„To si ze mě snad děláš prdel!“ vyjekla jsem. Strachy se mi rozbušilo srdce, když mě ze všech stran obklopila ohnivá zeď. „Tohle je barbarské!“
„Zkus to znovu,“ nařídil Carnon a nevšímal si mých protestů. „Ovládni svůj strach a soustřeď se, Červenko.“
„Je dost těžké se soustředit, když mi hrozí, že dneska už popáté uhořím,“ ucedila jsem. Napojila jsem se na záblesk slunce v sobě, který se tolik lišil od magie života a smrti, kterou už jsem ovládala s téměř dokonalou precizností. Skoro jsem přes ten kouř ani neviděla oblohu. Zakašlala jsem, protože mě žár pálil v očích a nose.
Už jsme takhle trénovali přes měsíc, Carnon se mnou alespoň dvě hodiny denně vybrušoval démonskou magii a zdokonaloval čarodějné schopnosti, které se nyní podřizovaly i démonským úmyslům.
Připadala jsem si čím dál jistější, ačkoliv jsem netušila, jestli za to může fakt, že žiju v Temnozemi, nebo kouzlo pouta druhů. Dva týdny po naší katastrofální cestě do Ostary jsem dokázala zahubit nebo uzdravit stromy, celé lesy a dokonce i velice neochotného Lucifera. Když jsme před pár dny vyrazili na Dvůr slunce, s radostí zůstal v Oneirosu.
Pak jsme přešli na otestování mé čarodějné magie. Jednoduchá kouzla jsem dokázala vyčarovat pouhou myšlenkou, stačilo, když jsem pentagram nakreslila v duchu a ne na zemi. Pořád mě to stálo spoustu sil a energie nebo jsem mohla využít démonskou magii.
A teď Carnon toužil prozkoumat a zdokonalit mé další dary, které jsem zdědila po otci.
Poprvé jsem oheň použila, když mě pohltil vztek z mamčiny smrti. Tehdy jsem téměř vypálila sídlo klanu do základů. Pár hodin po její smrti jsem udělala to samé a znovu před dvěma týdny, když mě Carnon během tréninku rozzuřil tak, že jsem vypustila spalující plameny.
Carnon byl trpělivý a podporoval mě, jenže chtěl, abych mluvila o svých pocitech. O žalu a ztrátě, po kterých mi v hrudi zůstala trvalá díra v místě, kde dřív bilo srdce. V takových chvílích jsem se na něho rozzlobila a po pár hodinách se omluvila a zhroutila se v slzách.
Pokud ho moje chování rozčilovalo, nedal to nijak najevo. Miloval mě celou svou duší a se stejnou vášní tak jako vždycky. Mě však stále svírala prázdnota a vztek, takže jsem mu tu lásku nedokázala oplatit tak, jak by si zasloužil. Navíc pak bylo těžší ovládnout ten oheň.
Během dvou dnů, které jsem strávila na Dvoře slunce, ohnivá magie zesílila. Zřejmě mi pomáhalo, že jsem se nacházela v místě, odkud jsem pocházela.
Problém spočíval v tom, jak kouzlo ukončit. Jakmile jsem plameny silou vůle povolala, Carnon chtěl, abych se je naučila uhasit.
Moc dobře mi to nešlo.
„Soustřeď se, Červenko,“ zavolal Carnon stojící na druhé straně ohnivé zdi. „Potlač svůj vztek. Nech ho odejít.“
„V téhle situaci není moc snadné zůstat v klidu,“ zopakovala jsem a zatnula zuby. Na paži mi přistál uhlík a popálil mě. Smetla jsem ho a v duchu vyslala na to místečko léčivou energii, zatímco jsem se dál soustředila na oheň.
„Buď prosím opatrná,“ nabádala mě Cerridwen zpoza tréninkového kruhu, který Carnon vyznačil na zemi.
„A neznič celý palác,“ dodala Brigid. Znepokojeně se rozhlédla po budově ze zlata a skla, v níž sídlil její dvůr.
Protočila jsem oči. Stékal ze mě pot z žáru sálajících plamenů. Zatím jsem ještě ani jednou nedokázala oheň uhasit a po dopoledním tréninku jsem byla vyčerpaná.
Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se naplnit mysl klidnou, ochlazující temnotou, jako stíny, jež přede mnou Carnon povolával snad stokrát od chvíle, kdy mi je ukázal poprvé. Moje soustředění zakolísalo, když jsem si vybavila stíny a oheň kolem sebe, poté co Stařena podřízla mamce hrdlo. Pohltil mě vztek a zeď z plamenů vybuchla.
