Náhlé ticho

… zbývá 48 hodin…
V osm ráno zastavilo před mým domem auto.
Černý mercedes se zatmavenými skly.
Díval jsem se, jak z něj vystupuje řidič. Padesátník s hranatou čelistí, v dobře padnoucím obleku. Přestože bylo chladno a pod mrakem, běžný lednový den, muž měl na očích nasazené sluneční brýle. A taky to byl obr. Odhadem metr devadesát pět a sto patnáct kilo. Cestou ke dveřím se musel přikrčit, aby se nepraštil o stříšku na verandě.
„Pane Rakere,“ pozdravil, sotva jsem otevřel.
„Dejte mi chviličku,“ požádal jsem ho. Muž bez dalšího slova sestoupil z verandy a vrátil se k autu.
Vyběhl jsem do patra. Dveře pokoje pro hosty byly pootevřené. Rebeka ležela na posteli čelem ke mně, zamotaná do přikrývky. Na zemi jsem viděl vybalený kufr.
Musela moji přítomnost vycítit, protože vteřinu nato se zavrtěla a pomalu se usmála. „Vypadám příšerně, že jo?“
„Za to může jen pásmová nemoc.“
„Lichotníku. Odcházíš?“
„Jo. Nevím, kdy přesně se vrátím.“
„V pohodě. Budu celý den v Cambridgi.“
Rebeka se narodila a vyrostla v Británii a v osmnácti se přestěhovala do Států. Narazili jsme na sebe úplnou náhodou v parku na Manhattanu, když jsem byl v New Yorku navštívit známou, a pak si mě před dvěma lety najala, abych zjistil, co se stalo s její matkou, která od rodiny odešla, když byly Rebece tři roky. Během vyšetřování jsme se sblížili a náš vztah se časem prohloubil ještě víc, přesto jsme nikam nespěchali, dokonce ani teď. Rebeka se rozešla s manželem a měla dvě dcery v předškolním věku. Já bydlel pět a půl tisíce kilometrů daleko a měl jsem tady dceru a práci. Primárně sem přiletěla vyřešit pozůstalost po matce, která jí odkázala dům v Cambridgi, ale náš vztah byl hned druhý důvod. V její přítomnosti jsem cítil chvění, které jsem naposledy zažil s Derryn, ale i tak jsem si dělal starosti: žili jsme na opačných stranách oceánu a takhle hluboké kořeny se budou vytrhávat těžko.
„Sežeň mi autogram,“ zamumlala.
Přikývl jsem. „Pokusím se.“
Vyšel jsem z domu a vydal se k mercedesu. Zadní dvířka už byla otevřená. Nasedl jsem a žena sedící vedle pozdravila: „Dobré ráno.“
„Dobré,“ odpověděl jsem a zadíval jsem se na kelímek ze Starbucks uložený v držáku u sedačky. Bylo na něm naškrábané jméno Matt – nepochybně šlo o jejího řidiče. Dávalo smysl, že jí šel kávu koupit on. Kdyby si pro ni šla Ellie Snyderová sama, ještě teď by rozdávala podpisy.
„Díky, že jste s touhle schůzkou souhlasil.“
„Je to pro mě novinka,“ přiznal jsem.
„Projížďka autem?“
„Zahajovat vyšetřování na zadním sedadle.“
Široce se usmála, až se jí mezi rty zablýskly dokonale rovné, bělostné zuby. Úsměv vzápětí povadl a nahradil ho smutek, ale ani to nemohlo zakalit její krásu. Ellory Snyderová – Ellie, jak ji znali všichni její přátelé i fanoušci – byla překrásná třicetiletá žena. Její otec pocházel z Nizozemska, matka z Nigérie a na její vizáži to bylo znát. Dokonalá, jemná pleť bez poskvrnky, pronikavě modré oči. A navíc to nebyla jen hlavní hvězda nejsledovanějšího seriálu v Británii. Včera v noci jsem si ji proklepl víc a našel jsem odkazy na síť podcastů, kterou spoluzaložila, na nadaci pro znevýhodněné děti, které předsedala, a taky na stránky OSN, kde působila jako zvláštní zmocněnkyně, jejíž „výrazný hlas napomáhá ke zvýšení povědomí o uprchlické krizi a podporuje ty, kteří jí byli zasaženi“. I přes všechnu dobročinnost, limuzínu, slávu a bohatství teď však byla Ellie ve stejné situaci jako všichni mí klienti. Někdo z jejích blízkých se ztratil.
V zármutku jsme si nakonec všichni rovni.
