Kate zkoumala dvorek před srubem a pak utrousila jediné slovo: „Tání.“
V jejím hlase chyběla láska k danému ročnímu období.
Jo, ano, tání, to blažené období od března do dubna, ovšem na tyto měsíce se často neomezuje. Tou dobou celá Aljaška roztaje do hromady rozbředlého sněhu o rozloze cirka sto padesáti dvou milionů hektarů. Teplota stoupá k nule a nějakým zázrakem nad ní i zůstává, doba, po kterou je světlo, se každých čtyřiadvacet hodin prodlužuje o pět minut a čtyřiačtyřicet vteřin a po zimě, kdy den čítal jen pět hodin, se chce člověku jít ven a zůstat tam po zbytek života. Ale na skútr je moc pozdě a na dodávku moc brzy a tající sníh zvedá hladiny řek, až hrozí záplavy jak břehům, tak barům a všem komunitám v povodí – ondatrám, bobrům i lidem. Zásobárna už je skoro prázdná, ale lososi ještě nepřipluli. Člověk může jenom sedět a sledovat, jak se mu znovu objevuje dvorek společně s odpadky, které dosud umělecky skrývala vrstva sněhu. Díky tomu, že byly zmrzlé, ani nezapáchaly.
„Nejlepší na tom je,“ řekla Kate, „že je po zimě a před létem.“
Obluda jí nevěnovala pozornost. Na druhé straně pozemku se bleskl bílý ocásek a třiašedesátikilový napůl husky a napůl vlk vystřelil do křoví za neopatrným zajícem, jen to zachrastilo. Pro Obludu znamenalo tohle období větší snídaně. Konečně mohla ven. A možná se znovu shledá s šedým vlkem, jenž ji okouzloval dvě předchozí jara a pak ji před vrhem opustil. Všech pět štěňat předaly Mandy v nanosekundě po odstavení. Jedno z nich patřilo k týmu, který minulý měsíc doběhl do Nome jako druhý.
Kate se snažila, aby ji nemrzelo, že zůstala opuštěná. Prostě jen měla dojem, že by to někdo měl vidět a soucítit s ní. Vždyť proboha bojovala s milionem a jedním úkolem, které jí připravil letošní první teplý, vlhký jihozápadní vítr, jenž sem předchozí noci zadul z Aljašského zálivu rychlostí sto kilometrů v hodině a převrhl hranici dříví na zásobárnu, takže malá chatka na sloupcích teď vypadala, že má nohy do X.
Jihozápadní vítr taky probudil samici medvěda grizzlyho zazimovanou v doupěti na pahorku přes říčku. Kate ji v pět ráno slyšela bručet. Bezpochyby měla hlad a zásobárna na vratkých nožkách byla pravděpodobně její jízdenkou k plnému žaludku, dokud první losos neokusí sladkou vodu.
A když už byla řeč o vodě, než začne Kate pracovat na dodávce, musí zkontrolovat říčku za srubem. S příchodem teplého větru se prolomily ledy a burácení proudu jasně slyšela až k domu. Předchozí podzim rekordně pršelo a omleté balvany zpevňující její stranu břehu se uvolnily tak moc, že hrozil jeho sesuv, ale než s tím mohla něco udělat, musela odjet do Anchorage, a když se vrátila zpátky, říčka už zamrzla.
Než mohly Kateiny bederní obratle začít protestovat nad vidinou takového hrubého zacházení, vydala se břeh zkontrolovat a prodírala se podrostem, který obkličoval zadní část srubu k vrcholku nízkého útesu nad korytem říčky.
Minimálně seshora nevypadala situace až tak špatně. Sesunuté balvany, z nichž některé byly stejně velké jako ona, přehradily proud, podepřely břeh a vyhloubily po proudu těsně u výchozu malé slepé rameno stojaté vody vhodné pro dovádění lososů a koupání na Adama a Evu.
