Záhada čínského zlata | e-kniha

Setkávání a loučení jsou stálicemi v tomto nestálém světě,
kde se zármutek a radost střídají jako noc a den;
úředníci přicházejí a odcházejí, ale Spravedlnost a Právo
přetrvávají a provždy neměnný zůstává majestát císařův.

Tři muži mlčky usrkávali víno v nejvyšším poschodí Pavilónu radosti a zármutku a shlíželi dolů na silnici, vybíhající od severní brány císařského hlavního města. Co lidé pamatují, byl tento starý třípatrový hostinec, postavený na borovém pahorku, tradičním místem, kam podle zvyku úředníci z hlavního města vyprovázeli své přátele, když odjížděli na nová působiště do vnitrozemí, a kde je opět vítali, když vypršelo období, na něž jim byl úřad svěřen, a oni se vraceli do hlavního města. A jak dosvědčují verše citované v úvodu, vyryté na hlavní bráně pavilónu, bylo jeho jméno odvozeno od této dvojí funkce.
Nebe bylo zatažené, jarní déšť vzal na sebe podobu skličujícího mžení, které jako by nikdy nemělo přestat. Dva dělníci na pohřebišti dole na druhé straně pahorku si našli útočiště pod starou borovicí a přitiskli se k sobě.
Tři přátelé pojedli prostý oběd. Blížila se chvíle loučení. Nadcházel ten poslední těžký okamžik, kdy člověk marně hledá vhodná slova. Všem bylo kolem třiceti. Dva měli na hlavě brokátové čapky mladších tajemníků, třetí, ten, jehož vyprovázeli, měl černou čapku okresního soudce.
Tajemník Liang rázně odložil svou číši. Řekl popuzeně mladému soudci:
„Nejvíc ze všeho mě mrzí, že je to tak úplně zbytečné! Stačilo slovo, a mohl jsi být jmenován mladším tajemníkem Nejvyššího soudu! Byl by ses stal kolegou tady našeho přítele Choua a mohli jsme si dál společně užívat v hlavním městě. A ty zatím –“
Soudce Ti netrpělivě poškubával svou dlouhou, uhlově černou bradkou. Teď ho příkře přerušil:
„Už jsme to probírali mnohokrát a já –“ Rychle se ovládl a pokračoval s omluvným úsměvem: „Už jsem vám řekl, že mám až po krk studia kriminálních případů – na papíře!“
„Proto ještě nemusíš odcházet z hlavního města!“ podotkl tajemník Liang. „Cožpak tu není dost zajímavých případů? Třeba ten tajemník z ministerstva financí – mám dojem, že se jmenoval Wang Jüan-te. Chlap zavraždil svého písaře a zmizel i s třiceti zlatými pruty ze státní pokladny. Co tomu říkáš? Strýc tady našeho přítele, Chou Kuang, hlavní tajemník na ministerstvu, se denně vyptává u soudu, co je v té věci nového. Nemám pravdu, Chou?“
Třetí muž, který měl na sobě insignie tajemníka Nejvyššího soudu, se tvářil ustaraně. Chvilku váhal, pak odpověděl:
„Nemáme zatím ani ponětí, kde by se ten darebák mohl zdržovat. To je moc zajímavý případ, Ti!“
„Jak víte,“ odvětil soudce Ti bez zájmu, „tímto případem se zabývá předseda soudu osobně. Ani vy, ani já jsme zatím neviděli nic než pár běžných dokumentů, opisy! Papír a nic než papír!“
Chopil se cínového džbánu a znovu si naplnil pohárek. Všichni mlčeli. Po chvíli prolomil ticho tajemník Liang:
„Mohl sis alespoň vybrat lepší okres než Peng-laj, takové nevlídné hnízdo daleko od hlavního města, nic než mlhy a déšť! Cožpak neznáš ty strašidelné příběhy, které se odedávna o těchhle končinách vyprávějí? Prý tam za bouřlivých nocí mrtví vstávají z hrobů a v mlze, která se valí od oceánu, se potulují podivné bytosti. Dokonce prý se po lesích pořád ještě plíží tygrodlaci! A k tomu všemu se ocitneš na místě zavražděného! Každý, kdo má zdravý rozum, by takové místo odmítl, kdyby se mu nabízelo, ale ty sis o ně dokonce požádal!“