„Sakra!“ zařval Carnon. Dvůr se ponořil do stínu. Cerridwen a Brigid polekaně vykřikly a Herne barvitě klel, zatímco se Carnon snažil napravit moji chybu.
Z ožehnutých kamenů pod mýma nohama stoupal jemný kouř a já vzhlédla ke svému mračícímu se druhovi. Normální člověk by se pod jeho divokým pohledem roztřásl strachy, ale na mě to nemělo kýžený účinek, spíš to jen rozdmýchalo plameny hněvu v mé krvi.
„Co to proboha bylo, Elaro?“ zavrčel a popadl mě za rameno.
Uskočila jsem. „Vypadalo to jako oheň,“ odsekla jsem. Odpochodovala jsem a popadla kožený měch s vodou. Napila jsem se, než ke mně Carnon přistoupil.
„Mohla jsi nás všechny upálit zaživa,“ vyštěkl. Vytrhl mi měch z rukou a ukázal na naše přátele, kteří na nás upírali vyděšené pohledy. Carnon mě popadl za ramena a jemně se mnou zatřásl. „Bohové mě chraňte, Elaro.“
„Vždyť se nic nestalo,“ zabručela jsem a snažila se odtáhnout. Držel mě však příliš pevně, ačkoliv to nebolelo. „A zjevně to nedokážu. Teď už mě pusť.“
„Ne,“ odmítl a dál se na mě mračil. Ztěžka oddechoval stejně jako já a zahlédla jsem, jak se mu ve smaragdových, hadích očích cosi zablesklo. Projel mnou záblesk touhy, když si mě můj hrůzostrašný druh prohlížel. Teď na to není vhodný čas, Elaro. Zhluboka se nadechl, vztek ho opustil a jemný, trpělivý učitel se vrátil.
Ucítila jsem bodnutí zklamání.
„Nemůžu ti pomoct ovládnout oheň, pokud se ti nepodaří zkrotit hněv, Červenko,“ řekl jemně a sevřel mou tvář v dlaních. Chtěla jsem se odvrátit, zbytky zlosti se proměnily v rozpaky.
„Podívej se na mě,“ vybídl mě a přiměl mě na něj pohlédnout. Oči mu zjihly, když se na mě zadíval, palcem mě pohladil po lícní kosti. „Hněv je dobrý pomocník, Červenko, ale sežere tě zaživa, jestli mu to dovolíš. Potřebuju, abys mu v tom zabránila.“
Polkla jsem, srdce mi při jeho slovech poskočilo. Poslední měsíc jsem cítila jen vztek nebo zjitřenou nekonečnou prázdnotu kvůli smrti mojí matky. Vztek mi připadal z těch dvou emocí bezpečnější, něco, co jsem mohla přesměrovat v magii nebo touhu, kterou uspokojil Carnon. Oba nás to ovšem vyčerpávalo.
„Já vím,“ špitla jsem a opětovala jeho pohled. „Já jen…“
„Nemusíš mi nic vysvětlovat,“ zamumlal Carnon. „Mrzí mě, že jsem ji nedokázal zachránit.“
Tvářil se tak pochmurně, tak provinile, že jsem se na to nemohla dívat. Chtěla jsem ho nějak utěšit, připomenout mu, že mu mamčinu smrt nevyčítám, ale slova nepřicházela. Jako by mě nadobro opustila.
V den, kdy zemřela, jsem se ji snažila přivést zpátky. Několik hodin po její smrti, poté co odezněla první vlna žalu a prázdnoty, když jsem dokázala myslet trošičku jasněji, jsem si byla jistá tím, že ji dokážu oživit. Vždyť jsem přece zachránila to dítě, tak to jistě půjde i s mamkou. Po našem návratu uložila Cerridwen její tělo do volného pokoje a já se polovinu toho smutného dne snažila přivést ji zpátky.
I když se moje magie vrátila, mamka zůstala mrtvá. Carnon se ke mně připojil, oba jsme čarovali, ale bez úspěchu. Nedokázal mi to nijak vysvětlit. Brigid se domnívala, že její duše už přešla do náruče Bohyně, kdežto to dítě ještě nebylo připravené odejít.
Připadalo mi to příšerně nespravedlivé. K čemu mi byla veškerá magie, když jsem nedokázala zachránit osobu, kterou jsem na tomhle světě milovala nejvíc? Tehdy mě začal stravovat vztek a Carnon mě musel obalit do stínu, abych nespálila celý palác na popel.
