Připravujeme

Svatý zloděj
Ellis Peters

NOVÝ PŘÍPAD ČEKÁ TENTOKRÁT NA BRATRA CADFAELA... Více...





Příchod Dánů

Ellis Peters

PŘÍCHOD DÁNŮ POSTAVÍ BRATRA CADFAELA PŘED DALŠÍ PATŘIČNĚ ZAMOTANÝ PŘÍPAD...

Naše cena vč. DPH: 230 Kč

Běžná cena vč DPH: 329 Kč

Překlad: Stanislava Pošustová-Menšíková

Datum vydání: 31. 10. 2022

ISBN: 978-80-7588-402-2

Počet stran: 280

Vazba: vázaná s přebalem

Série: Bratr Cadfael

Díl v sérii: 18.

Skladem: Ano

  • Na jaře roku 1144 panuje v Anglii dočasný klid zbraní, ale křehké příměří mezi císařovnou Matyldou a králem Štěpánem zdaleka nedává naději na trvalý mír.

    Bratr Cadfael považuje i tento krátký oddech od vleklé války za požehnání. Nicméně jako bývalý voják trochu vzrušení nikdy neodmítne, a když se mu naskytne příležitost doprovodit bratra Marka na diplomatickou misi do rodného Walesu, s radostí ji přijme.

    Ani jeden z mnichů však netuší, že Walesem zmítá krvavý rodinný spor. Kníže Owain nedávno zapudil svého bratra Cadwaladra, kterého obvinil ze zákeřné vraždy, načež lehkomyslný Cadwaladr ve vzteku najal armádu dánských žoldáků, s nimiž hodlá vpadnout do Walesu.

    Cadfael se ocitá v dánském zajetí a přímo v srdci hrozící občanské války. Má před sebou nelehký úkol: urovnat rozkol mezi bratry dřív, než stačí uvrhnout do chaosu celou zemi.

  • Mimořádné události léta roku 1144 měly vlastně svůj počátek dávno předtím, než se odehrály. V propletenci různých církevních i světských zájmů uvázla jako v síti řada velmi rozmanitých lidí: kleriků, od arcibiskupa až k nejnižšímu diákonovi biskupa Rogera de Clintona, i laiků, od knížat Severního Walesu po nejskromnějšího chalupníka v arfonských trefech. A mezi všemi takto polapenými se octl i jistý postarší benediktinský mnich z opatství svatého Petra a Pavla v Shrewsbury.

    Bratr Cadfael vstoupil do měsíce dubna s lehkým nepokojem a nadějí, což u něj bylo obvyklé, když začali hnízdit ptáci, luční kvítí vystrkovalo poupata z mladé trávy a slunce v poledne stoupalo každým dnem výš nad obzor. Pravda, ve světě byly těžkosti, jako bývaly odjakživa. Nešťastná Anglie, roztržená vejpůl bratrancem a sestřenicí zápasícími o trůn, před sebou pořád ještě neměla žádnou zřetelnou naději na řešení. Král Štěpán stále ovládal jih a většinu východu, císařovna Matylda dík svému věrnému nevlastnímu bratru Robertovi z Gloucesteru bezpečně okupovala jihozápad a nerušeně vládla svému dvoru v Devizes. Už několik měsíců však proti sobě skoro nebojovali, buď z únavy, nebo z taktických důvodů, a v zemi se rozhostil zvláštní klid, téměř mír. V Bažinách pořád řádil bandita Geoffrey de Mandeville, nepřítel všech, ale jeho výbojnost byla sevřena kruhem nových králových pevnůstek, a tak byl stále zranitelnější. Celkem vzato, existovaly i skromné důvody k naději na lepší časy a sama svěžest a zářivost jara nepřipouštěla sklíčenost, i kdyby k ní měl bratr Cadfael sklony.

