táhne s početným vojskem k Worcesteru. Jestli tam nechá posádku, budou uprchlíci ve městě přes zimu v bezpečí. Ale musejí si přivézt z východu zásoby, protože určitě přišli o všechno, co měli doma.“
Cadfael býval za mlada vojákem i námořníkem a sloužil v dalekých krajích, takže už dávno ze zkušenosti věděl, jak vypadá a páchne vydrancované město a jak zoufale je zpustlé. „A nejenom že si budou chtít přivézt zásoby do Vánoc,“ poznamenal. „Hlavně se jim blíží zima. Když jste teď vyhnali z cest všechny ty ničemy, mohou lidé cestovat bezpečně a celkem za dobrého počasí, ale kdo ví, kolik tu bude za měsíc a možná že už za týden sněhu?“
„Nejsem si tak docela jistý, že jsme vyhnali všechny ničemy,“ řekl v ostražitém zadumání Hugh Beringar. „Tady v Shropshiru máme věci pevně v rukou – aspoň prozatím! Ale z východu a severu přicházejí hrozivé zprávy, a to už ani nemluvím o nepokojích na hranicích. Když má král Štěpán tolik co dělat na jihu a hlavu plnou starostí, odkud mu přijdou další poplatky, a marní síly hlavně tím, že bloumá od jednoho cíle k druhému, začnou si různí ctižádostivci v odlehlejších krajích rozšiřovat svá panství a zakládat vlastní království. A jak už jednou dají ostatním příklad, zařídí se podle nich i menší ryby.“
„V zemi, kde zuří bratrovražedná válka, se dá očekávat, že se zhroutí pořádek a zavládne násilí,“ vážně mu přisvědčil Cadfael.
„Ale tady ne, tady k ničemu takovému nedojde,“ rozhodně namítl Hugh. „Prestcote drží uzdu pevně, a pokud bude záležet na mně jako na jeho zástupci, jsem rozhodnut zachovat se stejně.“ Neboť Gilbert Prestcote, královský šerif Shropshiru, chtěl strávit Vánoce ve svém sídle na severu kraje, takže hradní posádka i zákonná moc v celé jižní polovině hrabství měla teď zůstat v Beringarových rukách. Jenomže útok na Worcester byl možná předzvěstí podobných dalších výpadů. V nebezpečí se ocitla všechna pohraniční města, a nejen před nepřátelskými vpády, vždyť se tu nedalo spoléhat ani na místní strážce a posádky. Nejeden mocný pán se už v této sužované zemi přiklonil k druhé straně a mnozí tak jistě učiní i v budoucnu, někteří možná podruhé nebo dokonce potřetí. Církevní hodnostáři a šlechtici se začínali ohlížet především na své zájmy a věrnost hodlali věnovat tomu, od koho se dal čekat větší prospěch. A nepotrvá dlouho, než někteří z nich dospějí k závěru, že je jen v jejich zájmu, aby se obrátili zády od obou bojovníků o trůn a postarali se sami o sebe.
„Zaslechl jsem nějaké řeči, že váš kastelán v Ludlowu není právě moc spolehlivý,“ poznamenal Cadfael. „Prý se spíš kloní k Matyldě, i když mu král Štěpán dal v léno Lacy a svěřil mu ludlowský hrad. A kdyby král nebyl tak nablízku a dobře si na něj nedohlížel, prý by ten chlapík dost možná obrátil.“
Hugh samozřejmě dávno věděl o všem, o čem se Cadfael doslechl. V těchto dobách nebylo v celé zemi šerifa, který by neměl v pohotovosti všechny své zvědy a sám pozorně neposlouchal, co se kde šustlo. Pokud Josce de Dinan z Ludlowu skutečně uvažoval, že přejde na druhou stranu, a potom si to rozmyslel, může Hugh zatím věřit v jeho spolehlivost, ale jen s jistými výhradami, a stejně si na něj raději dá dobrý pozor. Nedůvěra není sice nejstrašnějším zlem občanské války, ale i tak je skličující. Ještě štěstí, že člověk může alespoň věřit starým osvědčeným přátelům. Vždyť v těchto dnech není snad nikoho, kdo by se náhle nepotřeboval opřít o pevná záda dobrého přítele.