Mladý soudce ho téměř neposlouchal. Se zaujetím mu vpadl do řeči:
„Jen si představ, řešit záhadnou vraždu hned, jak člověk dorazí na místo! Rovnou dostat příležitost hodit za hlavu všechny suchopárné teorie a zaprášená lejstra! Konečně budu mít co dělat s lidmi, člověče, se skutečnými, živými lidmi!“
„Nezapomínej, že hlavně budeš mít co dělat s mrtvým,“ poznamenal tajemník Chou suše. „Vyšetřovatel vyslaný do Peng-laj podal zprávu, že se mu nepodařilo najít sebemenší stopu soudcova vraha ani motiv vraždy. Myslím, že už jsem ti říkal, že část materiálů, týkajících se vraždy, z archivu našeho soudu záhadně zmizela.“
„Důsledky tohoto faktu,“ pospíšil si tajemník Liang s dodatkem, „znáš stejně dobře jako my. Znamená to, že od soudcovy vraždy vedou nitky až sem do hlavního města. Nebesa vědí, co je to za hnízdo sršňů, do kterého se chystáš píchnout, a na jaké pikle vysokých úředníků narazíš. Složil jsi všechny právní zkoušky s vyznamenáním, tady v hlavním městě máš před sebou skvělou budoucnost. A ty se raději zahrabeš v takové díře jako Peng-laj!“
„Radím ti, příteli,“ vymlouval mu třetí úředník naléhavě, „abys to všechno znovu uvážil. Pořád ještě je čas. Klidně se můžeš vymluvit na náhlou nevolnost a požádat o desetidenní odklad. A mezitím na to místo jmenují někoho jiného. Poslechni mě, Ti, mluvím s tebou jako přítel.“
Soudce Ti si povšiml prosebného pohledu v přítelových očích. Dojalo ho to. Znal se s panem Chouem teprve rok, ale o jeho jiskřivém intelektu a výjimečných schopnostech nepochyboval. Vyprázdnil svůj pohárek a vstal.
„Velice si vážím toho, že si o mne děláte takové starosti, a považuji to za další důkaz vašeho věrného přátelství!“ řekl s hřejivým úsměvem. „Oba máte naprostou pravdu. Pro svou kariéru bych udělal lépe, kdybych zůstal v hlavním městě. Ale jsem sám sobě povinen tenhle krok udělat. Právní zkoušky, o nichž se Liang před chvílí zmínil, považuji za samozřejmý předpoklad a moc si jich necením. A stejně tak nepočítám léta úřední práce ve Státním archivu. Musím si teprve dokázat, že jsem opravdu schopen sloužit našemu osvícenému císaři a našemu velkému lidu. Skutečným počátkem mé kariéry je náčelnický úřad v Peng-laj!“
„Anebo jejím koncem!“ zabručel si Chou pod vousy. Rovněž vstal a šel k oknu. Hrobníci opustili své útočiště pod borovicí a pustili se znovu do práce. Zbledl a rychle odvrátil pohled. Otočil se a řekl chraplavým hlasem:
„Přestalo pršet.“
„Tak to bych měl vyrazit!“ zvolal soudce Ti.
Tři přátelé sestupovali společně po úzkém točitém schodišti.
Dole na dvoře čekal starší muž se dvěma koni. Číšník naplnil poháry na rozloučenou. Tři přátelé je vyprázdnili jedním douškem a pak už zbýval jen čas na poslední vzkazy a přání. Soudce se vyhoupl do sedla a stařec nasedl na druhého koně. Ti na rozloučenou zamával bičem a dvojice vyrazila po cestě, jež vedla k silnici.
Tajemník Liang a jeho přítel Chou stáli a hleděli za nimi. Potom řekl Chou ustaraně:
„Nechtěl jsem to Timu říkat, ale dnes ráno mi jeden člověk z Peng-laj vykládal, že tam kolují podivné zvěsti. Povídá se, že po soudním dvoře obchází duch zavražděného náčelníka.“

* * *

O dva dny později k polednímu se náčelník Ti se svým pomocníkem dostali na hranice šantungské provincie. Poobědvali na vojenské stanici, vyměnili koně a pak vyrazili směrem na východ po silnici do Peng-laj. Cesta vedla hustě zalesněnou, kopcovitou krajinou.