Pomyšlení na nahaté koupání v Kate vyvolalo vzpomínku na předchozí léto a Jacka Morgana, jehož ten večer bolel spálený zadek. Ale nestěžoval si.
Zatahala se za límeček košile, aby jí nebylo tak horko. Určitě musely být aspoň čtyři stupně. Opravdová vlna veder. Nebylo divu, že se cítila tak splavená. Měla tam připravený dvoucentimetrový polypropylenový provaz připevněný k rovnoměrně rozmístěným sloupkům vedoucím z útesu k říčce. Slezla dolů pozadu. Nedostávalo se jí dechu nejen z vynaložené námahy, našlapovala opatrně a zvesela.
Cítila se skoro šťastná, že situace nevypadá tak strašně. Dva balvany, které zformovaly mys poloostrova, se posunuly, ale zdálo se, že se jen usadily do ještě stabilnější polohy než dřív. Žádný podemletý břeh, žádné kameny nasáté do středu proudu. Prozkoumala přírodní vlnolam a ke svému potěšení zjistila, že díky přírodní přestavbě je stojatá voda širší i hlubší. Jenom trochu, ale dost na to, aby na její přeplavání musela přidat ze čtyř kraulových temp na pět a Jack ze dvou na tři.
Nebo tak akorát, aby ji chytil.
„Seber se,“ zabručela a poupravila si spodní prádlo, které jí ještě ráno, když si ho oblékala, perfektně padlo. Byla to její vina. Nemá si pozdě do noci číst Roberta Herricka a Andrewa Marvella. Tihle zatracení básníci se do lásky vždycky vrhali po hlavě a žádný z nich se ani v nejmenším neuměl ovládat. Karel I. se měl z čeho zodpovídat.
Byla to i Jackova chyba, protože tu nebyl, přímo tady, aby se na něho mohla vrhnout.
Kajícně se usmála. Kdyby Jack věděl, na co myslí, seděl by v příštím letadle.
Voda u jejích nohou byla tak čistá, až byla téměř neviditelná, jen po krajích ještě zůstávala ledová krusta, a Kate se sehnula, aby si trochu nabrala do dlaně. Chutnala výborně a celou cestu hrdlem ji studila. Usmála se, ponořila ruku podruhé a šplíchla si vodu do tváře.
Přes hukot říčky uslyšela jakési čmuchavé zavrčení. Zarazila se s rukou opět pod vodou a pomalu, velice pomalu vzhlédla.
Uprostřed říčky, patnáct metrů od ní s huňatou postříbřenou kožešinou smáčenou vodou na ni ve stoje zírala samice grizzlyho.
Tři metry po proudu od mámy se ozvalo zakňourání mláděte.
Metr a půl dál po proudu obdobně vykviklo jeho dvojče. Ani jedno z mláďat nevypadalo starší než den z brlohu.
Kate se mimoděk postavila a sáhla pro brokovnici.
Nebyla tam.
Samice grizzlyho dopřála Kate právě tolik času, aby si vzpomněla na to, kde ji má – v držáku nade dveřmi ve srubu –, načež dopadla do vody na všechny čtyři a vyrazila.
Z vysokého břehu se k ní donesl štěkot a Obluda vyrazila do útoku. „NE!“ vykřikla Kate v čiré hrůze. „ZŮSTAŇ!“
Medvědice se najednou prudce zastavila uprostřed říčky a znovu se postavila na zadní. V podstatě ihned poté, co Kate vydala rozkaz Obludě. Málem se hystericky rozesmála. Medvědice odhrnula pysk a vycenila zářivé a velice ostré zuby a cvakla jimi Kateiným směrem. Znělo to, jako když se ostří sekery zakousne do dřeva.
