Vrchní inspektor Jim Oldroyd mířil na oddělení Policie West Riding v Harrogate, kde pracoval. Vzal to pěšky přes park Stray, který obepínal centrum města jako široká zelená smyčka. Bylo jasné ráno a všechno kolem něj hrálo sytými, pestrými barvami. Zvedl hlavu. Na pozadí modrého nebe se na větvích držely křiklavě žluté a červené listy, jiné se snášely ve větru k zemi a tvořily vlhké hromádky na mokré trávě. Lačně se nadechl svěžího vzduchu. Byl velice „vzpružující“, jak se říká v Yorkshiru. O yorkshirském vzduchu to platilo obecně, ale nejvíc právě za podobných podzimních rán. Na okamžik se zastavil, aby se pokochal krásami přírody, a pak znovu vykročil kupředu. Pod podrážkami mu šustilo spadané listí.
Vtom mu zazvonil telefon a spokojený úsměv mu ztuhl na rtech. Sakra! Copak nemůže mít aspoň chvilku klidu? Snad to není z práce? Nepočkalo by to těch dvacet minut, až bude sedět za svým stolem? Vytáhl mobil z kapsy a zjistil, že mu volá Louise, jeho dcera. To bylo zvláštní. Nestávalo se, aby mu telefonovala takhle brzy po ránu.
„Ahoj, zlato, jak se máš?“ pozdravil ji.
Hned mu bylo jasné, že je něco špatně. Třásl se jí hlas a neměla daleko k slzám. „Tati, stala se hrozná věc. Potřebuju, abys přijel.“
Zastavil se. „Kde jsi? Co se děje?“
„Jsem ve Whitby. Někoho tady zabili. A oni jsou úplně mimo.“ Rozplakala se.
„Dobře, teď se hezky uklidni a pověz mi, co se stalo,“ pobídl ji jemně. „Co děláš ve Whitby?“
Louise mu vysvětlila, že tam je s kamarády na Gotickém víkendu. Stručně a trochu zmateně mu vylíčila, k čemu došlo, a to ho značně znepokojilo.
„To je hrůza, holčičko. Proč jsi nezavolala už včera večer?“
„Ani nevím. Dlouho nás zdrželi na policejní stanici, a když jsme se vrátili, byli jsme všichni tak v šoku, že nám to vůbec nemyslelo. Omlouvám se.“
„Ale prosím tě. Musel to být otřesný zážitek. Podívej, budu muset zajít do práce a promluvit si s Tomem Walkerem. Určitě mi dá volno. Přijedu, jakmile to půjde, pošli mi esemeskou adresu, ano? Snaž se zůstat v klidu a počkej na mě. Budu tam za tři až čtyři hodiny.“
„Pokusím se.“ Louisin hlas zněl slabě a nešťastně, její obvyklá sebejistota se vytratila.
„Je tam někdo s tebou?“
„Kamarádka Maggie. Je na tom stejně jako já, ale navzájem se utěšujeme. A je tu i Ben, snažil se jí zachránit život. Pro něj to bylo nejhorší. Zemřela mu v náručí, podpíral jí hlavu…“
„Snaž se zůstat v klidu, brzy budu u tebe, slibuju.“
„Tak jo.“
Oldroyd si strčil telefon do kapsy, přidal do kroku a brzy dorazil na policejní stanici. Šel rovnou nahoru za vrchním superintendantem Walkerem. Znali se už dlouho a tykali si. Walker byl kníratý šedesátník, jemuž se byrokracie spojená s vedoucí funkcí z duše protivila. Měl radost, že Oldroyda vidí.
„Brýtro, Jime. Můžu ti nějak píchnout? Vezmi místo.“ Oldroyd se posadil ke stolu naproti Walkerovi. „Vypadáš zdrchaně. Vo co de, chlape?“ Oba detektivové do svých rozhovorů rádi vnášeli špetku yorkshirského dialektu. Byla to jedna z věcí, která je spojovala.
„Něco se stalo ve Whitby, Tome.“
„Nemyslíš tu vraždu při jedné z těch únikových her, nebo jak se tomu říká? Ráno to bylo v místních zprávách. Ukazovali záběry z Whitby. Je tam plno cvoků převlečených za upíry a tak podobně.“ Zavrtěl hlavou.
