Připravujeme

Smrtící hry
Steve Robinson

PÁTRÁNÍ PO SÉRIOVÉM VRAHOVI ZAVEDE GENEALOGA... Více...





Zázrak svaté Winifredy

Ellis Peters

NOVÉ VYDÁNÍ LEGENDÁRNÍ HISTORICKÉ DETEKTIVKY...

Naše cena vč. DPH: 174 Kč

Běžná cena vč DPH: 249 Kč

Překlad: Zuzana Ceplová

Datum vydání: 18. 04. 2019

ISBN: 978-80-7588-104-5

Počet stran: 224

Vazba: vázaná s přebalem

Série: Bratr Cadfael

Díl v sérii: 1.

Skladem: Ano

  • Píše se rok 1137 a převor benediktinského kláštera v Shrewsbury se pro opatství rozhodne získat ostatky svaté Winifredy, které spočívají v Gwytherinu, odlehlé vesničce ve velšských horách.

    K výpravě se přidává i bratr Cadfael, jenž má jakožto rodilý Velšan při vyjednáváních s místními tlumočit, ale po příjezdu do Gwytherinu zjišťuje, že nabídka benediktinů rozdělila jeho obyvatele na dva nesmiřitelné tábory. Prohnaného, moudrého a světaznalého Cadfaela tudíž ani v nejmenším nepřekvapí, když touha po relikviích zapříčiní smrt nejhlasitějšího odpůrce přesunu ostatků, velmože Rhisiarta.

    Někteří tvrdí, že ho tajuplným šípem proklála sama Winifreda, avšak Cadfael dobře ví, že luk svírala ruka smrtelníka, proto se odhodlaně pouští do vyšetřování. Při pátrání po vrahovi postupně odkrývá příběh lásky a spravedlnosti, ve kterém by cena za hřích mohla být vyšší, než by byl kdo ochoten zaplatit…

  • Jednoho krásného jasného rána na začátku máje, kdy vlastně začal případ s gwytherinskými ostatky, byl bratr Cadfael vzhůru dávno před jitřní mší a už před rozedněním přepichoval sazeničky zelí, mysle přitom na zrození, růst a plodnost, vůbec ne na hroby, relikviáře a násilnou smrt, ať už svatých, hříšníků, nebo obyčejných chybujících lidí, jako byl on sám. Netrápilo ho nic než nutnost vrátit se dovnitř na mši a následující půlhodinku shromáždění kapituly, která se ještě může o deset minut protáhnout. Bylo mu líto času, který by raději věnoval tady venku zelenině, ale povinnosti se vyhnout nemohl. Vybral si konec konců život v klášteře dobrovolně, takže si nemohl stěžovat na ty části, které ho tolik netěšily. Vcelku byl spokojen, jako právě teď, když se narovnal a rozhlédl se kolem sebe.

    Jestlipak mají v celém království lepší benediktinskou zahradu, říkal si, tak plnou bylin ať už na kořenění masa, nebo na léčení. Hlavní sady a pole opatství svatého Petra a Pavla v Shrewsbury ležely na severní straně silnice, mimo zdi kláštera, ale zde v ohrazené zahradě, blízko opatských rybníků a potoka, který poháněl opatský mlýn, vládl nerušeně bratr Cadfael. Zvláště si zakládal na své bylinkové zahradě, kterou pěstoval už patnáct let a v níž šlechtil i exotické rostliny, dovezené z dobrodružných cest mládí, kdy se dostal až do Benátek, na Kypr a do Svaté země. Bratr Cadfael totiž přijal řeholní život teprve k stáru, jako když otlučená bitevní loď konečně zamíří do klidného přístavu. Dobře věděl, že za prvních let si na něj novicové a laičtí služebníci ukazovali a s úctou si šeptali: „Vidíš toho bratra, co pracuje tamhle v zahradě? Toho pořízka, co se kolíbá jako námořník? To bys neřek, že byl v mládí u křižáků? Byl s Godfreyem z Bouillonu v Antiochii, odkud vyhnali Saracény. A když jeruzalémský král vládl celému pobřeží Svaté země, stal se Cadfael na moři kapitánem a deset let bojoval s korzáry! To by člověk nevěřil, co?“

    Bratru Cadfaelovi samotnému nepřipadalo na jeho pestrém životě nic divného, nic z něho nezapomněl a ničeho nelitoval. Neviděl žádný rozpor v tom, že kdysi měl potěšení z boje a dobrodružství, a nyní je nachází v životě v ústraní. Nepohrdl, pravda, kořením čtveráctví, když bylo k mání, stejně jako měl rád kořeněné pokrmy; přece však byl jako loď zakotvená v přístavu. Také si o něm asi ti mladíci myslí, když po něm tak pokukují, že musel ve svém dřívějším životě jistě potkat mnoho žen a kdovíjak se k nim choval, a jaký tedy je on mnich?