Veškeré myšlenky na smích šly stranou. Kate o krok ustoupila a rychle se ohlédla na břeh za sebou. Nebyl tak vysoký ani strmý jako břeh u výchozu, po kterém slezla dolů, ale pořád byl vyšší než ona, na jeho okraji rostly propletené olše a vrbové mlází a nebylo tam žádné lano, které by jí pomohlo vyšplhat nahoru. Obluda se znovu rozštěkala a Kate opět zakřičela: „NE! ZŮSTAŇ!“, aniž by se otočila, protože by se opravdu jen velmi nerada otáčela k medvědici zády. Ustoupila o další krok a začala mluvit, jak doufala, uklidňujícím monotónním hlasem: „To je v pohodě, holka, v pořádku, stojíš mezi mnou a svými mláďaty, nemůžu se k nim dostat, to je v pořádku, nejsem pro tebe hrozba, uklidni se a já ti půjdu z očí, jenom se uklidni a…“
Medvědice znovu zabručela, s mohutným cáknutím dopadla na všechny čtyři a zase vystřelila za Kate, stříkala přitom vodu na všechny strany.
„Do prdele,“ řekla Kate a okamžitě vynalezla techniku šplhu na příkrý břeh říčky pozpátku, kterou do té doby možná neznala žádná mezinárodní horolezecká organizace, a přehoupla se nahoře přes okraj o zlomek vteřiny dřív, než se k ní dostala medvědice. Ta byla příliš rychlá a nedokázala včas zastavit, takže narazila hlavou do hlíny s takovou silou, až se na ni část břehu zřítila.
Její temperament to nikterak nezmírnilo a Kate se nehodlala zdržovat, aby zjistila, co bude dál. Po čtyřech se prodírala podrostem, větve ji škrábaly do tváře, tahaly ji za vlasy, lámala si nehty a rozdírala klouby do krve, zatímco za sebou slyšela pobouřený řev grizzlyho. Ten zvuk ji výborně motivoval k rychlejšímu pohybu vpřed.
Kate vyrazila z křoví na druhé straně a zhroutila se na zem. Jenomže znepokojená Obluda ji nenechala na pokoji. Strčila čumák pod Katein bok a v podstatě ji otočila jako platýse a očuchala ji od hlavy k patě. Mezitím výhružně vrčela na medvědici. Kate si byla jistá, že po rozzuřeném bručení grizzlyho, řevu vyděšených mláďat a vyzývavém vytí Obludy už její ušní bubínky nikdy nebudou, co bývaly.
„Už je dobře, holka,“ řekla jí Kate, když ji Obluda kontrolovala podruhé. „Jsem v pořádku. Uklidni se. Obludo, sakra, přestaň!“
Obluda zakončila prohlídku ublíženým pohledem. Kate se bez jejího protestu vydrápala na nohy a belhala se ke srubu pro brokovnici. Vrátila se zpátky právě včas, aby slyšela, jak medvědice ze břehu drásá další hromadu hlíny a podle lomozu strhla i část křovin, načež si srovnala vyděšené potomky a odmašírovala s nimi na opačnou stranu. Ještě dobrých patnáct minut byl slyšet její neutuchající otevřený nesouhlas a potom utichl i ten, ale jen proto, že se dostala se svojí rodinou dostatečně daleko od Kateiny usedlosti.
Každou vteřinu z těch patnácti minut měla Kate srdce až v krku, musela kontrolovat dech a snažila se ovládnout svaly natolik, aby se jí přestala třást kolena. Džíny měla celé mokré od rozbředlého sněhu, košili zbrocenou potem. V uších i žilách jí burácela krev. S každým nádechem jí vzduch podél plicní tepny zasyčel. Cítila se neporazitelná, a zároveň nahá a bezbranná jako miminko. Byla vyděšená, byla rozjařená a zcela určitě byla živá.