„Ano, přesně to myslím, ale jde o to, že tam byla moje dcera a všechno viděla. Ta zavražděná byla její kamarádka. Louise je z toho úplně vyřízená.“ Dotkl se tváře roztřesenou rukou a teprve tehdy si uvědomil, jak je sám rozrušený.
„Ježíšmarjá!“ zvolal Walker s nelíčeným ohromením a znepokojením. „To je fakt hrůza. Určitě jsi strachy bez sebe.“
„To si piš, Tome, a proto tě chci požádat o velkou laskavost.“
„To nemusíš, chlape. Je mi jasné, co bys rád. Koukej tam hned mazat. Vím, jak by mi bylo, kdyby se k něčemu takovému připletla naše Susan. A nedělej si starosti, že tady nebudeš. Momentálně není moc práce a máme dost lidí, co tě můžou zastoupit.“
„Díky, Tome, opravdu si toho vážím.“ Odmlčel se a zhluboka se nadechl. Bušilo mu srdce a bylo mu mdlo. „Ještě jedna věc. Jak vidíš, sám se z toho trochu klepu a rád bych s sebou vzal Stephanii Johnsonovou. Může řídit a taky by se mi hodila k Louise, jako žena k ženě, chápeš? Vím, že toho po tobě chci moc.“
„Ale vůbec ne. Máš naprostou pravdu. Neměl bys tam jezdit sám.“
„Díky.“ Oldroyda náhle přepadl záchvat dojetí. Nevěděl, jestli je to pochopením a velkorysostí Toma Walkera, nebo jeho starostí o Louise.
„Tak fajn,“ pravil Walker vlídně. „Dej se trochu dohromady a pak můžete vyrazit. Všechno jistě dobře dopadne.“ Odmlčel se. „Ona… není snad podezřelá?“ dodal rozpačitě.
„Ne, ne, Tome, ale jak jsi asi slyšel ve zprávách, vrah vzal roha a taky patřil k jejím kamarádům, takže je v tom až po uši.“
„Rozumím. Tak už běž.“ Oldroyd se zvedl ze židle. „A ještě něco, Jime,“ Walker se na něj významně podíval, „pamatuj si, že tenhle útvar ti nikdy nemůže splatit všechnu tu skvělou práci, kterou tady s obětavostí sobě vlastní dlouhá léta odvádíš. Tohle je to nejmenší, co pro tebe můžeme udělat.“
Oldroyd přikývl. Nedostávalo se mu slov. Vyšel z kanceláře a znovu musel bojovat se slzami.
Sešel do svého patra a u počítačů v hlavní kanceláři uviděl dva mladé seržanty, kteří mu obvykle pomáhali. Andy Carter byl z Londýna a do Harrogate přešel od Metropolitní policie. Jeho kolegyně Stephanie Johnsonová nastoupila na oddělení hned po škole a s Oldroydem pracovala už řadu let. Andy vzhlédl.
„Dobré ráno, pane,“ pozdravil a pak si všiml šéfova napjatého výrazu. „Jste v pořádku?“ Jakmile to uslyšela Steph, rychle se rozhlédla.
„Můžete jít prosím ke mně?“ požádal je Oldroyd slabým hlasem, který se k němu vůbec nehodil. Ukázal na svou kancelář. Oba vstali, vyměnili si znepokojené pohledy a vykročili za ním. Takhle rozrušeného Oldroyda ještě nikdy neviděli. Vybídl je, aby se posadili, a pak jim vysvětlil, co se stalo.
„Sakra, pane, to je mi moc líto,“ řekl Andy.
„Mně taky,“ dodala Steph. „Jak to Louise zvládá?“ Steph se s Oldroydovou dcerou během let párkrát krátce setkala.