    S těmi ženami měli pravdu. Kromě Richildis, kterou po deseti letech přirozeně omrzelo čekat, až se vrátí, a vdala se za poctivého svobodného sedláka s dobrými vyhlídkami v hrabství a bez nejmenšího úmyslu utéci jí taky do války, byly tu i jiné dámy z různých zemí, s nimiž si mile užil, aniž by se to někoho z nich dotklo. Byla tu Bianca, jež nabírala vodu u studně v Benátkách, řecká veslařka Arianna, Mariam, saracénská vdova, která prodávala koření a ovoce v Antiochii a jíž na chvíli nahradil ztraceného muže. Setkání lehká a vážná, a z žádného nepovstala zlá vůle. Považoval to za uspokojivý výsledek. Tyto zážitky přispívaly k harmonické rovnováze, s níž přijímal klidný, kontemplativní život, a dodávaly mu trpělivost s pros­ tými klášterníky, kteří na sebe vzali benediktinské roucho jako životní cíl, zatímco pro něj to byl včasný odchod do penze. Když už jste zažili kdeco, pěstovat klášterní zahradu s bylinami je věc nesmírně uspokojující. Nedovedl si představit, že by se byl mohl spokojit s touto nehybností, kdyby předtím nezažil nic jiného.

    Za chvilku si bude muset umýt ruce a připravit se na mši. Užil té chvíle, aby se prošel kolem svého bledě kvetoucího voňavého královstvíčka, kde bratr Jan a bratr Columbanus, dva mladíci, kteří nosili tonzuru sotva rok, pilně pleli a rovnali okraje záhonů. Lesklé a plstnaté, olejnaté a chlupaté listí předvádělo všechny odstíny zeleně. Kvítky byly většinou malé a nenápadné, šeříkové, modravé a žlutavé, skoro neviditelné v jemných lomených barvách, protože na nich nezáleželo; měly jen opatřit potřebné semeno. Routa, šalvěj, rozmarýna, hvozdík, kamejka, zázvor, máta, tymián, orlíček, dobromysl, saturejka, hořčice, všemožné byliny tu rostly, fenykl, řebříček, bazalka a kopr, petržel, kerblík a majoránka. Naučil všechny své pomocníky užívat i ty nejméně známé a vysvětlil jim také, jak mohou být nebezpečné, neboť dobrodiní bylin je v jejich správném množství a přehnat dávkování může být horší než sama nemoc. Malé růstem, skromného zbarvení, přikrčené a bázlivé, jeho bylinky na sebe upozorňovaly jenom vůní, kterou šířily, když na ně zasvitlo slunce. Ale za jejich ustrašenými šiky povstávaly rostliny větší a nápadnější, záhon pivoněk pěstovaných pro jejich kořenná semena a vznešené rozvíjející se máky s bledými listy, zatím ukazující jen trochu z bílých nebo purpurových okvětních plátků v pevném zavinutí. Dorůstaly velikosti menšího muže a pocházely z východního Středomoří, odkud Cadfael přinesl kdysi semínka jejich předků, a pak je pěstoval a křížil ve vlastní zahrádce, než je zasadil zde, zdokonalené jako lék na bolest, hlavní nepřítelkyni lidí. Na bolest a nedostatek spánku, který je nejlepším lékem proti bolesti.

    Oba mladíci s podkasanými hábity se právě narovnali a oprašovali si ruce, protože i oni věděli, kolik je hodin. Bratr Columbanus by za nic nezanedbal sebemenší ze svých povinností, ani by nepřipustil, aby to udělal některý z jeho bratří. Pěkný, urostlý, rovný mladík to byl, s kulatou velkolepou normanskou hlavou, neboť pocházel z velkolepé normanské šlech­ tické rodiny. Byl mladším synem, jenž byl poslán do kláštera, aby tu udělal kariéru, protože půda se na něj nedostala. Měl rovné tuhé světlé vlasy a velké modré oči a jeho skromné chování a bledost zakrývaly, jakou má svalnatou postavu. Nebyl příjemným společníkem, bratr Columbanus, protože přes své skvělé tělo byl velice citlivý a už několikrát projevil sklon k duchovním krizím, záchvatům svědomí a apokalyptickým vizím, jaké by v jeho pevné lebce nikdo nehledal. Ale takoví mladí idealisté časem ze svých zmatků vyrostou. Bratr Cadfael s ním už pracoval několik měsíců a doufal pro něj v to nejlepší. Columbanus měl dobrou vůli, energii a až příliš velkou snahu zalíbit se. Možná že se cítil být zavázán svému šlechtickému domu a bál se, aby mu neudělal hanbu. Nemůžete být vznešené normanské krve, a nevynikat přitom! Bratr Cadfael měl pro tyto oběti rodových zákonů pochopení. Sám pocházel ze staré velšské rodiny, která si však o sobě nemyslela bůhvíco, a snášel tedy bratra Columbana trpělivě a léčil filozoficky jeho občasné úlety. Šťáva pohanských máků ho nejednou uklidnila, když upadl do nábožného blouznění.

