„Jak se v divočině říká renesanční ženě?“
Kate nasypala plnou hrst brusinek, rudě se lesknoucích v odpoledním slunci, do plastového kbelíku. Podívala se na Jacka. „Cože?“
Se založenýma rukama se opíral o vodní pumpu a tvářil se hloubavě. „Kolik ti je, třiatřicet?“
„Příští měsíc čtyřiatřicet,“ odpověděla Kate. „Co to má co dělat s renesancí?“
Zazubil se na ni. „Nic. Jenom mi připadá, že by ti mělo být víc. Na třiatřicet toho víš nějak moc.“
„Jo, jasně.“ Kate si olízla červené prsty. Šťáva chutnala kysele. V duchu si udělala poznámku, že cestou přes Anchorage musí koupit cukr.
„Být renesanční žena znamená, že jsi dobrá ve víc než jedné věci. Kdybys žila v Anglii v patnáctém století, byla bys dobrá v poezii, šermování a mořeplavbě. Když to přesuneš o čtyři století a sto osmdesát stupňů západně, co dostaneš?“
„Kouzlo?“ navrhla Kate.
Rozesmál se a zavrtěl hlavou. „V létě pomáháš starému Samovi na lodi, na jaře děláš průvodce horolezcům na Velkou Hroudu, dokážeš stáhnout rysa, dolovat zlato, naporcovat losa a spravit motor.“ Ukázal na kbelík, který měla zavěšený na pravačce. „Uvařit marmeládu. A teď děláš průvodce lovcům vysoké zvěře. Dokážeš cokoliv. Jsi renesanční žena, Kate.“
„To není schopnost,“ opáčila Kate celá nesvá. „Není to ani talent. Je to záležitost… zeměpisné polohy.“
„Cože?“
„Je to kvůli tomu, kde žiju. Nejsem jedinečná, nijak se neliším. Ne od těch lidí, kteří jsou na tom stejně jako já. Když žiješ v divočině, děláš, co musíš, abys vyžil.“ Pokrčila rameny. „Bydlím víc než tři sta kilometrů od nejbližšího města jakékoli velikosti. Když mi střechou propadne motor z Boeingu 747, tak mi ji rozhodně žádný tesař neopraví, a to ani kdybych měla telefon. Buď to udělám sama, nebo to neudělá nikdo. To samé platí – co jsi to říkal? – o porcování losa a opravě motoru. Jestli chci jíst, musím si losa sehnat sama. Jestli chci řídit, musím si servisovat auto. Nic na tom není.“ Otočila se zpátky k brusinkám.
„A to je na tom pravděpodobně to nejúžasnější,“ řekl spíš pro sebe než pro ni. „Ty tomu vážně věříš.“
Ohromeně se na něho ohlédla. „A čemu jinému bych měla věřit?“
Zvedl obě ruce dlaněmi vzhůru. „Ničemu. Jen si tady tak plácám. Kolik máme vůbec času?“
„George říkal, že s další partou přijede zítra ráno.“
„Kdo je to tentokrát?“
„Prý skupina Němců.“
„Proboha,“ poznamenal Jack sklesle, „městští kovbojové v euro stylu. Mluví anglicky?“
„To nevím, ale vrací se Demetri. Bude jedním z průvodců.“
„Aha.“ Demetri Totemoff strávil dvacet let v armádě, a to většinou v Německu. Neznala moc dalších lidí, kteří mluví plynně německy. Svoji rodnou aleutštinu používal, co nejméně to šlo.
Slunce ji hřálo na kůži, ohřívalo flanel košile i denim džínů. Sundala si košili a svázala si spodek trička několik centimetrů nad pasem. Nebyla si úplně nevědomá svého obecenstva.
„Neroztáhneme si u řeky deku, že bychom se trochu opálili, dokud svítí sluníčko?“ pokoušel štěstí Jack.
Kate si svinula cop do týlu a vylovila z kapsy gumičku. „Můžeš začít. Já chci ještě naplnit tenhle kbelík.“
Jack se odcoural do chaty a celou dobu přitom špulil pusu. Kate se usmála a znovu zabředla do podrostu.
Jack uklidil nádobí od snídaně a zametl chatu, celou dobu se přitom tvářil jako mučedník, načež si vzal deku a knížku a natáhl se na břehu řeky. Obluda sebou rozkošnicky pleskla vedle něj. „Ne abys měla hříšné myšlenky,“ řekl jí Jack. Obluda, napůl husky, napůl vlk lesní, natáhla všech svých čtyřiašedesát kilo tak, aby se mohla na sluníčku vyhřívat co nejvíc, zavřela žluté oči a upadla do spokojeného kómatu. Ze všech sil snižovala populaci tetřívků nedaleko tábora, a pod hustou šedou srstí se jí dmulo břicho.
