Dne osmnáctého října roku 1142 skonal dědičný nájemce eatonského statku Richard Ludel na následky ran utrpěných v bitvě u Lincolnu ve službách krále Štěpána.
Zprávu donesli, jak se slušelo, Hughu Beringarovi na shrews burský hrad, protože Eaton byl jeden z mnoha statků v kraji, jež byly vyvlastněny Williamu FitzAlanovi poté, co se ten mocný šlechtic v zápase o trůn chopil zbraně na nesprávné straně, držel Shrewsbury pro císařovnu Matyldu, a když Štěpán město oblehl a dobyl, dal se na útěk. Jeho rozsáhlé pozemky propadly koruně a byly svěřeny do péče šerifovi jako vrchnímu pánu, ale jejich dlouhodobé nájemce nikdo nevyháněl, jakmile bylo jasné, že moudře přijali rozuzlení dané bitvou a odpřisáhli věrnost králi. Ludel se dokonce neomezil jen na prohlášení věrnosti, prokázal ji ve zbrani u Lincolnu a nyní zřejmě za svou věrnost draze zaplatil, protože mu v čase úmrtí bylo pouhých pětatřicet.
Hugh přijal zprávu s umírněnou lítostí, jak bylo přirozené, když ho sotva znal a tato smrt mu zřejmě nemusela způsobit žádné komplikace. Dědic existoval a nebyl tu žádný druhorozený syn, který by mohl otázku dědictví znejasnit, takže určitě nebude třeba do hladkého nástupnictví zasahovat. Ludelové byli lidé krále Štěpána a loajální, přestože nový nájemce zřejmě do boje za svého krále ještě dlouho nenastoupí, protože mu je, jak si Hugh uvědomil, nějakých deset let. Chlapec chodil do školy v opatství. Jeho otec jej tam poslal po smrti jeho matky, a jak se šeptalo, nejen proto, aby se naučil číst a psát, ale především proto, aby ho vyprostil z rukou panovačné babičky.
Zdálo se tedy, že opatství má na rozdíl od hradu v té věci jistou nezáviděníhodnou odpovědnost, protože někdo bude muset malému Richardovi sdělit, že mu zemřel otec. Pohřební obřad opatství nepřipadne, neboť Eaton měl vlastní kostel a farního kněze, ale já, pomyslel si Hugh, bych se měl přesvědčit, jak schopnému šafáři byl svěřen chlapcův majetek, dokud nedospěje a nebude se o něj moci starat sám.
„Otci opatovi jste ještě zprávu nedonesl?“ zeptal se podkoního, který s poselstvím přijel.
„Ne, pane, šel jsem nejdřív k vám.“
„A nemáte od paní příkaz, že musíte osobně mluvit s dědicem?“
„Ne, pane, a rád bych to přenechal těm, kteří ho mají v každodenní péči.“
„To máte asi pravdu,“ souhlasil Hugh. „Půjdu za opatem Radulfem sám. Ten bude nejlíp vědět, jak to udělat. Pokud jde o následnictví, paní Dionisie se nemusí bát, chlapcův nárok je docela jistý.“
V neklidných časech, kdy bratranec se sestřenicí urputně zápolili o trůn a oportunističtí páni převlékali kabáty podle toho, kam se právě v té nárazové válce vychýlilo kyvadlo štěstěny, byl Hugh celý šťastný, že má na starosti hrabství, které změnilo pána jen jednou, a od té doby se zarytě snažil nárok krále Štěpána zabezpečovat a odrážel od hranic vlny neklidu, ať už hrozba pocházela od císařovniných vojsk, od nevyzpytatelných divokých Velšanů z Powysu na západě, nebo od vypočítavého a ctižádostivého hraběte z Chesteru na severu. Hugh nyní již několik let vcelku úspěšně balancoval mezi všemi těmito nebezpečnými sousedy, a bylo by bláhové uvažovat o výměně eatonského nájemce, přestože nechat jako dědice nastoupit dítě mělo své nevýhody. Proč zneklidňovat rodinu, která zůstala poddajná a loajální a vytrvala na místě, očekávajíc, co se bude dít, když její lenní pán uprchl do Francie? Podle posledních pověstí se William FitzAlan vrátil do Anglie a připojil se k císařovně v Oxfordu; vědomí jeho přítomnosti by mohlo i na dálku probudit bývalou oddanost jeho někdejších nájemců, ale tomu nebezpečí bude třeba se postavit, teprve až vyvstane. Dát však Eaton jinému nájemci by mohlo dřímající bývalou oddanost zbytečně vytrhnout z prozíravého spánku. Ne, Ludelův syn dostane, co mu patří. Bylo by však dobré podívat se na šafáře a ujistit se, že se mu dá důvěřovat jednak v tom, že se přidrží politiky svého bývalého pána, a jednak že se bude dobře starat o zájmy a polnosti nástupce.