Vrátila se na dvorek, postavila brokovnici pažbou dolů ke dveřím do srubu, aby ji měla připravenou k použití. Vešla dovnitř a bezděčně si uvědomila, že má špinavé ruce od toho, jak se drápala na břeh říčky. Vzhlédla a uviděla se v zrcátku nad umyvadlem. Rovné černé vlasy dlouhé až do pasu, které si ráno jako obvykle zapletla do francouzského copu, si rozcuchala úprkem skrz křoví. Zorničky očí ve tvaru mandle se jí rozšířily téměř přes celou oříškově zbarvenou duhovku. A její kůže, jež měla normálně zlatavě hnědou barvu, zbledla tak, že propletená jizva dělící její krk napůl téměř nebyla vidět.
Dále si stejně bezděčně všimla, že všechno v dohledu jako by rámovalo světlo, které se v jiskřivém ranním vzduchu třpytivě mihotalo a dodávalo okolí podivnou, neznámou auru. Téměř jako by se po světě rozhlížela poprvé.
Srub tvořila jediná zhruba šedesát metrů čtverečních velká místnost s podkrovím na spaní pod sedlovou střechou. Nalevo ode dveří byla kuchyně s dřezem se staromódní vodní pumpou s dlouhým madlem, naftová kamna na vaření, kamna na dřevo kvůli teplu, stůl a tři staré židle, které k sobě sice vůbec nepasovaly, ale sloužily dobře. Do stěny vestavěná pohovka ve tvaru L čalouněná tmavě modrým plátnem zabírala pravý roh u dveří a zbytek stěny pak patřil knihovně přecpané knihami, kazeťákem a kazetami. Na jedné straně dveří visela zaprášená kytara, na druhé paroží soba karibu a na něm péřová bunda s kožešinovou parkou. Do podkroví, kde Kate spávala, vedl ze středu místnosti žebřík. Z hřebíků zaražených do jeho boku visely dvě pasti na bobry, řeznický špalkový nůž s bílou plastovou rukojetí v tvrdém plastovém pouzdře, několik svazků klíčů, vlněná šála a zmírající filodendron.
Kate se pomalu zklidňovalo srdce a místnost opět začala připomínat její domov. Vypadala tak nádherně nezměněná, jako když odsud odcházela, bylo to opravdu teprve před dvaceti minutami? Zvláštní, když se cítila tak, tak… no, nevěděla úplně přesně, jak se cítí, tedy až na svoje kolena, která pořád nefungovala technicky úplně správně – když se přesouvala ke sporáku, aby si nalila šálek kávy, neustále zakopávala o věci, které tam ve skutečnosti vůbec nebyly.
Když si s uspokojením lokla kávy, posledního zbytku v konvici dost silného na to, aby roztavil i železo, znovu se nastartovala. Umyla hrnek, vydrhla si ruce, ostříhala zlomené nehty a převlékla se do suchého oblečení, které jí dodalo přinejmenším zdání normálnosti, ačkoli jí pod kůží pořád probíjela elektřina. Když vyšla ven, přimhouřila oči proti slunci. Ještě nikdy se nezdálo zlatější, obloha ještě nikdy nebyla takhle azurově modrá a stromy tmavě, temně, sytě zelené. Vzduch se tetelil životem a smrtí a vším mezi tím. Nenasytně ho zplna hrdla hltala.
Před očima jí probleskl obličej Jacka Morgana a Kate okamžitě ucítila fyzickou touhu po jeho přítomnosti, po jeho rtech, rukách, těle. Její kůže náhle a nečekaně sálala žárem. Zatahala za kostkovanou košili a přitom ve spěchu jeden knoflík utrhla, vyrolovala si rukávy, aby obnažila pokožku studenému, čistému vzduchu. Když si uvědomila, co se děje, odfrkla si. Obluda se na svojí samozvané strážní hlídce rozhlédla a zvídavě nastražila uši. „To je v pohodě, holka,“ řekla jí Kate. Usmála se, i když pořád trochu roztřeseně. „Během tání má tvoje spolubydlící jisté potřeby, nic víc.“
Obludiny uši zůstaly trčet vzhůru, jako by jí tím chtěla říct: A to je novinka? Nebo možná: To jsme dvě. Kate se znovu rozesmála a potom se vzpamatovala. Měla práci. Prioritou číslo jedna bylo seřídit dodávku. Cestu do Ahtny pro zásoby neustále odkládala a teď už bylo pozdě vzít si skútr.