Kate zavítala hlouběji do křoví, kam se podívala, všude rostly velké, oslnivě rudé kuličky brusinek a díky slunečním paprskům vábivě zářily. Bylo až neuvěřitelné, že jim počasí stále přálo, ačkoli na jihovýchodním horizontu se sbíralo něco, na co si Kate raději dávala pozor. Ale prozatím se její tváře dotýkal jen chabý vánek. Házela do kbelíku celé hrsti plodů. Nedaleko tvrdošíjně bzučela zbloudilá vosa a v lesklých větvích vysokého, suchého topolu tiše seděli dva nedospělí orli, nehýbali se, vypadali, že napůl spí, ale na krutosti jim to vůbec neubíralo.
Byl takový klid, že slyšela šustění stránek, když je Jack otáčel, a tiché šumění vody. Tok se zmenšil od jarního přívalu přes letní proud až k podzimnímu crčení. Řeka byla dost úzká i mělká, aby se dala přejít. Stěží poskytovala vyčerpaným kisučům dost vody, aby si mohli proklestit cestu proti proudu, kde nakladli jikry a navěky spočinuli.
Kate si na chvilku odpočinula a protáhla si ramena. Došla po okraji tábora až k poslednímu srubu, jenž se pomalu, ale jistě nakláněl vstříc Nakochně.
Lovecký tábor stál dvě stě kilometrů severovýchodně od Anchorage, šestnáct kilometrů jižně od Národního parku Denali, sto dvacet kilometrů jihozápadně od samotné hory. Rozkládal se v rychle chátrajících pozůstatcích zaniklého zlatého dolu, na nějž jednou v červnu zhruba před dvanácti lety narazil George Perry, když načerno létal za svojí přítelkyní v McGrathu. Jeho stoosmdesátka ztrácela tlak oleje, takže hledal ranvej a našel tuhle čnící na sever od soutoku řek Nakochny a Kichatny. Ranvej byla zarostlá olšemi, pokrývaly ji kulaté říční oblázky velikosti talířů a výrazně se svažovala z kopce, ale poskytovala mu dostatek místa, aby na ni mohl s cessnou dosednout, než mu vypadne motor. Což se mu taky povedlo, a jestliže ne zcela bez nehody, tak tedy alespoň bez jakéhokoli trvalého poškození. Každé přistání, kdy člověk odejde po svých, je dobré.
Když opravil vadnou hadičku, rozhlédl se kolem, aby zjistil, proč tady ranvej vůbec je, a našel jednu hlavní budovu, dílnu, dvoupodlažní garáž a sedm malých srubů. Žádná stavba neměla základy. Byly to dočasné budovy postavené na pozinkovaných ocelových ližinách. Na dvoře ležela změť vysypaného vybavení, od rozebraného zrezivělého parního stroje, přes shnilé dřevěné desky, až po rozházené šroubky a hřebíky. Do budov se tlačil všelijaký propletený podrost včetně olší a smrků.
Znovu vzlétl a prozkoumal oblast ze vzduchu. Ranvej a tábor se nacházely na pozemku ve tvaru klínu, který začínal u místa, kde se Nakochna vlévala do Kichatny, a pozvolna se rozšiřoval, když stoupal vzhůru ke svahům Aljašského pohoří, z nichž první byl téměř kilometrový Blueberry Ridge neboli Borůvkový hřeben, jenž se symetricky klenul k vyšším vrcholkům Gurney, Lewis, Agustin a Dall za ním. Hranicí klínovitého pozemku na západě byla řeka Nakochna, na východě pak říčky Čtvrtý červenec a Gagnan. Podél řeky až k úpatí hor vedla náznakem hrbolatá silnice, takže se to z Georgeova pohledu jevilo jako dokonalé místo pro druhotný tábor. Viděl grizzlyho se dvěma jednoročky lovící lososy z řeky, vyděsil párek orlů vysedávajících na suchém topolu, překvapil medvěda baribala se třemi mláďaty, takže se vrhli hledat úkryt pod větve nejbližší jedle, losy přestal po desátém kusu počítat a letmo zahlédl černou šmouhu, která mohla být vlk, ale to už byl moc vysoko, aby to mohl vědět jistě.