„Jak si asi umíte představit, není na tom nejlíp, a já tam musím jet. Vysvětlím vám, jak to teď bude. Byl jsem za vrchním superintendantem Walkerem a ten mi velkoryse dovolil, abych za Louise vyrazil. Tobě, Steph, dal zelenou jet se mnou. Potřebuju někoho k ruce a ty bys mohla pomoct i Louise. Nejdřív se musíme stavit doma a sbalit si pár věcí. Možná tam zůstaneme několik dní.“
„Samozřejmě, pane. Ráda pomůžu.“
„Andy, ty na to tady zatím dohlídneš. Nevím přesně, na jak dlouho to bude, ale budeš podávat hlášení přímo Walkerovi. Snaž se, aby tě bylo vidět. Víš, jak to myslím. To bude velká pomoc.“
„Bez obav, pane, můžete se na mě spolehnout. Klidně jeďte za dcerou.“
„Díky,“ řekl Oldroyd a znovu se musel odvrátit. Jejich oddanost a starostlivost ho v současném rozpoložení velice dojímaly. Vzpamatoval se a předal Steph klíčky od svého starého saabu. „Budeš řídit. Já teď bohužel asi nebudu nejlepší společník.“
Usmála se. „To nevadí, pane. Vy se snažte po cestě hlavně odpočívat. Zajedeme k vám a ke mně domů a můžeme vyrazit. Cestu znám.“
* * *
V novém rodinném domě na předměstí Whitby se Alice Grangerová právě chystala do práce. Odložila světlemodrý kalhotový kostým, který se podle ní hodil spíš na víkend, a místo něj si vzala šedivý kostýmek z Nextu, takzvanou „pracovní uniformu“.
Grangerová byla inspektorkou na policejním oddělení ve Whitby a začínala pracovat na zvláštním, otřesném případu vraždy mladé ženy při únikové hře Draculovo doupě. Byla to schopná a rázná čtyřicátnice, jinak to ani nešlo. Před několika lety se kvůli povýšení přesunula od Policie West Riding v Harrogate do Whitby a byla jednou z mála inspektorek na stanici. Ačkoli se tomu bránila, tato skutečnost v ní vyvolávala pocit, že v policejním sboru ovládaném muži musí neustále potvrzovat své kvality. Navíc měla dvě dospívající děti a manžela, jehož práce vyžadovala pravidelné cesty do Londýna i zahraničí. Často zůstávala na děti sama, jako například teď, kdy byl její muž v Paříži. Někdo má štěstí, pomyslela si, zatímco se snažila vypravit do školy patnáctiletého syna Iana a sedmnáctiletou dceru Lesley.
Ian jedl u kuchyňského stolu misku cereálií. Obvykle se choval celkem slušně. Vrásky jí dělala spíš Lesley. Byla pořád naštvaná, neupravená a pohybovala se ve společnosti divokých a vzpurných jedinců, z nichž někteří s ní chodili do třídy, ale jiní byli neurčitého věku a dle matčina podezření pocházeli z pochybných čtvrtí. Grangerová musela ve škole neustále žehlit dceřiny kázeňské prohřešky a obávala se, že by ji na konci ročníku mohli vyloučit ze studia.
Když už se chystala na dceru znovu zavolat, zívající Lesley se přišourala do místnosti v parodii na schválený školní úbor. Kvůli porušování pravidel oblékání ji ostatně často posílali domů. Měla na sobě školní sukni, ale velice krátkou, a punčochy plné děr. Bílou halenku schovávala pod koženou bundou, školní kravatu si pohrdavě omotala kolem krku. Grangerová uvažovala, že ji pošle převléct, ale pak usoudila, že na to nemají čas.
„Hustej ohoz,“ zhodnotil Ian. „Škoda že nemůžu chodit taky jako ty.“
„Neboj, dočkáš se,“ odpověděla Lesley. „Nižší ročníky musí dělat, co se jim řekne.“
„Nezapomeň si sundat prstýnky,“ řekla jí matka. Lesley a její kamarádi si potrpěli na výrazné šperky, piercing a tetování, ale škola trvala na tom, že prsteny musí v prostorách školy dolů. Lesley dělala, že neslyší.
„Zítra začíná Gotický víkend. Večer jdeme do centra a v sobotu znovu.“
„Jdete? Kdo přesně?“ zeptala se Grangerová, kterou Lesleyino strohé oznámení rozčílilo. Nikdy se neptala na svolení, dokud už nebylo všechno domluvené a nešlo o hotovou věc. A i pak to obvykle vyznělo spíš jako konstatování než žádost. Pořád ještě nebyla plnoletá, aby se v noci potulovala po městě a vysedávala po hospodách. Grangerová pochybovala, že hospodští během rušného Gotického víkendu kontrolují mladistvým občanky. Trpěla noční můrou všech policistů, že jejich potomci budou zatčeni a novináři to rozmáznou v médiích.