Za krásného dopoledne, když už se zvedla jitřní mlha, Hugh beze spěchu projel městem, nejdřív do kopečka k Vysokému kříži, pak strmě z kopce po točité Wyle k východní bráně a přes kamenný most na Předklášteří, kde se proti bleděmodré obloze rýsovala mohutná věž nad křížením opatského kostela. Severn se hnal rychle, ale klidně pod mostními oblouky, pořád ještě s nízkou letní hladinou, a oba travnaté ostrůvky byly vroubeny úzkým, vybledle hnědým pruhem, který zase přikryje přívalová voda po prvním pořádném dešti ve Walesu. Když Hugh vyjel na silnici, nalevo stoupaly od řeky až k prašné krajnici husté keře a stromy a za nimi začínaly domky, dvory a zahrady Předklášteří. Napravo se táhl mlýnský rybník s travnatými břehy, jehož stříbřitou hladinu halily poslední zbytky mlhy, a za ním čněla zeď opatství a oblouk brány.
Hugh seskočil a fortnýř mu přišel podržet uzdu. Znali ho tu stejně dobře jako každého, kdo nosil benediktinskou kutnu a patřil sem.
„Jestli potřebujete bratra Cadfaela,“ prohodil ochotně fortnýř, „tak je pryč, šel ke Svatému Jiljí doplnit zásoby léků. Ale už je pryč přes hodinu, šel hned po kapitule. Určitě se za chvíli vrátí, kdybyste na něho chtěl počkat.“
„Nejdřív musím v jisté věci za panem opatem,“ vysvětlil Hugh a bez námitek přijal předpoklad, že každá jeho návštěva zde nevyhnutelně platí starému příteli. „Cadfael se o tom samozřejmě později také doslechne, pokud to už neslyšel! Zdá se, jako by mu vítr vždycky přivál každou novinku dřív, než se obtěžuje k nám ostatním.“
„Povinnosti ho volají ven častěji, než se přihodí většině z nás,“ dobromyslně přisvědčil fortnýř. „A když jsme u toho, povězte mi, jak se o tom, co se děje v širém světě, vždycky dozvědí ti chudáci u Svatého Jiljí? Málokdy se totiž odtamtud vrátí bez nějaké novinky, nad kterou každý na tomhle konci Předklášteří žasne. Otec opat je ve své zahrádce. Přes hodinu seděl se sakristánem nad účty, ale viděl jsem bratra Benedikta před chvílí odcházet.“ Natáhl žilnatou snědou ruku a velmi uctivě polaskal Hughova koně na šíji, protože mohutný, kostnatý šedák, stejně nerudný jako silný, pohrdal všemi lidskými tvory kromě svého pána, a i toho bral spíš jako sobě rovného, kterého mu náleží uznávat, ale odtud až potud. „Z Oxfordu zatím nic nového?“
Ani v klášteře se neubránili zvědavosti a natahovali uši po novinkách z obklíčení. Kdyby dopadlo dobře, císařovna by mohla skončit v zajetí a konečně by se uzavřel spor, který rve zemi na kusy.