Vlastnila dodávku Isuzu z roku 1984, diesel, měla najeto přes dvě stě čtyřicet tisíc kilometrů a stále těch dvaačtyřicet kilometrů po bývalé železniční trati mezi Kateinou usedlostí a Niniltnou zvládla na necelé čtyři litry. Kate opravdu doufala, že vydrží dalších dvě stě čtyřicet tisíc, než buď ona, nebo dodávka zemřou stářím. Přehrabovala se v bedně s nářadím a hledala klíč, ale zarazila se, protože zbloudilý vánek zavál na mýtinu něco mezi prasečím kvíknutím a oslím hýknutím. Tentokrát to nebyla medvědice. Pravděpodobně to byl samec grizzlyho žijící o horu vedle. Nejspíš otec těch dvou mláďat. Sáhla pro brokovnici a tentokrát ji našla přesně tam, kde ji předtím nechala.
V deset už měla vytaženou baterii a nabíjela ji, vyčištěné palivové filtry, zkontrolovaný olej, kapalinu v chladiči i tlak v pneumatikách a prozkoumala, zda se jí u klínového řemenu ventilátoru neschovává dikobraz. Dikobrazi byli skoro stejná škodná jako medvědi, rození potížisti. Sežrali všechno, co bylo z gumy, kvůli soli, kterou obsahuje – klínový řemen, pneumatiky a jednou Kate jednoho načapala, jak žvýká pás u rolby.
Během práce na dodávce si zarazila zhruba dvoucentimetrovou kovovou třísku pod nehet pravého ukazováčku, ale měla pocit, že jí pronikla až k lokti. Hlasitě zaklela a vyrušila tak polekanou Obludu ze spánku, načež se odebrala do srubu provést neodkladný chirurgický zákrok. Hlubokou ránu vydezinfikovala a vzpomínala přitom, kdy ji naposledy očkovali proti tetanu. V Niniltně žádná klinika nebyla. Do školy a také do školky jednou za rok docházela zdravotní sestra s očkovacím průkazem každého žáka a studenta, ale jakmile člověk odmaturoval, musel se o sebe postarat sám. Kdyby Kate potřebovala tetanovku, musela by dojet do Ahtny. Což se hodilo, jestli se to tak dá říct, protože stejně chtěla jet do Ahtny pro zásoby.
Její snění přerušil pískot konvice. Hrnek horké čokolády by byl darem z nebes. Bohužel poslední krabici mléka dopila před týdnem a dnešní ranní kávou vyčerpala i zásoby vánoční edice Starbucks, které si v prosinci, když měla peníze, koupila dvě a čtvrt kila. Prohrabovala se skříňkami v kuchyni a nakonec se vynořila s postarší krabičkou čaje Lemon Zinger. Zbývala jí trocha medu. Aleluja. Štědře si ho nandala lžičkou do těžkého bílého porcelánového hrnku. Výsledný nápoj chutnal štiplavě a sladce a opařila si jím pusu.
Bylo poledne a Kate měla hlad, ale včera večer zapomněla ze zásobárny vytáhnout maso. Přidala si do čaje víc medu a do kazeťáku vložila kazetu Jimmyho Buffetta, neboť si neuvědomila, jak je nebezpečné ho poslouchat během tání. Kate náhle taky chtěla dojít až za konec, najít jeden jistý přístav, být někde nad Čínou, odjet pryč, jakoukoli cestou, hlavně dnes, pokud možno na místo, kde nejsou medvědi. Pud sebezáchovy ji přiměl vyměnit Jimmyho za Cyndi Lauperovou. Holky se prostě chtějí bavit. Což ji bezprostředně přimělo myslet znovu na Jacka Morgana, až musela zatnout zuby. Vyměnila Cyndi Lauperovou za Bídníky, usadila se na pohovku a se spokojeným povzdechem se opřela. Obluda, která celé operaci kriticky přihlížela, se rozvalila na zemi se stejně spokojeným povzdechem.