    Přišel tedy onoho dne na konci dubna do kapituly v naprosto klidném a spokojeném rozpoložení, pln vlídné dobromyslnosti vůči všem lidem, a kdyby šlo o něj, všechno by klidně mohlo zůstat takhle usměvavé a nerušené přes celé léto až do podzimu. Rozhodně neměl žádnou předtuchu, že se tyto idylické poměry vzápětí změní, a tím méně, kdo změnu způsobí.

    Stejný – vratký, ale vítaný – poklid jako by se napůl bojácně, napůl vděčně snesl i na kapitulu; jednání toho dne probíhala umírněně, bez rozepří, nevyskytl se žádný přestupek, dokonce ani bratr Jeroným si nestěžoval na žádné hříšky mezi novici, a školáci, zmalátnělí jarem a sluncem, se chovali jako andělíčci, jimiž rozhodně nebyli. I kapitola z řehole, předčítaná jednotvárným, káravým hlasem bratra Františka, byla třicátá čtvrtá, mírumilovně vysvětlující, že učení o stejném podílu pro všechny nelze vždy dodržet, protože potřeba jednoho může převyšovat potřeby druhého, a ten, kdo obdržel víc, si tedy nesmí libovat, že je lépe opatřen než jeho bratři, a ten, kdo dostal méně, ale dostatečně, nesmí závidět svým bratrům, co dostali navíc. Vše bylo klidné, smířlivé, umírněné. Snad i malinko nezáživné?

    Celkem vzato, je to požehnání, žít v malinko nezáživných časech, zejména po rozvratu, obléhání a trpkém sváru. Přesto zůstával v Cadfaelovi stále nějaký kousíček, který svrběl, když ztišení trvalo příliš dlouho. Trochu vzrušení konečně nemusí být ke škodě a tvoří příjemný kontrapunkt k pevnému řádu, ať je sebevíc milován a ať mu člověk slouží nevímjak věrně.

    Běžné záležitosti v jednání kapituly končily a Cadfaelova pozornost se snadno odpoutala od podrobného vyúčtování správce sklepů, protože sám žádné obedientské povinnosti neměl a ochotně to vše přenechával těm, kdo je měli. Opat Radulfus se chystal kapitulu uzavřít a zrakem přelétl přítomné, aby se ujistil, že nikdo nedumá nad žádnou námitkou či výhradou, když tu laický fortnýř, který během bohoslužeb nebo kapituly sloužil v bráně, strčil hlavu do dveří, takže bylo zjevné, že právě na tento okamžik za nimi čekal.

    „Otče opate, je tu host z Lichfieldu. Biskup de Clinton ho poslal něco vyřídit do Walesu a on prosí, aby tu směl jednu nebo dvě noci přespat.“

    Být to někdo méně důležitý, pomyslel si Cadfael, počkal by, až všichni vyjdeme, ale pokud to má co dělat s biskupem, může to být vážná věc, která si vyžádá oficiální zvážení, než se rozejdeme. Dobře si vzpomínal na Rogera de Clintona, rozhodného a rozumného muže, který uměl vystihnout, co je v lidech opravdové a co falešné, a naukové problémy řešil s nadhledem. Podle jiskřičky v oku jinak neproniknutelné tváře si na biskupovu poslední návštěvu s uznáním vzpomněl i Radulfus.

    „Biskupův vyslanec je velmi vítán,“ pravil, „a může u nás bydlet tak dlouho, jak mu bude libo. Má nějakou žádost, kterou by nám chtěl přednést dřív, než uzavřu kapitulu?“

    „Otče, rád by vám ihned složil poklonu a sdělil vám, jaké je jeho poslání. Záleží na vás, zda tady, nebo v soukromí.“

    „Ať vejde,“ rozhodl Radulfus.

    Fortnýř zmizel a tichý, diskrétní bzukot zvědavosti a dohadů, který rozčeřil kapitulu jako vlnky rybník, vyčkávavě utichl, když biskupův vyslanec vstoupil a stanul mezi nimi.

