Big Ben odbil čtyřikrát.
Třebaže lorda kancléře zmáhala únava a cítil se zcela vysílený vším, co se ten večer odehrálo, v žilách mu pořád proudilo dost adrenalinu, aby se mu vůbec nedařilo usnout. Ujistil přítomné lordy, že v případu Barrington versus Clifton zabývajícím se otázkou, který z mladých mužů má zdědit starobylý titul a ohromný rodinný majetek, vydá rozhodnutí.
Znovu zvažoval fakta, protože věřil, že právě fakta, a jenom ona, mají mít vliv na jeho finální verdikt.
Když před nějakými čtyřiceti lety nastoupil po studiích na roční právnickou praxi, jeho vedoucí advokát mu radil, že pokud jde o vynesení rozsudku, ať už v případě klienta, nebo kauzy, která před ním leží, musí se oprostit od veškerých osobních pocitů, nálad nebo předsudků. Právničina není profese pro malomyslné nebo romantiky, zdůrazňoval. Avšak po čtyřech dekádách, kdy se touto mantrou řídil, musel lord kancléř přiznat, že se nikdy nesetkal s případem, který by byl tak dokonale vyvážený. V duchu si přál, aby F. E. Smith stále žil a on mohl vyhledat jeho radu.
Na jedné straně… Jak tu frázi nesnášel! Na jedné straně se Harry Clifton narodil o tři týdny dřív než jeho nejbližší přítel Giles Barrington: fakt. Na druhé straně je Giles Barrington nesporně legitimním synem sira Huga Barringtona a jeho zákonité manželky Elizabeth: fakt. To z něj ale nečiní Hugova prvorozeného, a to je relevantní bod závěti.
Na jedné straně porodila Maisie Tancocková Harryho osmadvacátý den devátého měsíce poté, co přiznala, že měla se sirem Hugem Barringtonem během firemního výletu do Weston-super-Mare poměr: fakt. Na druhé straně v době, kdy se Harry narodil, byla Maisie Tancocková provdaná za Arthura Cliftona a na rodném listu je jednoznačně uvedeno, že otcem dítěte je Arthur: fakt.
Na jedné straně… Lord kancléř se v myšlenkách vrátil k událostem, které se odehrály v jednacím sále od chvíle, kdy se sněmovna nakonec rozdělila a její členové hlasovali ve věci, zda má titul a vše, co k tomu patří, zdědit Giles Barrington, nebo Harry Clifton. Přesně si vybavil slova parlamentního tajemníka, když nabité sněmovně oznamoval výsledek.
„Pravá strana hlasující pro, dvě stě sedmdesát tři hlasy. Levá strana hlasující proti, dvě stě sedmdesát tři hlasy.“
Z červených lavic se ozvaly vzrušené výkřiky. Smířil se s faktem, že nerozhodný výsledek hlasování ho staví před nezáviděníhodný úkol – musí rozhodnout, kdo má zdědit rodinný šlechtický titul, proslulou plavební společnost, jakož i nemovitosti, pozemky a cennosti. Kéž by jeho rozhodnutí nemělo pro budoucnost oněch dvou mladých mužů tak veliký význam. Má se nechat ovlivnit faktem, že Giles Barrington o dědictví titulu stojí, zatímco Harry ne? Ne, nemá. Jak zdůraznil lord Preston z opozičních lavic ve svém působivém projevu, vytvořil by se špatný precedens, byť by to bylo příhodné.
Na druhou stranu, kdyby se nakonec přiklonil k návrhu ve prospěch Harryho…, konečně ho přemohla dřímota, z níž ho však vytrhlo slabé zaklepání na dveře v neobvykle pozdní sedmou hodinu. Zamručel a se zavřenýma očima počítal údery Big Benu. Do chvíle, kdy bude muset vynést verdikt, zbývají jen tři hodiny a on se stále ještě nerozhodl.
Lord kancléř zamručel podruhé, když se postavil na zem, nazul si trepky a s námahou se dovlekl do koupelny. Ani ve vaně se s tím problémem nepřestával potýkat.