„Když se teď král Štěpán chystá s vojskem do Worcesteru, nehne nikdo ani prstem a nevystrčí hlavu ze dveří, dokud zas neodtáhne. Ale i tak musím pořád naslouchat a být ve střehu.“ Hugh vstal z lavice u zdi Cadfaelovy dílny, kam se vždycky rád na chvíli uchyloval před světem. „Teď už jdu konečně domů lehnout si do své postele – i když mě k manželce nepustí můj vlastní ukřičený spratek. Ale co ví takový zbožný člověk jako vy o otcovských starostech?“
Opravdu, co asi? „Vás ženáče to čeká všechny,“ klidně poznamenal bratr Cadfael. „Najednou jste doma zbyteční a nikdo o vás zvlášť nestojí, když ti dva mají oči jen pro sebe. Zajdu na večerní a pomodlím se za vás.“
Nejprve se však stavil ve špitálu prohlédnout spolu s bratrem Edmundem pár pacientů, kteří se jen pomalu vzpamatovávali ze svízelného putování, protože byli hodně zesláblí věkem, chudobou nebo hladem, převázal ránu po noži, která se nechtěla hojit, a teprve potom zašel na večerní pobožnost, aby se kromě svého přítele, jeho ženy a dítěte pomodlil za mnohé jiné, kteří se měli narodit této zimy.
Anglii však zima svírala už kolik let a Cadfael to dobře věděl. Král Štěpán byl korunován a vládl, byť jenom chabě, většině země. Matylda, která s ním soupeřila o trůn, ovládala západ a dělala si stejné nároky jako Štěpán. Tito příbuzní, sestřenice a bratranec, se k sobě chovali krajně nepříbuzensky, rvali se spolu a rozervali i Anglii, jenže život musí jít dál, je třeba udržet víru a pevně odolávat nástrahám osudu, nadále obdělávat půdu, starat se o ni rok za rokem, orat, vláčet, osévat, okopávat a sklízet. A tady v klášteře je zase zapotřebí zasévat sémě víry a ošetřovat a pěstovat duše. Bratr Cadfael se o lidstvo nebál, ať už se stane cokoli. Hughovo dítě bude novým pokolením, novým počátkem, novým utvrzením života; jarem uprostřed zimy.
Posledního listopadového dne zavítal na kapitulní shromáždění bratrského domu svatého Petra a Pavla ve Shrewsbury bratr Herward, podpřevor benediktinského kláštera ve Worcesteru, který sem přijel předchozí noci a jako vzácný host byl uvítán v samotném příbytku opata Radulfa. Ostatní bratři o jeho příjezdu většinou ani nevěděli a podivovali se, kdo to jen může být, že si ho tak obřadně přivádí sám opat a usazuje si ho po pravici. Tentokrát nevěděl ani bratr Cadfael o nic víc než jeho druhové.
Opat a jeho host byli naprosto protikladní. Radulfus byl vysoký, vzpřímený, rázný, s energickými přísnými rysy a důstojně klidný. Když bylo zapotřebí, dokázal vzplanout hněvem, a třebaže svou zlost vždy dobře ovládal, nešťastníci zasažení oním žárem raději vždycky moudře ustoupili. Muž, který teď vešel po jeho boku, byl hubený, malé a útlé postavy, kolem tonzury měl šedé vlasy a bylo na něm vidět, že je ještě hodně unavený po cestě. Stárnoucí oči však hleděly přímo a kolem úst se táhly vrásky prozrazující vytrvalost a trpělivost.
