Královna dračích legend

Wren si přejela rukou přes tvář. „To je už čtvrtý plakát s mojí podobenkou, který jsem viděla.“ Její manžel se jen tak nevzdával. Brzy nebude moct vůbec cestovat, aniž by ji někdo poznal.
Leif na ni pohlédl. „Vlastně už sedmý.“
„Kde?“ zamumlal Bram a svraštil tmavé obočí. „Dole v přístavu, dva u hospody, pak ten u nevěstince…?“
„A před rezidencí vévody, u sirotčince a na rybím trhu,“ dodal Leif samolibě. Bram se tvářil, jako by toužil Leifovi vynadat za to, že si všiml něčeho, co jemu uniklo.
Bram se ještě víc zachmuřil. „K vévodově rezidenci, sirotčinci ani rybímu trhu jsme se vůbec nepřiblížili.“
„No, možná jsem je prozkoumal dneska brzy ráno sám.“
Wren si povzdychla, Bramův obličej prudce zrudl. Leif přesně věděl, jak ho popíchnout.
„Víš, že nemáš chodit v noci ven sám!“ procedil Bram přes zaťaté zuby. Snažili se být nenápadní, jen proto nevybuchl vzteky. „Kdyby tě chytili…“
„Jenže nechytili. Vím, jak se nedat chytit. Že jo, Wren?“ Leif se na ni zazubil. Sledovala jejich dohadování s teď už známým pocitem odevzdání. Za poslední dva měsíce se s povstalci seznámila, jak nejlépe mohla, hlavně pak se svým společníkem z vodní kobky a s Bramem, hlavním koordinátorem operací své tety.
Od prvního dne bylo jasné, že Bram nemá Wren vůbec rád.
Možná nejde ani tak o to, že by tě neměl rád, jako že ti nevěří. Jde tu o důvěru.
Od chvíle, co Wren a Leif utekli s pomocí zázračného modrého draka z verlantského paláce, neměla prakticky chvilku pro sebe. Její teta Vienne – velitelka povstalců – přikázala Bramovi a Leifovi, aby ji všude doprovázeli. Leif jí nevadil, naučila se mít ho ráda a důvěřovat mu. Ale Bram…
Být po jeho, strávila by Wren poslední dva měsíce zamčená v cele, kde by nemohla dělat žádné problémy a nehrozilo by, že kontaktuje manžela.
Žaludek se jí nepříjemně stáhl jako vždy, když si vzpomněla na Arrikův výraz ve chvíli, kdy pochopil, že mu utíká.
Nemysli na něj.
„Možná bys měl Brama poslechnout,“ řekla Wren. Rozhodla se, že moudřejší bude postavit se na stranu zkušeného špeha, a ne jeho mladšího společníka. „Stačí jediná chyba a bude po všem, jsme mrtví.“
Leif vyplázl jazyk. „Jako bych já někdy udělal chybu.“
„Pýcha předchází pád,“ odsekla a pozvedla jedno obočí.
„Ty máš co povídat,“ zabrblal Leif a založil si paže na hrudi.
„Zpátky k tomu, o čem jsme mluvili.“ Bram věnoval Wren nasupený pohled, jako by to byla její vina, že se rozhovor stočil jinam. „Tohle je šesté přístavní město, které jsme za poslední dva měsíce prozkoumali, a už teď je plné lidí, kteří po tobě jdou. Konkrétně po tobě.“
Wren sebou nad Bramovým tónem trhla a pevněji si stáhla do čela kápi popelavého pláště. Šarlatové vlasy si spletla do copu a jejich odstín zamaskovala vrstvou hnědého jílu, který se hromadil v lese na březích řek. Už teď se ale odlupoval – nikdy nevydržel dlouho, vlasy však byly jejím nejvýraznějším poznávacím znamením, proto to nevzdávala a natírala si je tou odpornou břečkou tak často, jak jen mohla. Wren věděla, že by se měla ostříhat, její vzpurná část ovšem odmítla vzít tu možnost vůbec v úvahu.
Jsem dračí princezna. Moje vlasy jsou mojí součástí. Odmítám se zbavit části sebe sama kvůli verlantské královské rodině.
