Avilda se zmítala v temných mořských vodách. Vlny sahaly až do výšky jejího stěžně, když tedy byla zrovna ve vzpřímené poloze. Nyní se však nakláněla tak prudce, že přes zábradlí na levoboku šplouchala voda. Kate se zapírala nohama o nahnutou palubu a hlavou a rameny se tiskla k prázdné krabí kleci, která se užuž chystala sklouznout z paluby a Kate strhnout s sebou. Kate ji objímala rozpřaženými pažemi a prokřehlé, mokré prsty zatínala do rámu. Pletivo klece se jí zarývalo do tváře, po níž jí steklo cosi teplého. Krev, nebo slzy, těžko říct. V tu chvíli ji to vlastně ani nezajímalo.
Klec tvořil ocelový rám pokrytý pletivem. Na délku i na šířku měřila něco přes dva metry a hluboká byla metr a půl. Tři sta padesát kilo kovu. A proti ní stála Kate, se svým metrem padesát a stěží pětapadesáti kily. Měla však na své straně Newtonovy zákony, a tak čekala. Věděla, že ji zbytek posádky pozoruje, ale byla odhodlaná to zvládnout bez pomoci, a už vůbec si o pomoc nehodlala říkat.
Svaly v zádech proti té nezvyklé zátěži protestovaly a stáhly se v křeči. Kate polohlasně zaklela, ačkoli i kdyby křičela z plných plic, nebyl by její hlas přes rozbouřené aleutské vody, kvílení větrů a hrubý, hluboký řev motoru pod jejími botami slyšet.
Konečně, konečně se loď přehoupla přes další vlnu a nevyhnutelně se začala naklánět na druhou stranu. Ocelové pláty trupu sténaly a potopená paluba se vynořila a narovnala. Smrtící tlak na Kateiných ramenou povolil. „Každá akce,“ mumlala si pod fousy, zatímco se zapírala nohama o kluzkou palubu, „vyvolá stejně silnou opačnou reakci. Každá akce –“
Avilda se začala sklánět k pravoboku. Kate zabrala ze všech sil, až jí bezděky vyklouzlo napůl heknutí, napůl zasténání, které naštěstí zaniklo ve skřípění lodi. Klec se otřásla a o kousíček se posunula. Pak o další a další a zničehonic se poddala a začala klouzat. Kate div nemusela běžet, aby s ní udržela krok. S hlasitým klením ji postrkovala a pošoupávala přes palubu, dokud klec s dutým žuchnutím nenarazila do protějšího zábradlí, kde ji Kate zajistila.
Zaslechla za sebou částečně udivené, ale rozhodně pochvalné výkřiky Andyho Pence, a měla dojem, že slyší i tlumené klení Setha Skinnera, do něhož se promítal neochotný respekt. Nijak na to nereagovala. Zaprvé proto, že stěží popadala dech, a zadruhé jí hrdost nedovolovala připustit, že právě dokázala něco výjimečného. Zajíkavě lapala po dechu, držela se klece a bojovala s návalem nevolnosti. Zavřela oči a opřela si čelo o chladné, mokré pletivo. Už si ani nevzpomínala, kdy naposledy jedla. Bolestivě se napřímila a rozhlédla se po hřmotné postavě loďmistra. „Hej! Nede!“
Ned Nordhoff se šklebil, jako by se právě prodíral hnízdem pavouků. Stál až po kolena v dlouhých, zahnutých krabích nohách, které zběsile šátraly kolem sebe, a třídil je na kusy, které poputují dál do nákladového prostoru, a na ty, které skončí zpátky v Beringově moři. Zvedl hlavu a zadíval se Kateiným směrem. Kate na něj mávla rukou v gumové rukavici a ukázala palcem k nástavbě. Ned se zakabonil. „Už zase?“
Kate byla na kost promočená a promrzlá a žaludek se jí kroutil hlady tak dlouho, až se bála, že se jí začne drápat nahoru do jícnu. První odpověď, co ji napadla, byla anatomicky neproveditelná, druhá společensky nepřijatelná, ale obě by ji uspokojily. Otevřela ústa a v tu chvíli ji do tváře pleskla sprška slané vody. Nebyla větší ani silnější než jiné, které si během toho týdne už zažila, ale stačila k tomu, aby se jí před očima vynořily dva obličeje s identickým vyčítavým výrazem. Jako hrůzný jackpot na automatu v pekelném kasinu.
Chistopher Alcala.
A Stuart Brown.
Toť vše. Jen ty dva páry očí hledící na ni z tlusté vyšetřovací složky Jacka Morgana. Christopher Alcala měl hubenou a bledou tvář askety s velikýma hnědýma očima, do nichž mu padaly tmavé vlasy. Připomínal Kate jejího bratrance Martina, tedy když byl zrovna Martin střízlivý. A Stuart Brown, s plavými kudrnami, rozesmátýma očima a širokým úsměvem. Vypadal roztomile, jako přerostlý plyšový medvídek, a v podstatě na tom byl podobně i z hlediska intelektu.