    To s jeho druhem naštěstí takové problémy nebyly. Bratr Jan byl prostý a praktický jako jeho jméno, hranatý mladý muž s ohrnutým nosem a nepoddajnými zrzavými kudrnami kolem tonzury. Měl pořád hlad, a hlavní jeho zájem na rostlinách v zahradě spočíval v tom, jestli jsou k jídlu. Na podzim se jistě nějak vloudí do sadů. Zatím se spokojil s tím, že pomáhal bratru Cadfaelovi sklízet raný salát a čekal, až dozrají jahody. Byl to hezký, veselý dobrák, který jako by zabloudil do klášterního života jakousi náhodou a stále ještě nepochopil, že je na nepravém místě. Bratr Cadfael v něm vytušil čtveráctví podobné vlastnímu, které se ještě ve světě nemohlo rozvinout, a s jistotou čekal, že tento rudohlavý ptáček jednou uletí. Zatím si Jan hledal zábavu, kde to jen šlo, a nacházel ji občas na nečekaných místech.

    „Musím si pospíšit,“ řekl, když si spustil kutnu a vesele si oprášil na zadku ruce. „Tenhle týden předčítám.“ Je to tak, vzpomněl si Cadfael, a věděl, že ať mu najdou v refektáři sebenudnější pasáže a sebebezvýznamnější svaté, jež má při kapitulním čtení oslavit, Jan jim dodá zajímavosti a dramatu z vlastních zásob. I kdybyste ho nechali číst o popravě svatého Jana Křtitele, bude se klášter otřásat v základech.

    „Předčítání je na oslavu Boha a svatých, bratře,“ připomněl mu Columbanus s láskyplnou výčitkou a poněkud vtíravou pokorou, „ne pro tvou vlastní slávu!“ Což ukazovalo, jak málo o tom ví, nebo jak je falešný – jedno či druhé.

    „Nikdy na jejich slávu nezapomínám,“ odvětil Jan s nepotlačitelným gustem, mrkl na Cadfaela za druhovými zády a vydal se čile podél řad záhonů k opatově bráně a k velkému nádvoří. Následovali ho pomaleji, štíhlý světlovlasý energický mladík a pomenší sedmapadesátiletý veterán s širokou hrudí a bočitýma nohama. Byl jsem já někdy takhle mladý a vážný? ptal se sám sebe Cadfael, když se kolébal námořnickým krokem vedle dlouhých, pružných kroků mladíkových. Dalo mu práci uvědomit si, že Columbanovi je už vlastně pětadvacet a že je ratolestí vzdělaného a ctižádostivého rodu, jehož sláva jistě nebyla založena jen na zbožnosti.

    Tato třetí denní mše nebyla určena obci a byla krátká, a po ní se benediktinští bratři kláštera v Shrewsbury seřadili do průvodu od chóru ke kapitule, kde zaujali předem určená místa v lavicích, jako první opat Heribert. Opat byl starý a povolný, jemný šedovlasý asketa, který měl kolem sebe rád mír a klid. Postavu neměl nijak zvláštní, ale tvář upoutávala pozornost svou ustrašenou vlídností. Novicové a žáci se v jeho společnosti cítili dobře, pokud se k němu dostali. Mezi opatem a jimi se obvykle tyčila velebná postava převora Roberta.

    Převor Robert Pennant byl ze smíšeného velšsko-anglického rodu, hubený a elegantní padesátník přes šest stop vysoký, šedostříbrných vlasů, pobledlé krásné tváře s aristokratickými rysy a vysokým mramorovým čelem. V hrabstvích střední Anglie by se nenašel nikdo, komu by lépe slušela mitra: síla a autorita z něho přímo vyzařovaly. Nikdo v celé Anglii si toho nebyl více vědom než on sám, a nikdo nebyl více odhodlán prokázat to při nejbližší příležitosti. Když plul kapitulní síní ke své lavici, jako by se už připravoval na pontifikát.