Povzdechla jsem si, beze slov odpuštění, po nichž můj druh toužil. Zlobila jsem se sama na sebe, na něho i na Bohyni. Věděla jsem však, že to nebyla jeho chyba. Vycítila jsem, jak se k nám ostatní blíží, a tak jsem se zvedla na špičky a líbla ho na tvář. „Budu se snažit víc,“ zašeptala jsem.
Zmocnil se mých rtů v krátkém vášnivém polibku, než jsem se stihla odtáhnout. Objala jsem ho kolem krku a dovolila mu, aby si mě přivinul blíž. Rukou mi přejížděl po křivkách a sunul ji níž a níž.
Sex byl jednoduchý. Mnohem snadnější než mluvení nebo pocity nebo slova. Oheň a vášeň našeho nároku ještě nezeslábly, přestože už od honu uběhl víc než měsíc. Připadalo mi prostší nechat se unést touhou než se vypořádat s bolestí a vinou. Zasténala jsem, když mi Carnon stiskl zadek.
„Sežeňte si nějaký pokoj,“ zabručel hlas za námi, který přerušil kouzlo. Odtáhla jsem se. Tváře jsem teď měla rudé spíš od žáru mého druha než od ohně.
„My máme pokoj,“ odvětil Carnon a podíval se na Herna, lorda Dvoru bestií a svého nejstaršího přítele. Neochotně mě pustil a já ustoupila stranou. „To ty jsi trval na tom, abychom z něj dneska ráno odešli.“
Brigid si za námi rozpačitě odkašlala a já po ní střelila omluvným pohledem. Paní Dvoru slunce patřila ke čtyřem daemoním vládcům, kteří spravovali Temnozemi a radili králi démonů. Byla to právě ona, kdo před necelým měsícem navrhl, abychom přijeli na návštěvu. Tvrdila sice, že by se v její knihovně mohly nacházet odpovědi ohledně mé magie, ale já věděla, že se o mě ve skutečnosti v těch prvních dnech po mamčině smrti bála.
„Třeba ti pomůže změna prostředí,“ nadhodila, když jsme popíjely čaj s Cerridwen o jednom z těch dlouhých odpolední plných bolavé prázdnoty a smutku. „Moře a slunce a písek jsou…“ podívala se na sestru mého druha a mlčky ji žádala o pomoc. Cerridwen jen pokrčila rameny a napila se čaje. „Osvěžující,“ dokončila vesele.
„Nemůžeš se přece schovávat ve svých komnatách až do Lughnasadhu,“ zabručel Herne. Připomněl nám, že máme publikum, a Cerridwen ho za ta slova dloubla do žeber. „Co je? Vždyť je to pravda.“
„Už jsi zapomněl, jaké to je, když někdo přijme pouto druhů,“ prohlásila Cerridwen a probodla svého druha rozzlobeným pohledem. „Nech je, ať si trochu užijí.“
„Obávám se, že má Herne pravdu,“ povzdechl si Carnon a maličko se ode mě odtáhl. „Máme tu spoustu práce a zatím se nám příliš nedaří.“
„Přijeli jsme teprve předevčírem,“ namítla jsem. Znovu jsem se napila vody, abych zchladila žár ohnivé magie a sálajícího slunce.
„Potřebovala sis odpočinout,“ souhlasila Brigid a vlídně se na mě usmála. Vypadala jako ztělesnění slunce, zlaté vlasy a pokožka jí v ranním světle oslnivě zářily.
„Kdybys na to snad zapomněla, družko,“ prohlásil Carnon a ušklíbl se na mě, „měli bychom se dozvědět víc o tvém otci a tvé magii a o těch protichůdných věštbách, které Brigid objevila. Nemluvě o dějinách Krvehvozdu a způsobu, jak porazit tvoji babičku.“
„Já jsem nezapomněla,“ vyštěkla jsem. Při každém rozhovoru se můj vztek neustále dral na povrch. Cerridwen znepokojeně nadzvedla obočí a já si povzdechla a nadechla se na uklidněnou. „Trénovat čarodějné schopnosti je taky důležité. Nejspíš důležitější než hledat v zaprášených starých svazcích informace, které tam třeba vůbec nejsou.“
„V těch knihách jsou možná odpovědi, které potřebujeme, Elaro,“ namítl Carnon, zkřížil paže na hrudi a upřel na mě pohled. „A dneska už jsi cvičila dost, pokud tedy nechceš zahubit Brigidin personál nebo podpálit celý palác.“
Brigid zaprotestovala a já si povzdechla.