Náčelník měl na sobě prostý hnědý cestovní oblek. Svůj úřední oděv a pár osobních potřeb si vezl ve dvou objemných sedlových brašnách po stranách. Mohl si dovolit cestovat nalehko, protože rozhodl, aby jeho dvě manželky s dětmi za ním přijely později, až se v Peng-laj usadí. Rodina pojede s ostatním majetkem a služebnictvem v krytých vozech. Jeho pomocník Chung Liang opatroval dva nejcennější předměty, jež soudce měl: proslulý meč Dešťový mrak, dědictví rodiny Ti, a staré základní dílo z oboru práva a vyšetřování zločinů, na jehož okrajích připsal zemřelý Tiův otec, císařský rada, pečlivým rukopisem své četné poznámky.
Chung Liang býval nevolníkem rodiny Ti v Taj-jüanu a pečoval o soudce, když byl ještě dítětem. Později, když odešel do hlavního města a založil tam vlastní domácnost, ho oddaný starý služebník doprovázel. Byl mu velice užitečný, neboť jednak pomáhal dohlížet na domácnost a zároveň byl soudcovým tajemníkem a důvěrníkem. A nyní trval na tom, že doprovodí svého pána do Peng-laj, jeho prvního působiště na venkově.
Náčelník, který vedl koně v mírném poklusu, se obrátil v sedle a pronesl:
„Jestli se udrží tohle suché počasí, Chungu, mohli bychom dnes večer dorazit do posádkového města Jen-čou. Vyjedeme odtamtud brzy ráno, takže odpoledne můžeme být v Peng-laj.“
Chung přikývl a pokračoval:
„Požádáme velitele v Jen-čou o vyslání rychlého posla, aby zpravil peng-lajský tribunál o našem brzkém příjezdu a –“
„Nic takového neuděláme, Chungu!“ přerušil ho v tu chvíli soudce. „Hlavní písař, který byl po náčelníkově zavraždění dočasně pověřen správou, ví, že jsem byl jmenován, a to stačí. Docela mi vyhovuje přijet tam neohlášeně. Proto jsem taky odmítl vojenský doprovod, který mi nabízel velitel stanice na hranicích provincie.“
Protože Chung nic neříkal, jeho pán pokračoval:
„Pečlivě jsem si prostudoval materiály kolem náčelníkovy vraždy, ale jak víš, to nejdůležitější se ztratilo, zejména soukromé spisy nalezené v knihovně mrtvého. Vyšetřovatel je vzal s sebou do hlavního města a tam je někdo ukradl.“
„Proč se vyšetřovatel zdržel v Peng-laj jenom tři dny?“ zeptal se Chung znepokojeně. „Koneckonců, vražda císařského náčelníka a soudce není žádná maličkost! Měl tomu případu věnovat víc času, a ne odtamtud ujet, aniž se pokusil alespoň dospět k nějakému názoru, jak a proč byla vražda spáchána.“
Náčelník Ti důrazně přisvědčil.
„A to je jen jeden z mnoha zajímavých aspektů tohoto případu,“ poznamenal. „Vyšetřovatel pouze oznámil, že náčelník Wang byl nalezen ve své knihovně otráven, jako jedu bylo prý prokazatelně použito prášku z kořene zmijovice, ale není známo, jak mu byl podán. Vyšetřovatel nenarazil na žádné stopy ani pokud jde o vraha, ani pokud jde o motiv vraždy. A to je všechno, co víme.“
Po chvíli navázal:
„Jakmile byly podepsány dokumenty o mém jmenování, šel jsem k soudu a chtěl jsem si s vyšetřovatelem pohovořit. Ale ukázalo se, že byl už pověřen novým úkolem daleko na jihu. Jeho tajemník mi dal neúplné spisy. Řekl, že vyšetřovatel s ním tento případ neprojednával a že nenechal v kanceláři žádné poznámky ani ústní pokyny, jak by se mělo v této záležitosti dále postupovat. Jak vidíš, Chungu, budeme muset začít znovu od začátku.“
Stařec neodpověděl, neboť nesdílel nadšení svého pána. Dál jeli mlčky. Už hodnou chvíli nepotkali žádné pocestné. Projížděli teď divokou končinou, kde silnici po obou stranách lemovaly vysoké stromy a hustý podrost.
Náhle se za zatáčkou vynořili na úzké boční cestě dva jezdci na koních. Byli oblečeni v záplatovaných jezdeckých kazajkách a vlasy měli ovázané špinavými modrými hadry. Zatímco první zamířil šípem ze své kuši na pocestné, druhý se k nim blížil s taseným mečem.
„Slez z koně, ouřado!“ křikl. „Vezmem si ho, a koně toho dědka taky, když už nám je tahle silnice nabízí darem!“