„Amelie, Mandy, Robin a ještě pár dalších. Sejdeme se ve strašidelných hadrech. Doufám, že to bude stejně boží jako loni.“
Při vzpomínce na to, jak skoro o půlnoci vyzvedávala Lesley u přístavu a zachraňovala ji a její kamarádku ze spárů opilých chlápků převlečených za Draculy, Grangerovou zamrazilo. Její dcera za to tehdy dostala dvouměsíčního zaracha. Teď už však byla o rok starší a mohla by mít větší rozum.
Při té myšlence se inspektorka zachmuřila. Co si to namlouvá?
„Já zas doufám, že to jako loni nedopadne, ale o tom si promluvíme později, teď už musím jet,“ řekla. Lesley vkládala chleba do toustovače. „Nepřijdeš pozdě?“
„Máme angličtinu až v jedenáct.“
„Ano, ale myslela jsem, že se musíte dostavit v devět a pak se věnovat samostudiu.“ Zavrtěla hlavou. „Na tohle nemám čas, uvidíme se večer.“ Popadla tašku a vykročila ke dveřím.
„Ahoj, mami,“ zavolal za ní Ian.
„Čau,“ zabručela Lesley.
* * *
V bytě pronajatém přes airbnb panovalo až děsivé ticho. Po rozhovoru s otcem zůstala Louise sedět na pohovce ve velkém obýváku a přemýšlela. Bylo ještě brzy a nikdo jiný zatím nevstal. Události předchozího dne všechny zdrtily. Měla by si promluvit s mámou, než se dozví útržky informací z médií a začne si dělat starosti. Julia bydlela v Leedsu sama. S Oldroydem žili odděleně už od dob, kdy byla Louise v pubertě. Unaveně matce zavolala a vysvětlila, co se stalo. Julia o ničem neslyšela, a tak ji Louisina slova šokovala, ale zároveň uklidnila. Právě byla na cestě na vysokou školu, kde učila, a tak se dohodly, že si večer všechno řeknou.
Louise s povzdechem ukončila hovor. Všechno ji strašně unavovalo. Odvlekla se do kuchyně, kde postavila na kávu, a pak nakoukla do ložnice, o kterou se dělila s Maggie. Ta ještě spala. O patro výš se nacházely dvě další ložnice: jednu si zabral Ben, k němuž měl přibýt ještě Jack, až dorazí. Druhá, nyní prázdná, patřila Dominicovi s Andreou. Louise se nedokázala přimět vyjít po schodech a podívat se, jak je na tom Ben – zčásti asi proto, že se nechtěla přiblížit k prázdnému pokoji. Náhle si uvědomila, že je jí zima, a zapnula topení. Tiché hučení kotle a ševelení vody v trubkách na ni měly uklidňující vliv.
Zapnula televizi, ztlumila zvuk a přepnula na zprávy. Potěšilo ji, že když se ten příspěvek objevil, obsahoval jen málo podrobností a zdálo se, že zatím pronikl jen do lokálního zpravodajství. Věděla, že po započetí policejního vyšetřování se případu dostane větší pozornosti. Ona i její přátelé se budou muset připravit na podrobnější výslechy a do města se slétnou novináři. Měla z vyšetřování obavy a doufala, že otec rychle přijede. Nutně s ním o tom potřebovala mluvit.
Zapípal jí mobil. S radostí zjistila, že otec už je na cestě. Psal jí, že s sebou vzal Steph, tu milou seržantku, s níž se už několikrát setkala. To bylo dobře.
Telefon se znovu ozval. Podívala se na jméno na displeji a udělalo se jí špatně. Byla to textovka od Dominica.
* * *
Oldroyd toho během cesty z Harrogate do Whitby moc nenamluvil. Tentokrát se však nekochal krásami a zajímavostmi yorkshirské krajiny. Napsal esemesku Louise, jestli už volala matce, a dostal kladnou odpověď. Pak zatelefonoval své přítelkyni Deboře, klinické psycholožce. Stručně jí vysvětlil, co se stalo, a že možná bude několik dní pryč. Jako obvykle měla pochopení a řekla, že mu večer zavolá.
Až když projeli kolem přírodního amfiteátru Hole of Horcum a vojenské základny Fylingdales, začal si všímat okolí. Ukázal na podivnou pyramidu současného radarového systému.