    Malý človíček s útlými kostmi, hubený, ale šlachovitý, drobný jako šestnáctiletý chlapec, jemuž se velmi podobal, dokud si všímavý pozorovatel neuvědomil vyspělost a zralost oválné, bezvousé tváře. Benediktin jako tito bratři z opatství svatého Petra a Pavla, s tonzurou a v kutně, stál zpříma s důstojností svého úřadu a s pokorou a prostotou své povahy, křehký jako děcko a pevný jako strom. Věneček přistřižených slámových vlasů se mu nezvladatelně ježil, čímž připomínal dítě. Šedé oči, úctyhodně přímé a jasné, potvrzovaly, že už dospěl v muže.

    Malý zázrak! Cadfael náhle držel dar, po němž v posledních letech často toužíval a jenž byl při své nečekanosti a nepravděpodobnosti určitě zázračný. Roger de Clinton nevyvolil za svého pověřeného vyslance do Walesu žádného objemného kanovníka působivého vzhledu z nejvyšší hierarchie své rozsáhlé diecéze, ale nejmladšího a nejskromnějšího diákona ze své domácnosti, bratra Marka, který vyšel ze shrewsburského opatství a svého času, po dva nezapomenutelné roky, byl pomocníkem mezi bylinkami a léky v Cadfaelově dílně.

    Bratr Marek se hluboce poklonil opatovi a neposlušnou tonzuru schýlil se slavnostní vážností, v níž se, dokud opět nezvedl své jasné oči, dosud uchovávala nepatrná připomínka půvabu jakési absurdnosti, jež vždy obestírala nemluvného sirotka, jak si ho Cadfael pamatoval z té dávné doby. Když se Marek vzpřímil, byl opět vyslancem; nadále bude vždy zároveň dítětem a mužem, až do dne, kdy se stane knězem, což bylo jeho vášnivou touhou. Ale na to si ještě několik let počká; zatím nedosáhl potřebného věku.

    „Pane,“ promluvil, „můj biskup mě posílá s gestem dobré vůle do Walesu. Prosí vás, abyste mě na jednu nebo dvě noci přijal mezi vás a ubytoval mě.“

    „Synu,“ usmál se opat, „zde nepotřebuješ žádné pověřovací listiny. Myslíš snad, že jsme na tebe stačili tak rychle zapomenout? Máš tady tolik přátel, kolik je tu bratří, a za dva dny se tě ani všichni nenabaží. A pokud jde o tvé poslání, tedy o poslání tvého pána, uděláme v jeho prospěch, co bude v našich silách. Přeješ si o něm promluvit? Zde, nebo v soukromí?“

    Vážná tvář bratra Marka roztála blaženým úsměvem nad tím, že se tu na něho nejen pamatují, ale dokonce pamatují s očividným potěšením. „Není to dlouhá historie, otče, a klidně ji mohu vyložit tady, přestože později bych vás rád poprosil o radu, protože takové poslání je pro mě nové a nikdo by mi nemohl lépe pomoci, abych je věrně splnil. Víte, že vloni se církev rozhodla obnovit biskupství u Svatého Asapha v Llanelwy.“

    Radulfus přikývl. Čtvrtá velšská diecéze byla asi sedmdesát let neobsazena; jen velmi málo žijících mohlo pamatovat, kdy seděl na stolci svatého Kentigerna biskup. Diecézi bylo odjakživa nesnadné udržovat, protože stála jednou nohou na té a jednou na oné straně hranice a území na západ od ní bylo cele v moci Gwyneddu. Katedrála stála na půdě patřící hraběti z Chesteru, ale celé údolí řeky Clwyd nad ní bylo územím Owaina Gwynedda. Nikomu nebylo zcela jasné, proč se arcibiskup Theobald rozhodl právě nyní diecézi obnovit. Snad to přesně nevěděl sám. Směs církevně politických motivů a světského manévrování zřejmě žádala, aby bylo toto pohraničí pevně v anglických rukou; biskupem jmenovaný muž byl totiž Norman. Takový tah neprozrazuje velkou vnímavost vůči velšskému cítění, smutně si pomyslel Cadfael.