    Za ním šel podpřevor bratr Richard, úplný jeho opak, velký, nepořádný, přátelský dobrák, který měl dobrou hlavu, ale byl duševně líný. Bylo pochybné, stane-li se někdy převorem, až dosáhne Robert svého cíle, když bylo kolem tolik ctižádostivých a pilných mladších mužů, odhodlaných o tuto funkci bojovat.

    Za Richardem kráčeli všichni další podle hierarchie. Sakristán bratr Benedikt, předzpěvák bratr Anselm, sklepník bratr Matouš, špitálník bratr Denis, správce nemocnice bratr Edmund, almužník bratr Osvald, převorův písař bratr Jeroným a bratr Pavel, dozorce nad novici. Za nimi následovali ostatní klášterní bratři, a byl jich úctyhodný počet. Bratr Cadfael se kolébal mezi posledními na své oblíbené místo, hodně vzadu a spíše ve tmě, napůl v skrytu za jedním pilířem. Neměl žádný nepříjemný úřad spojený s papírováním, a tak nebylo pravděpodobné, že by musel vystoupit a mluvit o různých záležitostech kláštera. Když ty záležitosti byly navíc nudné, měl ve zvyku využít času tak, že usnul, a dlouhým cvikem to ve svém temném koutě dokázal i vstoje. Měl šestý smysl, který ho okamžitě varoval, takže se vždycky včas a nenápadně vzbudil. Dokonce se o něm říkalo, že jednou dokázal správně odpovědět na otázku, kterou mu položili, když ještě spal.

    Tohoto květnového rána zůstal vzhůru aspoň tak dlouho, aby si poslechl, jak bratr Jan předčítá o jakémsi obskurním svatém, který měl mít nazítří svátek, a snaží se i z jeho života vyždímat drobet zajímavosti. Když však sklepník začal vykládat o složité záležitosti dědictví určeného částečně pro oltář Panny Marie a částečně pro nemocnici, uvelebil se Cadfael ke spánku. Konec konců věděl, že většinu zbývajícího času, až se vypořádají s drobnými přestupky, zabere úsilí převora Roberta sehnat pro klášter za patrona nějakého mocného svatého a jeho ostatky. Posledních několik měsíců se skoro o ničem jiném nemluvilo. Převor to nosil v hlavě už od doby, kdy v clunyjském klášteře ve Wenlocku objevili s velkou slávou a radostí hrob své původní zakladatelky svaté Milburgy a uložili její kosti triumfálně na oltář. Cizí převorství, pár mil vzdálené, a má svou svatou, která dělá zázraky, zatímco velký benediktinský dům v Shrewsbury nemá ani vlastní kůstku! To nemohl převor Robert snést. Už přes rok kroužil po hranici a sháněl nějakého zbylého svatého, přičemž s nadějí pokukoval po Walesu, o němž se vědělo, že tam bývalo svatých jak hub po dešti a byl o ně asi stejný zájem. Bratr Cadfael nestál o to, poslouchat jeho další stížnosti a povzbuzování. Usnul.

    Od vyhlazených plošek bledé rozpálené skály se odrážely sluneční paprsky a žhnuly mu do tváře, zatímco suchý prach ve vzduchu ho pálil v hrdle. Z úkrytu, kde se krčil se svými druhy, viděl na vršek dlouhé zdi a na přilby hlídek na věžičkách, blýskající se v prudkém slunci. Krajina vytesaná z červenavého kamene a ohně, samé propasti a útesy, jejichž strohost nezjemňoval jediný zelený lístek, a před ním cíl jeho putování, Jeruzalém korunovaný věžemi a kupolemi v bílých zdech. Ve vzduchu visel prach bitvy a zahaloval opevnění i bránu a v uších mu zněl chraptivý křik a řinčení zbraní. Čekal, až zazní signál trubky ke konečnému útoku, a držel se přitom opatrně v úkrytu, protože se naučil respektovat dostřel krátkých saracénských luků. Uviděl vlajky, vynořující se z úkrytu a rozvinující se ve žhavém vzduchu. Spatřil blýsknutí zdvižené trubky a připravil se na její zatroubení.