„Od té doby, co král převedl vojska přes brod a dostal se do města, zatím nic. Snad brzy něco uslyšíme, jestli sem náhodou přijde někdo, kdo stačil z města uniknout. Hradní posádka se ovšem jistě postarala, aby sklepy byly plné zásob. Bojím se, že se to ještě povleče kolik týdnů.“
Obklíčení je pomalé rdoušení a král Štěpán se nikdy nevyznačoval trpělivostí a houževnatostí, takže ho ještě může omrzet čekat na nepřítelovo vyhladovění, sebere se a vyrazí někam za rychlejší prací. Už se to stalo a může se to stát zas.
Hugh pokrčil rameny nad nedostatky svého lenního pána a zamířil přes velké nádvoří k opatovu bytu, aby vyrušil otce Radulfa od jeho milovaných, ač odkvétajících růží.
* * *
Když se Hugh vracel od opata a zamířil k herbáriu, byl už bratr Cadfael od Svatého Jiljí zpátky, v plné práci v dílně, a třídil fazole na příští sadbu. Poznal lehký, rychlý krok na štěrku a pozdravil, aniž zvedl hlavu.
„Bratr fortnýř mi říkal, že tu jste. Prý za panem opatem. Co se děje? Z Oxfordu nic nového?“
„Ne,“ uvelebil se Hugh na lavici u dřevěné stěny. „Trochu blíž. Jen z Eatonu. Umřel Richard Ludel. Stará paní s tou novinou po ránu poslala podkoního. Chlapce tu máte ve škole.“
Na to se Cadfael otočil, v ruce hliněný talířek plný semen usušených na stonku. „To máme. Tak jeho otec už odešel? Slyšeli jsme, že to s ním jde z kopce. Malý sem přišel v pěti letech a domů ho moc často neberou. Jeho otec podle mého usoudil, že mu bude líp tady mezi kamarády než u lože nemocného.“
„A v područí panovačné babičky, jak jsem slyšel. Osobně tu dámu neznám,“ zamyšleně dodal Hugh, „jen z doslechu. Jeho jsem znal, ale neviděl jsem ho od té doby, co nám vrátili raněné od Lincolnu. Byl to dobrý bojovník a slušný člověk, ale moc toho nenamluvil. Jaký je kluk?“
„Bystrý – odvážný… Milý uličník, abych pravdu řekl, ale každou chvíli něco provede. Učení mu jde, ale radši běhá venku a hraje si. Pavel mu bude muset povědět, že mu zemřel otec a že je pánem šlechtického sídla. Pro Pavla to asi bude těžší než pro malého. Otce skoro neznal. Ohledně držby nejsou žádné pochybnosti, předpokládám?“
„Kdepak! Já rád nechávám věci tak, jak jsou, a Ludel si bez trestnost vysloužil. Je to mimochodem pěkný majetek, úrodná půda, z velké části zoraná. Je tam pěkná pastva, luhy a lesy, a zřejmě v dobré péči, protože se cení výš než před deseti lety. Musím se ale seznámit se šafářem a ujistit se, že bude k chlapci poctivý.“
„John z Longwoodu,“ okamžitě opáčil Cadfael. „Je to dobrý člověk a dobrý hospodář. Dobře ho známe, jednali jsme s ním už kolikrát a vždycky se choval rozumně a spravedlivě. Jejich pozemky leží mezi opatskými državami v Eytonu nad Severnem na jedné straně a Astonem pod Wrekinem na druhé, a John vždycky dovoloval našemu lesníkovi volně přecházet mezi oběma lesy, kdykoli potřeboval, aby mu ušetřil čas a námahu. Přivážíme tamtudy dříví ze své části Wrekinského lesa. Jim i nám to tak vyhovuje. Ludelova část Eytonského lesa tam zasahuje do naší, tak by bylo bláznovství se hádat. Ludel nechával poslední dva roky všechno na Johnovi, tam nebudete mít žádné potíže.“
„Opat mi říkal,“ pokýval Hugh spokojeně hlavou nad dobrými sousedskými vztahy, „že ho Ludel před čtyřmi roky ustanovil chlapcovým poručníkem pro případ, že by se nedožil synovy dospělosti. Zdá se, že budoucnost všemožně zajistil, jako by viděl, že se k němu blíží smrt.“ Poněkud drsně dodal: „Ještě že většina z nás tak jasné vidění nemá, jinak by si teď stovky lidí v Oxfordu předplácely zádušní mše. Touhle dobou už musí mít město v rukou král. Jakmile překročil brod, muselo mu samo padnout do rukou. Ale hrad se může v nouzi udržet až do konce roku, a žádná laciná cesta dovnitř nevede, budou je muset vyhladovět. Jestli se o tom Robert z Gloucesteru v Normandii ještě nedoslechl, tak má méně schopné zvědy, než jsem si myslel. Pokud ví, že je jeho sestra obklíčená, určitě pospíší domů. Už jsem zažil, že se z obléhatelů stali obléhaní, a může se to stát zase.“