    „Po svém loňském vysvěcení arcibiskupem Theobaldem v Lambethu usedl biskup Gilbert konečně na svůj stolec a arcibiskup si přeje, aby obdržel ujištění o podpoře od našeho vlastního biskupa, protože pastýřské povinnosti v oněch končinách dříve plnila lichfieldská diecéze. Nesu do Llanelwy dopisy a dary od svého pána.“

    To dávalo smysl, pokud šlo církvi jen o to, aby získala na velšské půdě pevný záchytný bod a dala najevo, že jej bude držet a hájit. Stejně je to div, přemítal Cadfael, že vůbec někdy nějaký biskup dokázal zvládnout tak obrovskou diecézi, jako bylo původní mercijské biskupství, postupně přemisťující svou základnu z Lichfieldu do Chesteru, zase zpátky do Lichfieldu a nyní do Coventry ve snaze udržet spojení s nejrozmanitějším stádem, jaké kdy pastýř dostal na starost. Rogera de Clintona možná ani nemrzí, že se zbavil oněch pohraničních farností, ať již schvaluje, nebo neschvaluje strategii, která ho o ně připravila.

    „Poslání, které tě aspoň na pár dní přivádí zpátky k nám, je velmi vítané,“ pravil Radulfus. „Mohou-li ti být nějak užitečné můj čas a mé zkušenosti, máš je mít, přestože si myslím, že jsi způsobilý svůj úkol dobře zvládnout bez pomoci ode mne a od kohokoli jiného.“

    „Je to závažná pocta, dostat takovou důvěru,“ odvětil Marek velmi vážně.

    „Jestliže nemá pochybnosti biskup,“ usmál se Radulfus, „nemusíš je mít ani ty. Považuji ho za člověka, který dovede velmi dobře odhadnout, komu lze důvěřovat. Pokud jedeš až z Lichfieldu, jistě si potřebuješ trochu odpočinout a občerstvit se, protože jsi zjevně vyrazil časně. Postarali se ti o koně?“

    „Ano, otče.“ Staré oslovení se mu vrátilo zcela přirozeně.

    „Pojď tedy se mnou do mého bytu, trochu si odpočiň a vy­ užij mého času, jak si budeš přát. Ta trocha moudrosti, kterou mám, je ti k dispozici.“ Již si uvědomoval, stejně živě jako Cadfael, že toto na pohled jednoduché poselství k čerstvě nastolenému a cizímu biskupovi u Svatého Asapha zakrývá množství jiných pravděpodobných rizik a sporných otázek, kvůli nimž možná bude muset toto moudré neviňátko opatrně tápat krok za krokem močálem mezi třasovisky. Tím pozoruhodnější tedy je, že Roger de Clinton vložil důvěru v nejmladšího a nejmenšího klerika ze svého domu.

    „Tato kapitula je skončena,“ oznámil opat a první vykročil ze dveří. Když bratra Marka minul, šedé oči jeho mladého hosta se konečně mohly rozhlédnout po jiných starých přátelích, setkaly se s Cadfaelovým pohledem a oplatily mu úsměv, než se mladý muž otočil a následoval svého nadřízeného. Jen ať si ho Radulfus chvíli nechá, vychutná si ho a vyzví od něho všechny novinky a uváží všechny podrobnosti, jež by mohly zkomplikovat jeho nadcházející výpravu, ať mu poskytne užitek ze své dlouholeté zkušenosti a spolehlivého, střízlivého rozumu. Později, až to bude vyřízeno, si Marek cestu zpátky do bylinkové zahrady najde.