O patnáct minut později se Kate s trhnutím probudila, studený čaj jí vyšplíchl přes okraj těžkého bílého porcelánového hrnku na ruku a koleno. Obluda stála s čenichem nalepeným ke dveřím, z hrdla se jí dralo táhlé hřmotné vrčení.
„A kurva,“ řekla Kate a vyskočila na nohy.
Puška jí pohotově vklouzla do rukou. Odjistila, o krok ustoupila a otevřela dveře. „Zůstaň,“ pokynula Obludě, jejíž vrčení nabíralo na síle.
Na dvorku stál medvěd, a co bylo ještě horší, nebyla to samice z dnešního rána, dokonce to ani nebyl samec žijící o horu vedle. Měla zcela nového souseda – klučinu, možná dva, tři roky starého, takového chvístka, nevážil víc než sto čtyřicet kilo. Měl dlouhou hnědou a hustou srst, která po šesti měsících nicnedělání, kdy jen pod zemí rostla, celá zářila.
Vrazil do zásobárny, které teď bezprostředně hrozilo zhroucení. Zmrzlé maso uvnitř se sesunulo, takže jeho váha otevřela dveře. Šest balíčků vypadlo na zem a sedmý právě medvěd schramstl na jedno polknutí včetně dvou vrstev řeznického papíru a plastu. Ohrnul pysk směrem k balíčkům a zaútočil na další.
Kate strčila kolenem do Obludy, která vyjádřila upřímné přání zbavit usedlost všech nezvaných hostů a jejich příbuzných. Uvnitř srubu Kate strčila náboj do komory 30.06 a vrátila se ven. „Vypadni!“ zakřičela. „Běž! Mazej, ty kazisvěte, než z tebe udělám kobereček!“ Obluda souhlasně zvýšila hlasitost, teď zněla o dost výhružněji.
Medvěd se postavil na zadní, máchl tlapou a zavrčel. To ho naučila máma, než ho vyrazila. Na ostatní savce a většinu lidí to dost zabíralo. Kate střelila do země před něj. Medvěd vyděšeně zavřískl, spustil se na všechny čtyři, a přitom ještě jednou vrazil do zásobárny.
„Sakra,“ poznamenala Kate.
Vachrlatá noha se složila jako záhyb látky a ostatní tři nedokázaly zásobárnu udržet, takže se spanile naklonila kupředu, přičemž vypadl i zbytek uleženého masa a jako déšť se snesl medvědovi na hlavu – roštěnec, balíček prsíček z bělokura, další roštěnec, balíček mletých losích burgerů, dvě kila sobích žeber. Splašený grizzly zděšeně zabručel a jako blesk vystřelil na východ.
Medvěd běžící plnou rychlostí je pohled, který v člověku vyvolává úžas a obdiv, a Kate by určitě pocítila obojí, nebýt jedné věci. Medvědovi stály v cestě otevřené dveře do garáže. Cestou kolem do nich vrazil ramenem a vyrval je z pantů, načež grizzly, aniž by se ohlédl, proletěl porostem olší a zmizel. Dveře se mezitím rozjařeně otočily kolem jednoho rohu a pleskly sebou do bahna.
Kate přelétla pohledem od garážových dveří na zemi ke zhroucené zásobárně na druhé straně dvorku a ztěžka dosedla na schod. V rukách svírala pušku a čekala, až jí srdce zpomalí pod dvě stě tepů za minutu.
„Tání,“ povzdechla si.