„Pamatuješ radarové kopule, které tam dřív bývaly?“ obrátil se na Steph.
„Ano, pane. Když jsem byla malá, cestou autobusem do Whitby jsme je vždycky míjeli. Byli jsme rádi, že je vidíme, protože to znamenalo, že už nejsme daleko a brzy budeme na pláži. Tedy pokud zrovna nelilo.“ Zasmála se. „Šťastné časy. Když nás táta opustil, máma neměla moc peněz, ale chtěla, ať máme radost aspoň my.“
„Člověk chce za každých okolností pro děti to nejlepší.“ Znovu ho přepadly chmurné myšlenky, ale pak zahlédl moře a to mu trochu zvedlo náladu. I on si vzpomněl, jak kdysi jezdívali do Whitby, když byli Louise a její bratr Robert ještě malí. Hráli si na pláži a jedli smažené ryby s hranolky. Bylo zvláštní vracet se do města za těchto okolností. Dcera ho však potřebovala a on byl rád, že jí může být nablízku.
V ubytování je přivítala očividně klidnější, ale zamlklá Louise. Objala Oldroyda a řekla: „Ach, tati!“, ale nic víc.
Oldroyda šokovalo, jak je pobledlá a ztrhaná. Měla zarudlé oči, zjevně od pláče. Otočila se ke Steph, také ji objala a pak je zavedla do obývacího pokoje, který byl stále prázdný. Louise předtím zaslechla z ložnic zvuky, ale Maggie ani Ben se neobjevili, ačkoli už bylo skoro poledne. Steph se posadila na pohovku vedle Louise a Oldroyd do křesla naproti. Louise působila zmateně, jako by nevěděla, co říct. V ruce svírala mobil.
„Přišla mi od něj esemeska. Pořád nemůžu uvěřit, že to udělal.“
„Od koho?“
„Od Dominica. Píše, že ho to mrzí, ale já ho znám. On…“ Propukla v pláč.
„Dobře, holčičko. Nepospíchej. Vezmi to od začátku a pověz nám, co se stalo.“
Louise jim mezi vzlyky začala znovu líčit události předchozího odpoledne. Postupně se uklidňovala.
„Takže jsi viděla, jak ji bodl?“ zeptal se otec, když domluvila.
„Viděla jsem, jak se na ni vrhl s nožem v ruce. Ona pak vykřikla a měla čepel zaraženou v hrudi. Všude byla krev.“ Zavřela oči.
„A nebylo absolutně žádných pochyb, že to udělal on?“
„Ne, celou dobu jsme byli spolu. Nikdo se za něj nemohl vydávat, jestli to myslíš takhle. Přemýšlela jsem o tom. A pokud to Dominic neudělal, kam zmizel? Když jsme tam šli, určitě to byl on.“
„Dobře.“ Oldroyd vzdychl a pohlédl na Steph. „V tom případě to vypadá jasně, fakta nelze přehlížet.“
„Já vím, tati, ale procházela jsem si to snad tisíckrát, věř mi. Jde mi z toho hlava kolem a něco mi nehraje. Zaprvé prostě nemůžu uvěřit, že by Dominic někoho zabil, natož Andreu. On takový není. Záleželo mu na ní.“
„Jaký je podle tebe průměrný vrah? Většinou jde o normální lidi, co nedokážou ovládnout svoje city – vztek, žárlivost a tak dále – a pak udělají něco, co by do nich nikdo neřekl. A zdá se, že právě to je náš případ. Pod povrchem zřejmě bublalo něco, o čem jsi nevěděla.“
„On by to neudělal, jsem si jistá.“
„Říkáš, že se dost hádali.“
„Ano, ale vždycky se zase udobřili. Říkala jsem to i té vyšetřovatelce. K žádnému násilí nikdy nedošlo. Nikoho nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát.“
Oldroyd se zamračil a zavrtěl hlavou. „Ale vzal si s sebou nůž, což naznačuje, že svůj čin plánoval.“
„Ne, tati, ne!“ Louise byla čím dál rozrušenější a zvyšovala hlas.
„A co ta textovka, kterou jsi dostala? Říkáš, že lituje toho, co udělal. Ukaž mi ji.“
Louise mu podala mobil. Oldroyd si přečetl:
OMG, co jsem to provedl? Nemůžu se vám podívat do očí, odpusťte mi, prosím. Dom