„Náš bratr, podpřevor Herward z Worcesteru, k nám přišel s posláním, v němž jsem mu zatím nemohl příliš pomoci,“ začal opat. „Mnozí z vás jste pomáhali ošetřovat ubožáky, kteří se k nám uchýlili po útěku z jeho města, a zaslechli jste od nich možná něco, co by mu mohlo být dost platné. Požádal jsem ho proto, aby svou žádost zopakoval přede všemi.“
Návštěvník povstal, aby ho všichni lépe viděli a slyšeli. „Byl jsem vyslán, abych pátral po osudu dvou urozených dětí, které byly v péči benediktinů v našem městě, ale po útoku na město uprchly. Zatím se ještě nevrátily a nám se podařilo vysledovat jejich stopy až po hranice tohoto kraje, kde se nám ztratily. Děti se chtěly dostat do Shrewsbury, a protože náš řád je za ně zodpovědný, přišel jsem zjistit, jestli sem dorazily. Od otce opata jsem se dozvěděl, že pokud on ví, sem nedošly, ale není vyloučeno, že se o nich na svých cestách doslechli někteří z dalších uprchlíků, nebo je dokonce viděli a zmínili se o nich před vámi. Byl bych vám vděčný za jakoukoli zprávu, která by vedla k jejich nalezení. Povím vám teď, jak se jmenují: dívka je Ermina Hugoninová, téměř už osmnáctiletá, a byla v péči našich sester v ženském klášteře, a její bratr se jmenuje Yves Hugonin, na starosti jsme ho měli my a je mu teprve třináct. Děti jsou úplnými sirotky a jejich strýc pobýval dlouho v zámoří ve Svaté zemi a právě se vrátil a zjistil, že zmizely. Jistě chápete,“ dodal bratr Herward ztrápeně, „jak trpce si teď vyčítám, že jsme nedokázali své svěřence ochránit, i když po pravdě řečeno to není tak docela naše vina. Za daných okolností jsme prostě nemohli nic dělat.“
„V podobném zmatku a zkáze se dá těžko žádat i po dospělém, aby vše úspěšně zastal,“ zarmouceně souhlasil opat Radulfus. „Ale takové děti…“
„Chcete nám snad říct, že odešly z Worcesteru samy?“ zeptal se váhavě bratr Edmund. Nechtěl to pronést nijak nevěřícně ani přísně, ale bratr Herward vycítil z jeho slov výčitku a pokorně sklonil hlavu.
„Nechci nikterak omlouvat sebe ani náš klášter. Ale všechno se sběhlo trochu jinak, než si představujete. K útoku došlo časně zrána, ale na jižní straně byl odražen a nevěděli jsme v té chvíli, jak je vážný ani jak silné vojsko se na nás přivalilo. To jsme zjistili až později, když se přemístilo a prorazilo do města od severu. Yves, ten chlapec, byl tou dobou náhodou na návštěvě u své sestry a zůstali od nás úplně odříznuti. Dovolím si říct, že lady Ermina je velmi tvrdohlavá mladá žena. Sestry v té chvíli pevně věřily, že bude nejlepší, když se shromáždí v kostele a vyčkají tam, až se všechno přežene. Pevně věřily, že nájezdníci – i když vám musím prozradit, že mnozí z nich už byli opilí a hodně rozdivočelí – budou mít úctu k jejich stavu a neublíží jim o nic víc, než že jim možná uloupí nějaké cennosti. Tvrdily prostě, že jim jejich víra přikazuje, aby zůstaly, ale lady Ermina byla jiného názoru a trvala na tom, že stejně jako mnozí jiní uteče z města a uchýlí se někam do bezpečí. A protože si to nedala vymluvit a její bratr ji odmítl pustit samotnou, nabídla se mladá jeptiška, Erminina učitelka, že půjde s nimi, aby je bezpečně dovedla do úkrytu. Teprve když všichni nájezdníci odjeli a nám se podařilo uhasit požár a postarat se o mrtvé a raněné, jsme se dozvěděli, že děti utekly z města a chtějí se dostat do Shrewsbury. Vybaveny byly dobře, i když neměly koně, protože o všechny jsme při útoku přišli. Dívka si s sebou vzala své šperky a dost peněz a jistě je natolik chytrá, aby se dokázala včas ukrýt. A s lítostí musím přiznat, že nepochybila, když odešla, protože ti mužští z Gloucesteru žádnou úctu k našim sestrám neprojevili, jak sestry pevně doufaly a věřily, ale pustošili a pálili, unesli některé mladičké nejsličnější novicky a těžce zneužili představenou, která dívky chránila. Dívka tedy udělala dobře, že tomu unikla, a jen se modlím, aby teď byla i s bratrem a sestrou Hilarií někde v bezpečném úkrytu. Ale na jisto to bohužel nevím.“
Špitálník Denis, který znal každou duši, jež prošla zdejšími branami, řekl s politováním: „Moc nerad vám to říkám, ale sem ti tři určitě nedorazili. Žádnou takovou trojici jsme tu neviděli. Ale pojďte se mnou a promluvte si sám se všemi uprchlíky, které tu ještě máme v hostinském domě, a třeba i s těmi ve špitálu; možná že se od nich něco užitečného dovíte. Sami jsme až do této chvíle o těch mladých lidech nevěděli, takže jsme se na ně nevyptávali.“
„Třeba věděli o nějakém svém příbuzném, nájemci nebo starém sloužícím tady ve městě, ani se u nás nezastavili a jsou teď v bezpečí za hradbami,“ napadlo sklepníka Matouše.