„Chci ovládnout ty plameny,“ dohadovala jsem se s ním a napodobila jeho postoj. „Musím je ovládnout, jinak nemám proti Stařeně nejmenší šanci.“
Carnon stiskl rty, všiml si, že jsem použila její titul. Přestala být mojí babičkou, když zavraždila mamku, a já už ji tak odmítala nazývat. Vzpomínka na to, jak mi matčina krev protékala mezi prsty, mě pronásledovala každou noc a Carnon měl podezření, že právě kvůli nenávisti vůči Stařeně nedokážu oheň ovládnout.
Ničilo mě, že netuším, co má ta ženská za lubem. V týdnech po mamčině smrti jsem byla příliš zničená, než abych vykouzlila další zrcadlo a utrhla jí jednu končetinu za druhou. Naposledy jsme však nebyli dostatečně připravení, a tak Carnon nabádal k trpělivosti.
„Kéž by Tyr a Scathanna souhlasili se zrušením zkoušky, kterou jsme domluvili minulý měsíc,“ ozvala se Brigid lítostivě. Jemně mě vzala za paži a odvedla mě ze dvora, zjevně doufala, že mě odradí od dalšího tréninku. Carnon, Cerridwen a Herne vykročili za námi. „Zvlášť když jsme s Hernem proti tomu.“
Pro složení zkoušky jsem měla daemoním lordům přinést hlavu Stařeny jako důkaz své loajality. Nechtěli Carnonovi dovolit, aby mě jmenoval královnou, dokud úkol nedokončím. Zachvěla jsem se.
„A navíc jsme to po tobě neměli nikdy požadovat,“ pokračovala Brigid, která si mé zachvění zaměnila za strach z toho, že se budu muset znovu postavit Stařeně. „Neměla jsem Scathanně dovolit, aby mě přiměla k souhlasu.“
„To je v pohodě,“ řekla jsem. Jemně jsem ji poplácala po ruce, když jsme vešli do paláce, který vypadal jako monument ze skla a zlata, překrásný ve slunečních paprscích tohoto dvora. Prakticky patřil králově rodině, ale Brigid a každý lord Dvora slunce před ní žili v paláci jako jeho správci. Pokud existovalo místo, kde bychom se dozvěděli víc o mém otci, pak to bylo tady, protože tu kdysi sloužil jako lord. „Pochybuju, že mě Scathanna kdy přijme za svou královnu.“
„S Hernem musíme zjistit nejnovější zprávy z hranic,“ oznámil Carnon a vzal mě za paži. Čarodějky útočily na hlídky střežící hranice Temnozemě už celé týdny, obrana však byla napojená na Carnonův život a vůli, takže držela, přinejmenším prozatím. Můj druh mě sjel pohledem od hlavy až po paty a pak se zamračil, jako by zaznamenal něco znepokojivého. „Vydržíš beze mě pár hodin?“
Probodla jsem ho tím nejničivějším pohledem. „Je to knihovna, Carnone,“ odsekla jsem suše, „žádné bitevní pole. Myslím, že mi nic nehrozí.“
Předklonil se, aby mě políbil na tvář. „Zbožňuju tu tvoji nevymáchanou pusinku,“ zamumlal a druhý polibek mi vtiskl na rty. Zarazil se a pak mi přejel palcem po líci. „Až skončím, tak si vás dvě najdu. Zkus tu knihovnu nepodpálit.“
Zkušeně uskočil, než jsem ho stihla plácnout. Zazubil se na mě a zamával. Herne obrátil oči v sloup, jako by ho náš vztah osobně urážel. Věděla jsem, že o to nejde, protože mi dal před dokončením nároku jakési neochotné požehnání. Herne se prostě vždycky tvářil, jako by mu bylo všechno proti srsti. Políbil Cerridwen na tvář a následoval svého krále. Cerridwen byla jediná osoba, kterou zbožňoval celým svým srdcem.
Dovolila jsem přítelkyním, aby mě vzaly za paže, a společně jsme vykročily k obří knihovně.