„Nevadilo by vám, kdybych si náš rozhovor nahrával?“ zeptal jsem se a vytáhl mobil. „V jedoucím autě by se mi špatně psalo.“
Ellie mobil sledovala se směsicí podezřívavosti a strachu. Z Panství Church Row, viktoriánského dramatu, ve kterém hrála hlavní roli, jsem viděl jen sem tam útržky. Byl to spin-off seriálu Royalty Park, obrovského hitu britsko-americké koprodukce, kde se Ellina postava, Marcela van Straalová, objevila poprvé. A vlastně jsem za to byl rád. Aspoň jsem se teď nemusel srovnávat s tím, že bych její chování porovnával s chováním její postavy. Byla pro mě jen další klientka, která hledá odpovědi. Nijak se nelišila od ostatních. To, jak se dívala na můj mobil, mi ale rychle připomnělo, že se od nich přece jen v něčem odlišuje. Právě z tohoto důvodu jsme se nesešli u ní doma, proto jsem se nemusel prodírat houfem fotografů uhnízděným před její bránou. Každý chtěl vědět, s kým zrovna randí a co se v jejím životě děje. Stačil by jeden uniklý audiozáznam a už by byla na předních stránkách.
Potřeboval jsem, aby se uvolnila, a tak jsem mobil vypnul. „Co kdybyste mi řekla víc o Prestonu Stewartovi?“
Zavolala mi už včera, ale po telefonu toho moc neprozradila, nepochybně ze stejných důvodů, z jakých se nechtěla sejít na veřejnosti ani u sebe doma. Řekla mi jen to, že jde o jistého Prestona Stewarta. Když jsem si jeho jméno hodil do googlu, zjistil jsem, že pracoval jako neurolog na soukromé klinice The Crest v Chelsea, ale vyjma profesních úspěchů jsem o něm nic moc dalšího nenašel. Z toho, co jsem se dočetl v médiích, byla Ellie poslední čtyři roky svobodná, a Preston nebyl ani její příbuzný.
Po chvíli ticha jsem na ni jemně zatlačil. „Ellie? Kdo je Preston Stewart?“
Zahlédl jsem, jak se Matt na předním sedadle mírně pootočil a střetl se s Ellie pohledem ve zpětném zrcátku. Byla to jen vteřinka, ale o jejich vztahu mi prozradila docela dost. Ellie mu důvěřovala a z jeho výrazu zase bylo zřejmé, že se mu myšlenka mého zapojení nezamlouvá. Nejspíš by to raději vyřešil sám. V tu chvíli mě napadlo i to, jestli média po Elliině případném partnerovi nepátrají na nesprávných místech. V jejím světě nebyla důvěra samozřejmá, a když člověk narazil na někoho, komu mohl věřit, zuby nehty se ho držel a snad ho to k němu i trochu táhlo. O poutu mezi ní a jejím řidičem nemohlo být sporu.
V duchu jsem si to poznamenal.
Myslel jsem, že se k tomu možná později vrátím.
Jenže o vteřinu později bylo všechno jinak.

… zbývá 47 hodin…
„Preston je můj manžel,“ řekla Ellie.
Obočí mi vyletělo nahoru. „Vy jste vdaná?“
„Už to bude šest měsíců.“
O Prestonu Stewartovi jsem sice předchozího večera nenašel skoro nic, zato jsem tři hodiny strávil procházením všech možných informací o Ellie. Viděl jsem spoustu rozhovorů na Youtube, četl její profilové medailonky na různých webech, dokonce jsem se vydal králičí norou k bulvárním stránkám, abych o ní vypátral co nejvíc. O vztahu s Prestonem jsem nikde neobjevil ani zmínku, natož pak informaci, že se vdala.