Alcala i Brown oba zmizeli před necelými šesti měsíci, během předchozí rybářské sezóny, z paluby lodi, na níž nyní Kate stála – víceméně. Ona se nechala najmout na Brownovo místo.
Oba byli s největší pravděpodobností mrtví.
Oba měli teprve jedenadvacet let.
Kate se zadívala na výsměšný výraz loďmistra, který byl na palubě, když Alcala s Brownem zmizeli, a možná v tom měl i prsty, a polkla vzteklá slova, jež se jí vzpříčila v krku a málem ji zadusila. Neměla za úkol loďmistrovi říkat, kam se může jít bodnout – ideálně pět set sáhů pod hladinu Severního Pacifiku osm set kilometrů od přístavu Dutch Harbor, ačkoli dá-li bůh, pak i na to dojde.
Ne, ona tady byla v utajení a měla pro úřad návladního v Anchorage zjistit, co se stalo těm dvěma mladíkům. A Jack Morgan, kdysi šéf, nyní milenec na částečný úvazek a vrchní vyšetřovatel úřadu státního návladního, jí platil pět set dolarů denně, o stovku víc než obvykle, aby si od loďmistra nechala i nasrat na hlavu, pokud bude třeba. Už teď litovala, že si neřekla o víc než o pouhou stovku nad běžnou sazbu. O mnohem víc.
Zhluboka se nadechla a v nose ji zašimraly kapičky vody, až z toho bezděčně kýchla. Ztratila rovnováhu a uklouzla na palubě, která byla střídavě namrzlá a kluzká od jakéhosi blíže nespecifikovaného slizu. „Do prdele!“ vykřikla Kate a chňapla po zábradlí. Bouchla se do boku a nepromokavé oblečení se jí o něco zachytilo a málem roztrhlo. Ve zlomku vteřiny už zase stála pevně na nohou.
V loďmistrově plnovousu se zablýskl škodolibý úsměv. Kate mu ukázala prostředník a loďmistr se štěkavě zasmál. „Jdu se najíst!“ zakřičela na něj přes burácení vln.
Ned pokrčil rameny a nabručeně přikývl. Kate po zábradlí doručkovala až k bočním dveřím nástavby a probojovala se do kuchyňky. Loď se znovu zhoupla, jak sjela z vlny, a Kate se přidržela přepážky a čekala, až se Avilda znovu srovná a začne se naklánět na druhou stranu. Potom využila náklonu a sklouzla po podlaze kajuty až ke skříňce, které se jen tak tak zachytila divoce vlající rukou. Přitáhla se, sáhla dovnitř a vylovila krabici Cheerios. Paráda. Přesně to potřebovala. Ovesné cereálie, které podle výrobce zaručeně nezpůsobují rakovinu, ba naopak ji možná dokážou vyléčit. V tu chvíli by Kate radši byla na pevnině, s roztomilým nezhoubným nádorem, než tady, kde ji nepochybně brzy čeká smrt utonutím.
Ale cereálie jí přišly pod ruku jako první a kalorie jí konec konců dodají taky. Losí steaky beztak na palubě nebyly, a i kdyby ano, v tomhle počasí by se jí nepodařilo udržet pánev na sporáku dost dlouho na to, aby je opekla. Zapřela se nohama do pohupující se podlahy, zaklonila hlavu a nasypala si lupínky přímo do pusy. Rozžvýkala je, polkla a pak to celé zopakovala. Potom hodila krabici zpátky do skříňky, zahákla dvířka, počkala si na správnou chvíli a sklouzla k lednici, z níž vytáhla krabici mléka a bez jediného nádechu do sebe čtvrtinu naklopila. Další krok ke dřezu a k mléku a cereáliím se přidaly ještě čtyři hrnky vody.
Při tom posledním koutkem oka zahlédla kalendář, který se vesele pohupoval na protější zdi. Bylo dvacátého prvního října. Nebo dvacátého druhého? Sama nevěděla. Z Dutch Harboru vypluli předchozí úterý, patnáctého? Vůbec jí to nemyslelo. Před očima se jí jako fata morgána tetelil obraz jejího spacáku a na tváři téměř cítila hrubou hladkost kostkované flanelové podšívky. Ta představa byla natolik živá, že Kate udělala bezděčně krok vpřed. A pak se vztekle oklepala jako mokrý pes. Už se o ni pokoušely halucinace z nedostatku spánku.