„Vážně je ti dobře, Elaro?“ zajímala se Brigid. Rychle se kolem sebe rozhlédla, než mě propíchla jasně modrýma očima. „Zdá se, že je ti… líp?“
„To teda je,“ usmála jsem se na ni, ačkoliv jsem v jejím hlase zaznamenala otázku. „Není to…“ Polkla jsem, na okamžik mě zaplavila vzpomínka na mamčinu teplou krev na mých rukou. „Není to dokonalé. Ale je mi líp. Pořád mám vztek.“
„To se dá nejspíš čekat,“ pronesla Cerridwen a jemně mě stiskla. „Trvalo celé měsíce, než mě úmrtí mých rodičů přestalo pronásledovat na každém kroku. Chce to jen čas.“
Trhla jsem sebou. Často jsem zapomínala, že i Carnon a Cerridwen přišli o matku a otce. Uvažovala jsem, jestli si Carnon připadal tak zničený jako já. Bylo mu teprve pět, když je zavraždili neznámí démoni. Doufali, že využijí jeho postavení příštího krále nebo ho připraví o trůn. Nikdy se nezjistilo, kdo za tím spiknutím stál.
„Kde je Akéla?“ zeptala se Brigid zničehonic, když si všimla nepřítomnosti mého chlupatého stínu. Spolu s Artemis, strigou spojenou s Carnonem, nás na Dvůr slunce doprovodili jako obvykle, a vlk se ode mě jen zřídka vzdálil na krok. Jako by se rozhodl, že je můj osobní strážce, a mně jeho neustálá přítomnost nevadila.
„Nejspíš se vydal na lov,“ odvětila jsem. Došlo mi, že jsem ho od včerejší noci neviděla. „Po dlouhém běhu z Oneirosu se potřebuje posilnit.“
„Až se vrátí, pošlu kuchařku s několika krvavými steaky,“ slíbila Brigid. Představa, že mému vlkovi naservíruje syrové maso, ji zjevně nadchla.
„Nejdřív se převléknu,“ řekla jsem a vstoupila do našich komnat. Pokynula jsem k salonku „Jsem celá upocená a páchnu jako táborák.“
Z našich pokojů byl výhled na vzdálené moře, třpytivý modrý klenot pod horizontem. Shodila jsem špinavé kožené kalhoty a nahradila je pohodlnou sukní a halenkou. V kůži bylo příliš velké horko, než abych se cítila příjemně.
„Jak že je ta knihovna stará?“ zeptala jsem se, když jsem se vrátila do salonku. Znovu jsem si zapletla měděné vlasy do copu. Brigid, v bílých šatech bez rukávů ušitých z nejjemnějšího hedvábí, vypadala v tomhle paláci jako opravdová královna. Já jsem dávala přednost pohodlí před parádou a obvykle jsem nosila jednoduché živůtky a sukně nebo kalhoty. Už jsem nepotřebovala spoustu kapes, protože jsem dokázala použít čarodějnou magii pouhou myšlenkou, ale dobrá čarodějka je vždycky připravená, a tak jsem u sebe nosila pro jistotu křídu a krystaly. Cerridwen ve službě nosila kůži, protože na Dvoře slunce působila jako moje osobní strážkyně.
„Minimálně dva tisíce let,“ odpověděla Brigid a pokynula nám, abychom šly za ní. „A obsahuje přes milion knih. Už jsem požádala učence, aby vybrali pár těch, které by se ti mohly hodit.“
„Vzhledem k našemu dosavadnímu průzkumu si nedělám moc velké naděje. A co král Alaunus,“ dodala jsem. Otcovo jméno mi stále připadalo cizí. „Ten tady taky studoval?“
„Ano,“ potvrdila Brigid a chápavě se na mě usmála. „Myslím, že sám napsal několik věšteckých knih.“
Démoni ze Dvora slunce obvykle ovládali oheň a dar jasnozřivosti. Já jsem zjevně zdědila oheň, ale s Carnonem jsme nedokázali zjistit, jestli mám i jasnozřivé schopnosti. Brigid v tom byla docela dobrá a já sice občas rozpoznala tvary v pár příhodně rozmístěných čajových lístcích, ale nenapadala mě žádná proroctví ani jsem neměla věštecké vize jako můj otec.
Brigid nás provedla několika zlatými halami a chodbami, až jsme dorazily k obrovským zlatým dveřím.
„Proč se všechny knihovny nacházejí za obřími dveřmi?“ přemítala jsem. V duchu jsem uviděla dveře z měsíčního kamene, za nimiž se ukrývala královská knihovna v oneiroském paláci.
„Protože jsou učenci namyšlení,“ odvětila Cerridwen. Brigid sykla, abychom mlčely, a položila ruce na dveře. Musely být očarované, aby se otevřely jejím dotekem, protože se zlacené panely rozlétly, jako by do nich zavál neviditelný vánek.
Zalapala jsem po dechu.
„Vítej v největší knihovně na světě,“ rozzářila se Brigid.