     

    * * *

     

    „Biskup byl ke mně velmi hodný,“ odbyl Marek rozhodně myšlenku, že mu byla tímto posláním projevena nějaká zvláštní přízeň, „ale takový on je na všechny, kdo jsou v jeho blízkosti. Není to projev přízně jen vůči mně. Teď, když arcibiskup dosadil biskupa Gilberta k Svatému Asaphovi, velmi dobře ví, jak vratká musí být jeho pozice, a chce jeho stolci zajistit veškerou možnou podporu. Přál si – vlastně přikázal –, aby náš biskup vykonal u nováčka tuto obřadní návštěvu, protože většina Gilbertovy nové diecéze je odseknuta z jeho vlastní. Ať svět vidí, jaký soulad panuje mezi biskupy – i mezi biskupy, jimž zpod nohou vytrhli třetinu území. Ať už si biskup Roger myslí co chce, o dosazení Normana, který neumí ani slovo velšsky, do diecéze, jež je z devíti desetin velšská, nemohl arcibiskupovi odmítnout. Bylo však ponecháno na něm, jak příkaz vykoná. Myslím, že vybral mne, protože nechce, aby pocta vyzněla jako přehnaně vysoká. Jeho dopis je formální a krásně napsaný a dar je více než vyhovující. Ale já, já jsem úmyslně skromný posel.“

    Sešli se všichni asi hodinu před nešporami v jedné kóji severního ambitu, kam jarní slunce dosud vysílalo šikmé, bledě zlaté prsty i v pozdním odpoledni. Hugh Beringar dorazil ze svého domu ve městě, jakmile se doslechl o příjezdu bratra Marka, ne proto, že by měl jako šerif úředně co dělat s tímto církevním poselstvím, ale pro potěšení ze setkání s mladým mužem, na něhož s náklonností vzpomínal a jemuž by za současných okolností možná mohl přispět pomocí a radou. Hughovy vztahy se Severním Walesem byly dobré. Měl přátelskou dohodu s Owainem Gwyneddem, protože jeden ani druhý nedůvěřovali svému společnému sousedovi hraběti z Chesteru a jeden i druhý se mohli spolehnout na slovo svého protějšku. S Madogem ap Meredithem z Powysu měl šerif poněkud nejistější vztahy. Shropshirská hranice byla stále v pohotovosti proti občasným a téměř hravým vpádům z druhé strany příkopu, přestože v poslední době byl poměrný klid. Hugh byl prostě ten, kdo mohl nejlépe vědět, jaké poměry vládnou na cestě ke Svatému Asaphovi.

    „Myslím, že jste příliš skromný,“ pravil vážně. „Tuším, že vás biskup touhle dobou už dobře zná, když vás má pořád na očích, takže má velmi dobré mínění o vaší bystrosti a věří, že dokážete našlapovat zlehka tam, kde by těžkopádnější vyslanec mohl příliš mnoho mluvit a příliš málo naslouchat. Tady Cadfael vám poví víc než já o velšském cítění v církevních záležitostech, ale já vím, jak se to dotýká politiky. Můžete si být jistý, že Owain ostře dohlíží na to, co arcibiskup Theobald tropí na jeho panství, a s Owainem se vždycky musí počítat. A teprve před čtyřmi lety vysvětili nového biskupa v jeho vlastní domovské diecézi Bangoru, která je ryze velšská. Tam aspoň přece jen dosadili Velšana, který zpočátku odmítal přísahat věrnost králi Štěpánovi a uznat svrchovanost canterburského arcibiskupství. Meurig nebyl žádný hrdina a nakonec podlehl a udělal obojí, což ho tenkrát stálo Owainovo uznání a přízeň. Silně mu bránili, aby usedl na svůj stolec. Od té doby se však dohodli a usmířili, což znamená, že budou jistě spolupracovat na tom, aby Gwynedd úplně nepodléhal Theobaldovu vlivu. Nynější vysvěcení Normana u Svatého Asapha je rukavicí hozenou jak knížatům, tak prelátům a každý, kdo tam podnikne diplomatickou misi, bude muset obojí bedlivě sledovat.“