„Je to dost možné,“ souhlasil bratr Herward a tvář se mu trochu rozjasnila. „Ale sestra Hilarie by je byla asi raději přivedla sem, pod ochranu našeho řádu.“
„Pokud tu nenajdeme nikoho, kdo by nám mohl něco říci, budeme se muset obrátit na šerifa,“ rázně řekl opat. „Ten bude jistě vědět, kdo přibyl do města. Zmínil jste se však, bratře, že strýc těch sourozenců se právě vrátil z Palestiny. Jistě má známosti se zdejšími hodnostáři. Proč tedy nevede toto pátrání sám, osobně? Nemůže přece svalovat všechnu vinu na vás.“
Bratr Herward si vzdychl tak hluboce, až mu drobná postavička zprvu ztuhla a pak zase sklíčeně ochabla. „Jejich strýc je rytířem z rodu Angevinů – ti sourozenci jsou dětmi jeho sestry – a jmenuje se Laurence d’Angers. Skutečně se právě navrátil z křižáckých výprav, ale do Gloucesteru, k Matyldiným vojskům. Pravdou také je, že přijel až po tom nájezdu a žádnou vinu na něm nenese, protože se ho nezúčastnil. Ale nikdo z Gloucesteru se teď neopováží v našem městě ukázat. Je tam teď král s mohutným vojskem a pořádně rozzlobený, stejně jako každý měšťan, který přišel o všechno, co měl. Takže pátrání po těch dětech se může ujmout jedině náš klášter. Hledáme však děti tak nevinné, že bez zaváhání požádám o pomoc třeba i šerifa.“
„A já vás podpořím,“ ujistil ho Radulfus. „Ale nejprve – pokud nám nikdo z přítomných nemůže nic říct…“ Rozhlédl se tázavě po shromáždění, ale viděl jen, jak všichni vrtí hlavami. „Dobrá, pak se musíme přeptat svých hostů. Víme teď, jak se ti sourozenci jmenují, jak jsou staří a že je s nimi jeptiška, takže bychom se mohli dozvědět něco užitečného.“
Cadfael, který právě odcházel s ostatními ze shromáždění kapituly, však nevěřil, že by z takového pátrání mohlo něco vzejít. Pomáhal v posledních dnech bratru Edmundovi ubytovat ve špitálu hodně vyčerpaných poutníků, ale nepadlo ani slovo, že by z nich někdo podobnou trojici potkal. Pocestní toho navyprávěli až dost a ochotně, takže bylo co poslouchat, ale žádný z nich se nezmínil o sestře benediktinského řádu a dvou urozených dětech, putujících bez doprovodu jediného muže, který by je ochraňoval.
A strýc je zřejmě přívržencem Matyldy, stejně jako Gilbert Prestcote je každým coulem věrný králi a mezi oběma tábory plane nenávist jako svíce hořící ve worcesterském troudu. To všechno nevěstí nic dobrého. Opat Radulfus podpoří ještě dnes poselstvo svou přímluvou, ale je víc než pochybné, že by ti dva zjednali pro Laurence d’Angers nějakou pomoc.