    Hluk, který ho vzbudil, takže nadskočil, byl dost hlasitý a burcující, nebyl to ale kovový zvuk trubky, ani se neútočilo na Jeruzalém. Byl zpátky v lavici v tmavém koutě kapitulní síně a vyskočil na nohy stejně bystře a vylekaně jako ostatní. Výkřik, který ho probudil, tichl teď do zoufalého kvílení a sténání, jež mohlo být způsobeno bolestí stejně jako náboženským vytržením. Na volném prostranství uprostřed kapituly ležel tváří k zemi bratr Columbanus, třásl se a škubal sebou v křeči jako lapená ryba, tloukl čelem a dlaněmi do dlaždic, kopal dlouhýma bílýma nohama, které se mu odhalily při tom zmítání až po kolena, a vyrážel podivné výkřiky vzrušení, zatímco nejbližší bratři byli celí strnulí bezmocným úlekem a převor Robert ho zaklínal a uklidňoval vztaženýma rukama.

    Bratr Cadfael a správce nemocnice bratr Edmund byli u něho současně, klekli si nad ním každý na jedné straně a drželi ho, aby si nerozbil hlavu o kameny nebo nevykloubil v křečích údy. „Padoucí nemoc!“ prohodil krátce bratr Edmund a vrazil Columbanovi šňůru, kterou měl kolem pasu, mezi zuby spolu s kouskem kutny, aby si nepřekousl jazyk.

    Cadfael si diagnózou nebyl tak jist, protože tohle nevypadalo jako bezmocné sténání epileptika, spíš jako hysterický záchvat ženy. Naštěstí zákrok aspoň napůl zdusil to rámusení, a dokonce trochu utišil křeče, třebaže ty nastaly znovu, sotva ho pustili.

    „Ubohý chlapec!“ vykřikoval opat Heribert v pozadí. „Tak náhle ho to popadlo! Zacházejte s ním opatrně! Odneste ho do nemocnice. Musíme se modlit, aby se zase uzdravil.“

    V kapitule nastal zmatek. S pomocí bratra Jana a dalších praktičtějších bratrů zabalili Columbana pevně, ale pohodlně do prostěradla, aby sebou nemohl škubat, mezi zuby mu dali kousek dřeva místo látky, kterou by se mohl udusit, a odnesli ho na nosítkách do nemocnice. Pořád ještě kvílel a házel sebou, ale slaběji, a když mu nalili do úst makový odvar bratra Cadfaela, už jen uboze mumlal a přestal se téměř bránit.

    „Starejte se o něj pečlivě,“ mračil se převor Robert ustaraně nad mladíkovým lůžkem. „Myslím, že by u něho měl pořád někdo být, kdyby se záchvat opakoval. Máte tady další nemocné a nemůžete o něj pečovat ve dne v noci. Bratře Jeronýme, svěřuji trpitele do tvé péče, a dokud tě bude potřebovat, uvolňuji tě od všech dalších povinností.“

    „Rád!“ odvětil bratr Jeroným. „Budu se za něj modlit.“ Byl nejbližším spolupracovníkem a nohsledem převora Roberta a vždycky byl vybrán, když byla zapotřebí naprostá poslušnost a přesné informace. Docela dobře to mohl být tento případ, o němž by se dalo při zlé vůli venku říci, že se jeden bratr zbláznil.

    „Buď u něho obzvláště v noci,“ nakazoval převor, „protože právě v noci obrana člověka slábne a zlo nad ním může zvítězit. Pokud bude klidně spát, můžeš spát také, ale zůstaň nablízku pro případ, že by tě potřeboval.“

    „Za hodinu usne,“ řekl Cadfael s jistotou, „a než nastane noc, bude spát úplně zdravě. Dá-li Bůh, do rána se z toho dostane.“

    Jeho mínění bylo, že bratru Columbanovi schází dostatek práce pro tělo i ducha, a to se mu mstí těmito záchvaty napůl podvědomými, napůl vědomými, za něž by zasluhoval soucit i pokárání. Zachoval si však tolik opatrnosti, aby i o tomto názoru pochyboval. Nebyl si jist, že zná své adoptované bratry natolik, aby je mohl soudit s jistotou. Až na bratra Jana – toho snad ano. Ale ať uvnitř, nebo vně zdí kláštera, tak veselých a přímých lidí jako bratr Jan je jako šafránu.



  • Knihu si můžete také zakoupit v elektronické verzi v následujících e-shopech:
Jeden mrtvý navíc
Ellis Peters
Díl v sérii: 2.

DALŠÍ HISTORICKÁ DETEKTIVKA S LEGENDÁRNÍM... Více...