Poslední tři dny makali jako diví. Pasti, které předtím nastražili, přetékaly kvalitními kusy a oni se jimi probírali už třicet hodin v kuse, bez pořádné přestávky na jídlo nebo odpočinek. Nebo to bylo už čtyřicet hodin? Kate si nemohla vzpomenout, a tak to vzdala a dopotácela se ke dveřím z kuchyňky vedoucím na levobok, kde obešla nástavbu a vydala se zpátky k jeřábu na klece.
Přivítal ji poryv větru a sprška vody a ona se zápalem, který ji samotnou překvapil, protože si myslela, že jí zbývají síly nanejvýš k naplnění další pasti, v duchu proklela kapitána za to, že drží loď bokem k vlnám, namísto toho, aby otočil a najížděl na ně přídí. Zahlédla záblesk žluté, a když zvedla hlavu, spatřila Setha Skinnera, který se právě nakláněl přes zábradlí a lodním hákem, dlouhou tyčí se zahnutým hákem na konci, zachytával další trojici bójek. Chytil promáčené lano do rukou, kus vytáhl a zbytek nechal na navijáku. Lano se začalo rolovat na palubě a minutku nato už se klec vynořila nad hladinu. Byla plná krabů, nacpaná k prasknutí, doslova překypovala a přetékala kraby a Kate nevěděla, jestli se má smát nebo brečet.
Seth Skinner, hubený vytáhlý kliďas, který vypadal trochu jako Jimmy Stewart, jen bez koně, trhnutím otevřel dvířka klece a krabi se vysypali na palubu. Kate se na chvíli zarazila a zadumaně si Setha prohlédla. I on byl na Avildě té noci, kdy Alcala s Brownem zmizeli.
Zničehonic zvedl hlavu a všiml si, že ho Kate pozoruje. Ne uhnula pohledem a dál si ho bez rozpaků prohlížela. Měl jasné, šedé oči, s podivně prázdným, nepopsatelně klidným výrazem. Usmál se na ni, nebo spíš jen zlehka zvedl koutky, protože jinak se ten úsměv v jeho očích vůbec neodrazil, a pak zatáhl za klec a zhoupl ji na stranu.
„Shugaková!“ zařval na Kate loďmistr a ona se na něj ohlédla. „Třídíš!“
Přikývla, aby věděl, že ho slyšela, počkala si na další vlnu a pak sklouzla k třídírně, kde skončila až po kolena v hromadě všech známých druhů krabů, co v Beringově moři žijí. Sehnula se a začala je mechanicky třídit. Bylo tam pár dungenessů, několik krabů kamčatských a jedna malá, uražená oliheň, ale vesměs byla klec plná Chionoecetes bairdi, krabů bairdi, a Chionoecetes opilio, krabů sněžných. Obojí byli hubení, bledí krabi se světle hnědým krunýřem a nažloutlým břichem, s dlouhýma, útlýma a mírně zploštělýma nohama. Lišili se jen nepatrně. Krabi bairdi vážili zhruba o půl kila víc a sněžní krabi měli hladší krunýř, o kousek delší než širší, ale nezkušenému oku mohli připadat zaměnitelní. Trochu jako lososi kisuč a nerka – člověk se na ně musel podívat opravdu pořádně, aby je rozlišil. Ale zas ne moc zblízka, pomyslela si Kate a jen tak tak ucukla rukou před jedním zlostným klepetem.
Sezóna krabů sněžných začínala až za dva měsíce, takže ti putovali zpátky do vody. Bairdi se třídili podle pohlaví a velikosti. Po týdnu praxe už kvalitní kusy dokázala rozeznat od oka. Ty, u kterých si nebyla jistá, jestli splňují zákonem stanovenou minimální velikost, si přeměřovala zahnutým dřívkem vyřezaným do tvaru krabího krunýře. Dřívko měřilo čtrnáct centimetrů. Samci, kteří tento limit nesplňovali, a také všechny samice nehledě na velikost, se okamžitě vraceli do moře, zbytek čekal nákladový prostor, plavba do přístavu a pak už jen něčí kuchyně.
Kate kdysi četla, že krabi bairdi se dožívají až čtrnácti let. Samice pohlavně dozrávaly v šesti letech a pak mohly unést až tři sta tisíc vajíček. I přes nekonečnou únavu Kate pokaždé při pohledu na naditý břišní vak přemohl úžas. Se samicemi nakládala vždycky opatrně a uctivě, zatímco samce halabala házela do úložné nádrže, kde se v mořské vodě mrskaly už tisíce dalších. A v moři jich očividně bylo víc než dost, jinak by v nich teď nestála až po zadek.
Znovu se sehnula k práci. Jeřáb a zábradlí ji trochu chránily před poryvy větru, ale z neustálého pohupování lodi se jí točila hlava a obracel žaludek. Věděla však, že stížnosti by byly k ničemu, a tak třídila dál.