Vyrovnal letadlo a nastavil kurz domů. Budovy byly ve stavu, že by se s řádnou dávkou oprav daly zachránit, a po pozemku by stačilo párkrát přejet buldozerem, aby se srovnal. Nejlepší ze všeho byla ranvej dostatečně dlouhá i pro nákladní letadlo.
Lockheed Hercules byl v divočině typický čtyřmotorový turbovrtulový letoun s kapacitou dvaceti tun nákladu na let, jenomže k přistání potřeboval tisíc dvě stě metrů dlouhou ranvej. George odhadl, že ranvej u zlatého dolu měří zhruba tisíc tři sta sedmdesát metrů, pokud by vymýtil olše, které vyrašily někde kolem sedmi set šedesáti metrů její délky. S ranvejí, na níž mohl přistát s herculem, bylo možné všechno.
Zastavil se v Anchorage jen na tak dlouho, aby vystopoval majitele pozemku. A ten se zlatého dolu milerád zbavil. George později pochopil proč. Koupil ho za šedesát tisíc dolarů v hotovosti, a když poprvé zamířil na jih, začali se jeden po druhém vynořovat věřitelé původního majitele.
O osmnáct měsíců a tučný účet za právníka později patřil starý důl a deset hektarů půdy kolem bezvýhradně Georgeovi – poté, co vzal předsedajícího soudce dvakrát rybařit. Tvrdil, že nemohl peníze za palivo utratit lépe, ačkoli si soudce vymohl ještě jeden let do Anchorage, protože mu došlo pivo. Pivo bylo ještě před prutem, navijákem a další výstrojí nepostradatelnou ingrediencí pro úspěšný hazard jménem rybářský souboj, protože se s ním dny, kdy člověk nic nechytil, snášely lépe a dny, kdy měl pořádný úlovek, se měnily v oslavu.
Samozřejmě taky bylo hlavním důvodem toho, proč rybáři padali do řek, v nichž utonuli, ale nikdo nikdy nebýval tak netaktní, aby se o tom zmiňoval.
Nejbližším sousedem zlatého dolu byl muž známý jako Šílený Emmett, jenž žil ve srubu u malinkého jezera osm kilometrů daleko. Šílený Emmett, bývalý učitel dějepisu ze střední školy v Anchorage, odešel při nejbližší příležitosti do důchodu a utekl z města do klidu a bezpečí divočiny. Během let výuky netečných studentů přivykl osamění, zatímco studium historie ho přivedlo k hluboce zakořeněné víře ve skrytou agendu OSN, která se tajně domluvila s Trilaterální komisí, že převezmou vládu nad všemi státy světa, tudíž tím ohrožovali Druhý dodatek Ústavy Spojených států amerických, tedy právo držet a nosit zbraně. Věřil, že tajní agenti pracující pro OSN napsali neviditelným inkoustem na všechny státem vydané dálniční značky pokyny, které si mohou přečíst pouze vojáci OSN se speciálními, státem vydanými brýlemi. Šílený Emmett viděl v každém styčného důstojníka pro invazi, a jestliže mu člověk nechtěl posloužit jako cvičný terč, držel se raději dál. George se držel dál.
George byl majitelem a pilotem Chugachské letecké taxislužby, přepravoval zboží, pasažéry a poštu z a do Niniltny, vesnice čtyřicet kilometrů neudržovanou cestou od Kateiny usedlosti. Nebyl to nijak zvlášť výnosný podnik, ačkoli byl častěji ve vzduchu než na zemi. Ale během let, kdykoliv si mohl urvat den nebo víkend volna, přiletěl do tábora u zlatého dolu s přítelkyní nebo aktuální manželkou a zapřáhl ji při výměně oken, malování zdí a zvelebování okolí. Nemluvě o kácení stromů na ranveji, které bylo podle šeptandy nepřímo zodpovědné za rozpad jeho čtvrtého manželství.
Jakmile olše zmizly, naložil do půjčeného hercula nakladač a odletěl do tábora u zlatého dolu. Na malý buldozer ovšem potřeboval letadlo, které mohlo nést ještě těžší náklad, proto trochu začachroval s majiteli onoho hercula a půjčil si na čtyři hodiny skyvan výměnou za týden rybaření. Tato dohoda se ukázala být tak úspěšná, že dostal nabídku na každý následující rok. A letos sem pomocí hercula dotáhl, kromě jiného, dva sněžné skútry a dvě čtyřkolky.