„Bude mu chvíli trvat, než se dostane zpátky,“ klidně prohodil Cadfael. „A podle všeho se nevrátí o nic bohatší, než odjížděl.“
Císařovnin nevlastní bratr a nejlepší voják byl značně proti své vůli poslán za moře, aby požádal o pomoc nepříliš milujícího manžela své sestry, avšak o hraběti Geoffreyovi z Anjou se – dosti věrohodně – proslýchalo, že mu mnohem víc záleží na vlastních ctižádostivých plánech v Normandii než na manželčiných v Anglii a že se mu podařilo hraběte Roberta lstivě přimět, aby mu pomáhal dobývat jeden hrad za druhým v jeho vlastním vévodství, místo aby sám pospíšil za manželkou a pomohl jí k anglické koruně. Robert na sestřino naléhání vyplul z Warehamu už v červnu, přestože to nepovažoval za moudré, jelikož Geoffrey trval na tom, že jako vyslance od ní přijme jedině jeho. Teď už skončilo září, Wareham byl zpátky v rukou krále Štěpána a Geoffrey Roberta stále zdržoval v nevděčné službě v Normandii. Ne, nebude pro něj snadné přispěchat sestře na pomoc. Železné obklíčení se okolo oxfordského hradu stahovalo stále těsněji a Štěpán pro jednou nejevil chuť zříci se svého záměru. Ještě nikdy nedospěl tak daleko ve snaze dostat svou sestřenici a sokyni do zajetí a přinutit ji, aby uznala jeho svrchovanost.
„Jestlipak si uvědomuje,“ přemítal Cadfael nahlas, „jak blízko je toho, aby ji konečně dostal do své moci? Jak by bylo vám, Hughu, kdybyste byl v jeho kůži a konečně ji měl v rukou?“
„Nedej Bůh!“ zvolal Hugh a ušklíbl se při tom pomyšlení. „Nevěděl bych, co si s ní počít! A nejhorší je, že to nebude vědět ani Štěpán, jestli na to někdy dojde. Kdyby býval měl rozum, mohl ji zavřít v Arundelu, hned jak přistála. Ale on? Dal jí doprovod a poslal ji do Bristolu za bratrem! Pokud ji ovšem někdy dostane do ruky královna, to bude jiná píseň. Štěpán je skvělý bojovník, ale ona je lepší generál a ví, jak se držet svých výhod.“
Hugh vstal, protáhl se, sílící větřík mu rozčechral hladké černé vlasy a zaševelil mezi svazky sušených bylin, visících ze stropních trámů. „No, obklíčení se nedá uspěchat, musíme počkat a uvidíme. Slyšel jsem, že vám konečně dali nějakého mládence, aby vám pomáhal v bylinkové zahradě. Je to pravda? Všiml jsem si, že máte čerstvě ostříhaný živý plot; to je jeho práce?“
„Ano.“ Cadfael s ním vyšel štěrkovou pěšinou mezi uspořádanými záhony bylin, které teď na konci sezóny vypadaly poněkud zuboženě. Zimostrázový plot na jedné straně byl opravdu čistě ostříhán od trčících letorostů, jaké vyrážejí ke konci léta. „Bratr Winfrid – uvidíte ho, jak se činí na záhoně, odkud jsme sklidili fazole. Je to takový dlouhán, samá ruka samá noha. Nedávno skončil noviciát. Ochotný, ale pomalý. Půjde to s ním. Myslím, že mi ho poslali, protože zjistili, že je se štětcem i s perem nešikovný, ale rýč, to je spíš něco pro něho. Půjde to.“
Za ohrazenou bylinkovou zahradou se táhly zeleninové záhony a za nepatrným návršíčkem vpravo sestupovala k potoku Meole hrášková pole, jež tvořila zadní hranici opatství. A tam spatřili bratra Winfrida v horlivé práci, velkého, nemotorného výrostka se štětinatými vlasy kolem vyholeného temene, kutnu podkasanou ke statným kolenům. Širokým chodidlem obutým v dřeváku zarážel rýč s ocelovým ostřím do spleti vláknitých fazolových stonků jako do trávy. Věnoval jim jeden zářivý úsměv, když ho míjeli, a bez přerušení rytmu se vrátil k práci. Hugh zahlédl opálený venkovský obličej a okrouhlé, bezelstné modré oči.