    „A Owain určitě bude bedlivě zkoumat, jak cítí jeho lid, a naslouchat tomu, co budou říkat,“ bystře dodal Cadfael. „Gilbert by to měl dělat také. Gwynedd se vůbec nemíní podřizovat Canterbury; mají své vlastní svaté, vlastní zvyky a vlastní obřady.“

    „Slyšel jsem,“ ozval se Marek, „že kdysi dávno bylo metropolitní sídlo Walesu u Svatého Davida a že měli vlastního arcibiskupa, který nepodléhal Canterbury. Někteří velšští duchovní si dnes přejí obnovu té správy.“

    Cadfael nad tím pochybovačně potřásl hlavou. „Minulost je lepší moc nezkoumat; o tomhle nároku slýcháme tím víc, čím víc se nám vnucuje pravomoc Canterbury. Ale Owain určitě vrhne svůj stín na svého nového biskupa, aby mu připomněl, že je na cizím území a že by si měl dát pozor na své chování. Doufám, že je to moudrý člověk a bude se svým stádem zacházet citlivě.“

    „Náš biskup se s vámi velmi shoduje a dostal jsem přesné pokyny. V kapitule jsem celé své poslání nevyložil, ale otci opatovi pak ano. Nesu ještě jeden dopis a dar. Mám pokračovat do Bangoru – kdepak, tohle jistě není na příkaz arcibiskupa Theobalda! – a projevit biskupu Meurigovi stejnou zdvořilost jako biskupu Gilbertovi. Jestli Theobald tvrdí, že biskupové mají držet při sobě, podle Rogera de Clintona to tedy platí pro Normany jako pro Velšany. A tak se k nim hodláme zachovat stejně.“

    To „my“, které se vztahovalo na Marka a jeho slavného nadřízeného, Cadfaelovi něco připomnělo. Vybavil si stejně nevinně troufalý projev sounáležitosti před několika lety, když se tento chlapec postupně propracovával ze své dobře podložené ostražitosti vůči všem lidem k vřelosti a náklonnosti a k této impulzivní loajalitě vůči těm, jež obdivoval a jimž sloužil. Jeho „my“ tenkrát znamenalo jeho a Cadfaela, jako by byli dvěma odvážlivci, kteří si navzájem kryjí záda před světem.



  • Knihu si můžete také zakoupit v elektronické verzi v následujících e-shopech:
Zázrak svaté Winifredy
Ellis Peters
Díl v sérii: 1.

NOVÉ VYDÁNÍ LEGENDÁRNÍ HISTORICKÉ DETEKTIVKY... Více...

Splátka růží
Ellis Peters
Díl v sérii: 13.

DALŠÍ PŘÍPAD LEGENDÁRNÍHO BRATRA CADFAELA BUDE... Více...

Poustevník z Eytonského lesa
Ellis Peters
Díl v sérii: 14.

LEGENDÁRNÍ BRATR CADFAEL VYŠETŘUJE PŘÍPAD... Více...

Zpověď bratra Haluina
Ellis Peters
Díl v sérii: 15.

LEGENDÁRNÍ BRATR CADFAEL ŘEŠÍ PŘÍPAD NEJLEPŠÍHO... Více...

Kacířův učeň
Ellis Peters
Díl v sérii: 16.

MOUDRÝ BRATR CADFAEL BUDE MUSET TENTOKRÁT... Více...

Hrnčířovo pole
Ellis Peters
Díl v sérii: 17.

BRATR CADFAEL MUSÍ ZJISTIT, KDO JE MRTVÁ ŽENA Z... Více...

Svatý zloděj
Ellis Peters
Díl v sérii: 19.

NOVÝ PŘÍPAD ČEKÁ TENTOKRÁT NA BRATRA CADFAELA... Více...