Pomocí nakladače George přesvědčil malou přítokovou říčku, aby netekla po ranveji a díky buldozeru postavil hráz, aby přesvědčení té říčky ještě utvrdil, dále jím srovnal křoví kolem budov a používal ho i k udržování ranveje v zimě. Sněžné skútry a čtyřkolky využíval jako místní dopravní prostředky. Pokud ho někdo upozornil na to, že skútr zvěř spíš spolehlivě vyplaší, než aby se k ní přiblížil, George lakonicky odpovídal: „Vždycky je šance. Můžeme si na těch skútrech kdykoli kamkoli zajet, nebo můžeme jít na lov karibu.“ Ale Kate si všimla, že nejčastější dopravní prostředek po okolí tábora Taiga jsou vlastní nohy.
Po osmi letech práce a krkolomných začátcích vybudoval drsný, ale obyvatelný lovecký tábor s hlavní budovou na jídlo a šesti menšími sruby na spaní – v každém po dvou palandách – a jednu dílnu, garáž a dva vedlejší tábory. Jeden z nich se nacházel šest a půl kilometru severozápadně od toho hlavního a dalo se k němu dojet čtyřkolkou po klikaté cestě, která končila u druhého vchodu do dolu a již buldozerem prodloužil po rovinatém hřebeni, odkud se naskýtal dechberoucí výhled na Aljašské pohoří a delty řek Skwentna-Yentna-Susitna. Druhý se rozkládal na dalším hřebeni necelých pět kilometrů od hlavního tábora na jediném vršku široko daleko nad obrovskou rozsáhlou bažinou v oblasti, v níž se to losy jen hemžilo.
Aljašští průvodci při lovu vysoké vydělávali hromady peněz a i nadále chtěli vydělávat hromady peněz, jenomže průvodcovská licence pro lov vysoké se dala pořídit jedině, když nějaká současná zanikla, a někdy ani tak ne. George Kate nikdy nenabídl vysvětlení a Kate se neptala, ale už dlouho předpokládala, že to má co dělat s bývalou manželkou číslo čtyři. Ramona Halfordová byla pravicová senátorka ve státním senátu, k níž by se žádný volič nikdy dobrovolně nepřihlásil, přesto ji každé čtyři roky volila až trapná většina obyvatel rezervace. Ramona věděla, kdo má kde pohřbené čí tělo, a u většiny případů i to, jak se tam to tělo dostalo. A jestliže se vdávala, ač nakrátko, za někoho, kdo si jako svatební dar přál licenci na průvodcovství při lovu vysoké, tak ona byla jedním z mála lidí ve státě, kdo mu ji mohl opatřit.
Když už člověk onu licenci vlastnil, mohl si zapsat několik asistentů, což George pohotově učinil, přičemž si vybral Kate Shugakovou, Demetriho Totemoffa, Jacka Morgana a starého Sama Dementieffa. Tímto jim vznikl malý nárok na světle modrý čtverec papíru s aljašskou pečetí na vodoznaku. Psalo se tam číslo licence, data účinnosti a expirace, jež dělily dva roky, a okrsky, v nichž byla licence platná. Pokud by to zákon dovoloval, ten kus papíru by v aukci na volném trhu stál celé jmění.
Od té doby v Georgeově kempu u zlatého dolu pořádali hony na maso, trofeje a pokud měli štěstí, tak i trochu slávy, aspoň co se v loveckých kruzích týče. Oficiálně ho nazvali tábor Taiga (taiga v atabaskičtině znamenala medvědí lejno) a George už ho provozoval čtyři roky. Specializoval se na Evropany, kteří zamlada, když byli ještě vnímaví a jejich rodiče neznalí, hltali Ernesta Hemingwaye. Měli dost zbraní, a ještě víc peněz.
George jim je čtyři týdny v roce rád pomáhal utrácet. Poslední dva týdny v září lovem losů a první dva týdny v říjnu lovem medvědů. Dělat lovcům průvodce v okolí tábora čtyři týdny v roce znamenalo, že si mohl odepisovat výdaje i na těch zbývajících osmačtyřicet, kdy kemp sloužil ke svým prvotním účelům – pro romantické úniky a deux a občas i trois. Po zbytek roku nechával hlavní dům zásobovaný a odemčený, jak zákon Aljašky káže, kdyby se nějaký pitomec na skútru ztratil a potřeboval přístřeší.