„Ano, myslím, že to s ním docela půjde,“ pravil pobaveně, „s rýčem stejně jako s válečnou sekyrou. Užil bych tucet takových na hradě, jen kdyby se mi nabídli.“
„Nebyl by vám k ničemu,“ pravil s přesvědčením Cadfael. „Jako většina urostlých chlapů je to něžná duše. Zahodil by meč, aby zvedl toho, koho právě skolil. Zuby cení spíš malí, ostří teriéři.“
Vynořili se mezi květinovými záhony za zelinářskou zahradou, kde přerostlé růžové keře začínaly shazovat listí. Obešli zimostrázový plot a octli se na velkém nádvoří. V tuto pracovní dopolední hodinu bylo skoro prázdné, jen u domu pro hosty se potloukalo pár pocestných a u stájí byl patrný pohyb. Právě když míjeli plot, vyběhla z brány hospodářského dvora, který ze tří stran vroubily stodoly a seníky, malá postavička a hnala se přes úzkou stranu nádvoří do křížové chodby. V minutě se zjevila na opačném konci ve spořádané chůzi, s očima náležitě sklopenýma a buclatýma dětskýma rukama sepjatýma u pasu, jako vtělená nevinnost. Cadfael se ohleduplně zastavil a položil ruku Hughovi na paži, aby chlapci nepřišli příliš okatě do rány.
Dítě dospělo k nároží nemocnice a zmizelo za ním. Budilo zřetelný dojem, že jakmile je z očí pozorovatelů, opět se rozběhlo, protože se tam náhle mihla bosá pata a byla pryč. Hugh se usmíval. Cadfael pohlédl na přítele, ale nic neříkal. „Nechte mě hádat!“ zajiskřilo Hughovi v očích. „Včera jste česali jablka a dosud nejsou rozložená na lískách v podkroví. Ještě že ho neviděl převor Robert, jak upaluje s kutnou vyboulenou jako dobře vyvinutá dáma!“
„Existuje jistá tichá dohoda. Jistě vzal ta největší, ale jen čtyři. Krade umírněně. Zčásti ze slušnosti, zčásti proto, že ho baví pokoušet osud znova a znova.“
Hughovo pohyblivé černé obočí naznačilo pobavenou otázku. „Proč zrovna čtyři?“
„Protože máme ve škole jen čtyři chlapce, a když už krade, tak pro všechny. Je tu několik noviců, kteří nejsou o moc starší, ale těm se necítí nijak zavázán. Ať si kradou sami nebo se obejdou bez jablek. A víte, kdo ten uličník je?“ zeptal se Cadfael.
„Nevím, ale vy se mě jistě chystáte ohromit.“
„To sotva. Je to mladý pán Richard Ludel, nový nájemce Eatonu. Ovšem,“ posmutněl Cadfael při pomyšlení na stín visící nad neviňátkem, „očividně to ještě neví.“