Měla pocit, že se v krabech přehrabuje už celou věčnost, když ji loďmistr konečně nechal vystřídat a ona se rozklepanými pažemi vytáhla z nákladového prostoru. Na chvíli zůstala sedět na okraji, s nohama spuštěnýma dolů. Otupěle hýbala prokřehlými prsty a spršky ledové vody zalévající palubu skoro ani nevnímala.
„Mazej doplnit návnady, Shugaková!“ vyštěkl na ni Nordhoff.
Kate projela vlna vzteku, což bylo v závěru dobře, protože ji aspoň zahřála. Vyskočila na nohy a zamířila ke stolu s návnadami, přišroubovanému k vnější stěně nástavby. V tu chvíli kolem lodi zavířil prudký poryv větru, který palubu zahalil do smradlavého oblaku naftových výparů. Vztek vmžiku vystřídala nevolnost. Kate to jen tak tak stihla k zábradlí. Mléko, cereálie i voda z ní vyletěly v několika svíravých křečích, po nichž zůstala rozklepaná a vyčerpaná. Někdo se zasmál a nebyl to milý smích. Nepochybně Nordhoff. Kate visela hlavou dolů ze zábradlí a přála si jediné: aby ji příští vlna strhla do chladné, mokré, smrtící náruče temného moře, protože pak by to příšerné pohupování konečně přestalo.
Až příliš brzy zaslechla hulákání: „Zatraceně, Shugaková, neflákej se!“
Tentokrát to byl hlas kapitána, který na ni vřískal z otevřeného okýnka na můstku. A opět Kate potlačila první odpověď, co ji napadla, a v duchu si představila Jackovu tvář. Jackovo tělo v rakvi. Jackův náhrobek, bez nápisu „Odpočívej v pokoji“. Nechtěla, aby Jack odpočíval v pokoji. Chtěla, aby se smažil v pekle.
Neměla sílu ani na hlasité klení. Zatnula každý roztřesený sval v těle a dovlekla se ke stolu s návnadami. Zmražený sleď klouzal sem a tam v rytmu pohupování Avildy. Kate ho jednou rukou zachytila a do druhé vzala veliký nůž s plastovou rukojetí. Prvním švihem jen o chlup minula prsty ruky, která sledě držela, a zarazila se.
Loďmistr byl sice kokot, kapitán v podstatě neschopný a zbytek posádky buď neznala, nebo mu nedůvěřovala, ale to neznamenalo, že se sama bude chovat nezodpovědně. Právě naopak. V zájmu své mise si musela dávat obzvlášť velký pozor. Zhluboka se nadechla, uchopila nůž pevněji a znovu začala sekat, tentokrát opatrněji.
Kusy sledě nastrkala do proděravělých plastových nádob. Po palubě se k ní dopotácel Andy Pence, kterého kapitán najal den po ní a který se všechno, co o lovu krabů věděl, naučil v posledních šesti dnech, sedmi hodinách a třiceti šesti minutách. Nabral do náruče hromadu návnad a zase se s nimi odkymácel k prázdným klecím srovnaným u zábradlí. Postupně do každé z nich strčil hlavu a ramena, zavěsil návnadu na připravený hák a pak zabouchl dvířka klece a zajistil je žlutým polypropylenovým motouzem.
Kate naplnila poslední nádobu, zaklapla víčko a čekala, až se paluba pod jejíma nohama nakloní správným směrem. Další vlna však byla o něco větší než předchozí, loď se zhoupla víc a Kate sjela po palubě, kolem naplněných klecí přímo k jeřábu, o který zabrzdila. Vyrazila si dech, ale naštěstí se jí podařilo ho znovu popadnout právě včas, než se přes ni přelila ledová vlna, která jí stekla za krk a dolů po zádech. Zajíkla se a zatřásla hlavou. Když znovu rozlepila oči, spatřila nad sebou Setha Skinnera. V plnovousu mu zářil bílý úsměv. „Supr den!“ To byla ta nejdelší věta, co s Kate zatím prohodil.
„Lepší být ani nemoh!“ křikla v odpověď a probojovala se k místu, kde Andy plnil klece návnadami. Společně připravili poslední klec a Kate pak začala navíjet pětadvacet sáhů polypropylenového motouzu, zatímco Andy kontroloval vzduchem naplněné bójky. Každá klec měla tři, jednu pěnovou a dvě plastové. Všechny ostře zářily oranžovou fluorescentní barvou a na všech bylo černou barvou nedbale, ale čitelně napsané jméno lodi a registrační číslo. Andy bójky zkontroloval a pak se opřel ramenem o klec na konci řady a natáhl se pro lano, které ji drželo na místě.
„Ne,“ křikla na něj Kate, „počkej na další vlnu.“
„Cože?“ Jeho jindy bystrý výraz vystřídalo vyčerpání a zmatek.
Sehnul se a Kate ho chytila za paži. „Ne,“ vykřikla znovu. „Počkej. Počkej!“