„Ty plakáty…,“ zamumlala Wren a přála si mít nějaký po ruce, aby si ho mohla dobře prohlédnout. „Vystavil je přímo palác, nebo…?“
„Několik jich dal vylepit Soren, ale ty u sirotčince, nevěstince a na rybím trhu jsou od tvého drahého chotě,“ odpověděl Leif. „Nabízí vysokou odměnu každému, kdo by tě dopadl – nezraněnou. Je vidět, že ví, na koho se obrátit o pomoc a jak ho uplatit.“
Chotě. To slovo nedokázalo obsáhnout všechno, čím Arrik byl.
„Chce tě nezraněnou, a dokonce nabízí peníze,“ podotkl Bram zamyšleně. Kriticky si Wren změřil, a ta se donutila neodvrátit. „Zajímalo by mě, proč s tebou dělá takové okolky, když by bylo snadnější někoho poslat, aby ti usekl nohy a zpátky tě přivlekl.“
Wren neodpověděla. Bram nebyl mezi povstalci jediný, kdo Wren podezříval z tajného spolčení s Arrikem. Byl přesvědčený, že Wren nese odpovědnost za jeho činy.
Jako bych na něj měla nějaký vliv. Jako by mi Arrik někdy naslouchal.
Jedna její malinkatá část věděla, že to není tak docela pravda, Wren ji ale ignorovala. Princ pro ni byl mrtvý.
„Zapomeňte na plakáty,“ řekla. „Pořád musíme proniknout do klubu.“ Pokradmu se rozhlédla vlevo a vpravo. Leif a Bram ji napodobili, pak se zadními uličkami odplížili ke vchodu pro zaměstnance pánského klubu.
Ačkoli Bram Wren nedůvěřoval, na podobných misích se jim spolupracovalo dobře, protože respektoval její schopnosti. Wren uměla bojovat a při průzkumu tajných chodeb pod otcovým hradem na Dračích ostrovech se naučila nepozorovaně plížit po okolí. Během práce mezi nimi nevládla žádná averze.
„Pamatujete si, co dělat?“ zašeptal Bram, když z brašny vytáhl paruky a sponky. Wren rychle shodila z hlavy kápi a nasadila si tu dlouhou černou, zatímco Leif si zakryl vlasy hebkými oříškovými loknami. Stačily dlouhé vlasy, aby vypadal jako mladá žena a ne náctiletý chlapec – spolu se šaty, které měl schované pod pláštěm. Leif jí pomohl paruku upevnit a použil při tom až příliš mnoho vlásenek.
Zadívala se na Leifovu hlavu, pak se zamračila na Brama. „Proč teď, k čertu, dostáváme paruky? Chceš říct, že jsem si poslední měsíce patlala na vlasy to bahno úplně zbytečně?“
Bram se zlomyslně usmál. Víc vědět nepotřebovala. Chtěl, aby jí bylo mizerně. Ten grázl.
Na jeho předchozí otázku odpověděla se zaťatými zuby. „Našimi cíli jsou vévoda a jeho společník Bellnai,“ odříkávala Wren. „Leif si vezme na starost samotného vévodu, protože ten je… na mladé.“
Leif se zle zakřenil. „A jestli se mě jenom dotkne…“
„Za žádnou cenu nesmíte prolít krev, jinak vás tam opravdu nechám,“ zabručel Bram a v tmavých očích se mu zračilo varování. „A teď už běžte. Já to vezmu hlavním vchodem jako host. Na pátrání po informacích máme hodinu, potom misi ukončíme, jasné?“
Wren a Leif kývli. Potřebovali zjistit jednoduchou věc: Kde je zrovna teď princ Arrik a co dělá.
Pro Wren a Leifa bylo snadné vklouznout do pánského klubu v převleku za prostitutky. Uvnitř bylo hlučno a vládl tam čilý ruch, ačkoli slunce sotva zapadlo, a někteří hosté si žádali tři nebo i čtyři dívky sami pro sebe. Wren a Leif se mírně usmívali na každého, kdo zachytil jejich pohled, mizeli však v davu dřív, než si je kdokoli mohl lépe prohlédnout a poznat je z plakátů.
Cílem bylo zapadnout, ne upoutat pozornost.
Pochybuju, že nás v tomhle převleku někdo pozná.
Wren tahala za růžové hedvábí svých pobuřujících verlantských šatů. Za poslední dva měsíce si na zdejší uvolněnou, trochu skandální módu zvykla – nic jiného jí ostatně nezbylo – neznamenalo to však, že by se jí líbila. Odhalené břicho, záda a stehna v ní vyvolávaly nepříjemnější pocity, než by byla ochotná přiznat.