„Jak se vám to podařilo utajit?“
„Vzali jsme se na Gibraltaru,“ vysvětlila. „Odletěli jsme do Málagy a odtamtud pokračovali autem přes hranice. Tisk nevěděl, kam se chystáme, a po návratu jsme o tom nemuseli informovat žádné úřady, ani nechat ty dokumenty notářsky ověřit, protože Gibraltar je britské území. Víte, já svou práci miluju, opravdu ano, a vím, že mám obrovské štěstí, ale tenhle život umí být docela vyčerpávající. Obědváte s kamarádkou, najednou si všimnete, že po vás někdo od vedlejšího stolu pokukuje, a hned si říkáte, jestli to není novinář. Na Gibraltaru to bylo jiné. Nikdo si mě tam nevšímal a úředníci, kteří nás oddali, ochotně podepsali smlouvu o mlčenlivosti.“
„A tisk na to doteď nepřišel?“
„Ne. Dávali jsme si pozor. Většinu času trávím u něj v Surrey Hills a u sebe doma v Holland Parku bývám jen během natáčení v Ealingu. Několika lidem jsme to říct museli, a samozřejmě to vědí naše rodiny…“ Zvážněla a trochu pobledla. „Jestli jsem se za svoji kariéru něco naučila, tak to, že když si držíte jen malý kroužek zasvěcených lidí, snáz pak vypátráte, kdo tu informaci pustil ven.“
Zrovna jsme jeli po North Circular Road, kolem hřbitova Gunnersbury. Ellie se odvrátila a zadívala se ven z okýnka, za nímž se mezi holými větvemi stromů míhaly jednotlivé hroby.
„Nevěděla jsem, na koho se obrátit.“ Znovu zalétla pohledem k Mattovi ve zpětném zrcátku. Ohledně jejich vztahu jsem se možná mýlil, ale v jednom jsem měl pravdu: Matt s mým zapojením nesouhlasil.
„Takže Preston se pohřešuje?“ zeptal jsem se.
„Ano.“
„Co se stalo?“
„On…“ Zarazila se. „Před čtrnácti dny měl autonehodu. On… ehm…“ Znovu se odmlčela, tentokrát na déle, ale já už tušil, kam její vyprávění směřuje.
„Byl opilý?“
Povzdechla si. „Ano.“
„Jak moc?“
„Po práci s kolegy si dal tři piva. Takže… chápete… nadýchal by nad povolený limit, ale nebyl opilý jako namol.“ Zvedla ruku. „Ne, že bych ho chtěla obhajovat. Vůbec neměl sedat za volant a taky jsem mu to řekla.“ Znovu na chvíli utichla. „Vrazil do lampy asi kilometr a půl od svého domu. Naštěstí pro něj to je na venkově, takže žádní svědci.“
„Byl zraněný?“
„Nic vážného se mu nestalo. Zlomená očnice, naražený nos. Víceméně byl v pořádku, ale potřeboval drobnou operaci. Rozhodl se pro kliniku, kde je jedním ze spolumajitelů – The Crest. Dávalo to smysl. Několik zdejších lékařů a sester už o našem manželství ví, protože se s Prestonem přátelí celé roky, a i kdyby nevěděli, ta klinika je mezi celebritami oblíbená – chodí tam politici, herci, sportovci… takže jsou tam zvyklí na diskrétnost. Preston tomu říká ‚vakuum‘, protože odtamtud prý nikdy nic neunikne.“
„Kdy tam jel?“
„Včera.“
Ani jsem se nesnažil skrýt překvapení. Obvykle jsem pracoval na dlouho odložených případech, protože rodiny se v prvé řadě obracely na policii. Ale zmizení Prestona Stewarta bylo opravdu čerstvé. Ellie policii úplně obešla.
„Dorazili jsme tam v půl osmé ráno,“ pokračovala. „Kolem deváté ho vzali na sál, zatímco já si povídala s personálem. Operace trvala zhruba hodinu a pak, kolem desáté, čtvrt na jedenáct, ho přivezli na pooperační. Šla jsem tam za ním, ale byl pořád ještě pod vlivem anestezie. Jeho přítel – chirurg, co ho operoval, a další z majitelů kliniky, Robert Lewellyn – mě ujistil, že všechno proběhlo dobře a později za námi přijde.“
Nejistě ke mně vzhlédla.
„Zašla jsem si pro čaj a pak pro mě přišla jedna ze sester a řekla mi, že už ho přesunuli na pokoj. Byl tam sám sotva dvacet minut. Já jsem dorazila spolu s tou sestrou. Začala mu sundávat obvazy, aby mu mohla ránu něčím namazat. Preston byl pořád trochu grogy, unavený a omámený, a celou dobu mlčel.“
Mercedes zastavil na semaforu.
„Ta sestra,“ spustila Ellie a pak se znovu zarazila. „Ta sestra tam je úplně nová, ještě se s Prestonem ani nesetkala. Netušila, jak vypadá. Sundala mu obvazy a mluvila o tom, jak ten otok za pár dní splaskne a modřiny vyblednou. Ale já to poznala hned. Seděla jsem tam, zírala na něj a pak jsem jí to řekla.“
„Řekla?“ nakrčil jsem čelo. „Co jste jí řekla?“
„‚Tohle není můj manžel.‘“