George tvrdil, že vlastnit a spravovat takové úžasné romantické hnízdečko mu stálo za jakékoli trable, dokonce i za lovce, kteří mají víc peněz než rozumu, přičemž při některých lovech byla tato premisa přísně ozkoušena. Někteří klienti byli příjemní, chtěli si jen zasportovat a pomáhali balit maso. Ale také existovaly lovy, při nichž byl pro klienty nejdůležitějším vybavením metr a kteří stříleli na všechno, co se kde šustlo, ať už to mělo jakoukoliv velikost, pohlaví a občas nezáleželo ani na příslušnosti ke druhu nebo třídě. Jednou musel fyzicky odzbrojit Brita, který si vzal pušku k řece, aby odpráskl lososa čavyču. Tihle lovci si brali jen trofeje a maso nechávali mrchožroutům, nebo by ho aspoň nechávali, kdyby k tomu dostali šanci.
George to štvalo a Kate to přivádělo k zuřivosti, především když na místo lovu vedla dlouhá cesta, protože se vždy vraceli posbírat zbytky toho, co nebylo zkažené nebo to nesežrali medvědi, vlci a kojoti. Kate poznala lovce trofejí na první pohled – pokaždé po sobě nechávali odpadky široko daleko po celém táboře a vypadali dotčeně, když je George nutil po sobě uklízet. Někteří to odmítli. Některým George nabídl na zpáteční cestu krásnou pěší túru zpátky do Anchorage. Tihle klienti se už nejspíš nevrátí.
Zpátky v Niniltně Kate vždycky poznala, jak moc George daná lovecká parta naštvala, podle částky na šeku, jenž reprezentoval čtyřicet procent jeho hrubého výdělku rozděleného mezi něj a asistenty. Lovci, které měl George rád, platili férovou částku. Ti, kteří se mu znelíbili, měli štěstí, když jim zůstalo na taxíka mezi letištěm Merrill Field a mezinárodním letištěm Anchorage. „Poplatky závisí na přístupu zákazníka,“ řekl jí jednou. „Čím víc mě serou, tím víc si připlatí.“
Kate tento postoj chápala a celým srdcem mu fandila. Pro nikoho jiného než pro George by lovcům průvodce nedělala.
Občas se stalo, že za celý lov nenatrefili na nic, co by se dalo zastřelit. Nekonečné hodiny protrápené v lesích, kdy jedinými živými tvory byli jen oni, komáři a občas dikobraz. Během těchto lovů jako by pokaždé pršelo – ne přívalově, kdy mraky vodu vypustí a déšť ustane, ale stejnoměrně bez přestávky mrholilo a záhy déšť promáčel jak podrost, tak náladu všech přítomných.
To se tento týden nestane, ačkoli se ten chomáč mraků na obzoru zdál nepostřehnutelně větší, než když se na něho zadívala naposledy. Pokrčila rameny. Ještě se sem nedostal. Tady svítilo sluníčko. Tady bylo pořád horko. Sbírala brusinky, dokud neměla kbelík téměř plný.
Vrátila se na prostranství, kolem kterého stály dílna, garáž a hlavní budova. Ležela tady šest metrů dlouhá a dva metry široká kláda, jejíž horní stranu vybrousily do hladka zadky, zatímco jejich majitelé do sebe klopili jedno pivo za druhým a lhali o rozpětí paroží. Vzala si druhý kbelík a došla ke studni s pumpou, jejíž staromódní rukojeť rašila z hranatého dřevěného krytu. Několikrát zapumpovala, dokud nezačala téct voda, a pak pod proud přistrčila kbelík.
Už byl skoro plný, když ji zezadu objaly v pase dvě paže a Jack jí začal rozepínat pouzdro pistole. „Na ženské s bouchačkou je prostě něco neodolatelného,“ zavrčel jí do ucha.
Rozesmála se, zaklonila hlavu na jeho rameno a nechala jeho rukám volnost. Otočil ji a vzal si ji přímo na krytu studny, slunce ho přitom oslňovalo a jí zlatilo pokožku. Bylo to naléhavé, ale ne zoufalé, byli spolu tak sehraní, že k vrcholu dostoupali téměř jako jeden. A když bylo po všem, Kate seděla s nohama obtočenýma kolem jeho pasu a Jack ji držel za zadek. Plně uspokojená, vyčerpaná a neschopná pohybu mu položila ucho na dunící srdce.
„Miluju tě, Kate.“
Přitiskla mu tvář ke hrudi a ucítila, jak se vzedmula a poklesla, když si povzdechl.
„Já vím, jsou to dvě nejděsivější slova na světě.“
Řekl to sice vesele a chápavě, ale než mohla odpovědět na pocit, jenž se za jeho slovy ukrýval, sáhl po pumpě a pustil jí ledovou vodu na záda. Kate vyjekla a on utíkal, aby si zachránil holý život.