Ve tváři se jí to ovšem neodrazilo. Leif ji naučil, jak se pohybovat a mluvit jako verlantská šenkýřka, a Wren se soustředila právě na to, když společně přistoupili k vévodovi a jeho společníkovi a nabídli jim ze zlatého džbánu temně rudé víno. Vévoda i Bellnai dychtivě souhlasili a spokojeně si nové číšnice měřili. Ti dva se zrovna bavili o princi Arrikovi, když k nim Wren a Leif dorazili, což bylo obrovské štěstí.
„Říká se, že se ho jeho barbarská manželka pokusila o svatební noci zabít,“ řekl Bellnai, rozvalil se v křesle a přejel Wren odshora dolů pohledem. Odolala nutkání sebou trhnout. „I když mně trocha šťávy v ložnici nevadí.“ V očích mu zajiskřilo a mrkl na Wren. „Co ty na to, děvče?“
„O mně se říká, že si ráda zašpásuju,“ opáčila Wren, a aby nevypadla z role, vyměnila si chlípný úsměv s Leifem, i když měla žaludek celý stažený. Tuhle část nenáviděla. Bellnai a vévoda se na sebe podívali a přímo zářili spokojeností.
„Já slyšela, že to bylo naopak,“ ozvala se jiná číšnice, která urozené pány ovívala obrovským palmovým listem. „Princ Arrik se pokusil zabít dračí princeznu. Jako zamordoval svoje další manželky!“
„Ale no tak,“ pokáral ji vévoda, třebaže bylo zjevné, že si v drbech libuje stejně jako všichni ostatní okolo. „Nesmíme našeho prince pomlouvat ani cokoli naznačovat bez důkazů. Dračí princezna musí být každopádně někde blízko – princ Arrik má zítra dorazit do města, dnes večer ale zůstane v Krayově.“
Tak blízko.
Jen lehký stisk Leifovy ruky na její paži zabránil Wren v útěku. Arrik byl příliš blízko.
Krayov ležel přímo na prahu povstaleckého úkrytu. Jak je, k čertu, pokaždé našel?
„No páni, došlo nám víno,“ zabroukal Leif s truchlivým výrazem. „To by nešlo. Vrabčáku, pomůžeš mi?“
Přezdívka byla narážkou na Wrenino skutečné jméno, které se dalo přeložit jako střízlík. Byl to takový jejich soukromý žert. Wren mlčky kývla, mírně se vévodovi a Bellnaiovi uklonila a tak rychle, jak jen se odvážila, se vytratila do kuchyně, po celou dobu ji přitom mrazilo v zátylku z Bellnaiova upřeného pohledu.
Cestou zahlédli Brama. Zaujatě hovořil s opilým šlechtickým mladíčkem, který nevypadal na pánský klub dost starý. Stačil jediný Leifův pohled a Bram nechal mladíka být a odešel hlavním vchodem, zatímco Wren a Leif se vytratili dveřmi pro personál.
Až když byli venku a opět zahalení v pláštích – ačkoli brzký podzim byl ve Verlantii stejně horký a vlahý jako vrchol léta – zamířili Leif a Wren okolo budovy dopředu, kde se měli sejít s Bramem. Mezi nimi a špehem však stál strážce, který držel za límec malou holku a třásl s ní. Wren pohlédla k tržišti, kde stánky zavíraly na noc, pak k místu, kde udržované dlážděné ulice přístavního města přecházely v hliněné cesty chudinské čtvrti, a usoudila, že dítě nejspíš něco ukradlo.
Ačkoli bylo království velice bohaté, uvalili šlechtici na poddané tak vysoké daně, že je uvrhli do chudoby. Lidé bez titulu trpěli a hladověli.
„Pojď, Vrabčáku,“ oslovil ji Leif a naléhavě ji zatahal za ruku. Oba na sobě pořád měli převlek. Pro Wren by tak bylo snadné zasáhnout a dívce pomoct.
Strážce tou malou znovu zatřásl a zvedl ruku, jako by ji chtěl uhodit.
To nepřipustím.
Varovný pohled, který na ni Bram zpoza strážce upíral, Wren jasně nabádal, aby dítěti nepomáhala.
Wren k dívce přesto vykročila.
V její přítomnosti poddaným nikdo ubližovat nebude.