Fakt. Jak Harry Clifton, tak Giles Barrington jsou barvoslepí, a stejnou poruchou trpěl i sir Hugo. Fakt. Barvoslepost se dá zdědit pouze v ženské linii, nejde tedy o nic jiného než o náhodu, a jako takovou je nutné ji vyloučit.
Vykročil z vany, osušil se a hodil na sebe župan. Pak vyšel z koupelny a po chodbě pokryté tlustým kobercem přešel do své pracovny.
Lord kancléř vzal do ruky plnicí pero a na horní řádek archu papíru napsal jména „Barrington“ a „Clifton“. Pod každé z nich začal doplňovat pro a proti. Když ozdobným rukopisem dopsal třetí stranu, Big Ben odzvonil osmkrát. Ale on nebyl o nic moudřejší.
Odložil pero a zdráhavě se vydal pro něco k jídlu.
Lord kancléř seděl sám a tiše se věnoval snídani. Odmítl se podívat i do ranních novin úhledně rozložených na druhém konci stolu nebo zapnout rádio, protože nechtěl, aby nějaký špatně informovaný reportér ovlivnil jeho úsudek. Seriózní noviny kázaly o budoucnosti principu dědictví, kdyby snad lord kancléř vynesl verdikt ve prospěch Harryho, zatímco bulvární plátky se zdánlivě zajímaly jen o to, zda se Emma bude moct provdat za muže, kterého miluje.
Když se vracel do koupelny vyčistit si zuby, jazýček na vahách spravedlnosti se stále nevychýlil ani na jednu stranu.
Těsně po tom, co Big Ben odbil devět hodin, vešel lord kancléř zpátky do pracovny a pročítal si poznámky v naději, že se váhy konečně nakloní na jednu nebo na druhou stranu, zůstávaly však dokonale vyrovnané. Přesto procházel poznámky ještě jednou, když se ozvalo zaťukání na dveře, které mu připomnělo, že ať se považuje za jakkoli důležitého, přece jen nemůže zadržet čas. Zhluboka si povzdechl, vytrhl tři archy papíru z bloku, vstal a stále zabraný do čtení opustil pracovnu a dál kráčel po chodbě. Vešel do ložnice, kde uviděl svého komorníka Easta, jak stojí u nohou postele a čeká, až zahájí ranní rituál.
East začal tím, že svému pánovi obratně stáhl hedvábný župan, načež mu pomohl do bílé košile, ještě teplé od žehlení. Následoval naškrobený límeček, po němž přišel na řadu nákrčník zdobený jemnou krajkou. Když si lord kancléř natahoval úzké černé kalhoty pod kolena, připomněl si, že od doby, co převzal úřad, přibral několik liber na váze. East mu potom pomohl s dlouhým černozlatým pláštěm a následně obrátil pozornost k pánově hlavě a nohám. Lord si nejdřív vzal na hlavu dlouhou paruku a pak si nazul boty s přezkami. Až když dostal přes ramena zlatý řetěz úřední hodnosti, který před ním nosilo třicet devět lordů kancléřů, došlo k proměně dámy z pantomimy v nejvyšší právní autoritu v zemi. Krátký pohled do zrcadla, a cítil se připravený vstoupit na scénu a odehrát svoji roli v odvíjejícím se dramatu. Škoda jen, že stále neumí text.
Načasování příchodu lorda kancléře a jeho odchodu ze severní věže Westminsterského paláce by udělalo dojem i na štábního šikovatele. V devět hodin čtyřicet sedm minut se ozvalo zaklepání na dveře a do místnosti vstoupil tajemník David Bartholomew.
„Dobré ráno, mylorde,“ pozdravil zdráhavě.
„Dobré ráno, pane Bartholomewe,“ opětoval pozdrav lord kancléř.
„S politováním musím oznámit,“ řekl Bartholomew, „že lord Harvey včera večer v sanitce cestou do nemocnice zemřel.“
Oba muži věděli, že to není pravda. Lord Harvey – dědeček Gilese a Emmy Barringtonových – zkolaboval ve sněmovně těsně předtím, než se rozezněl division bell – zvonek předvolávající členy k hlasování. Oba však přistoupili na odvěké pravidlo; pokud člen Horní nebo Dolní sněmovny zemře v době, kdy sněmovna zasedá, musí se provést důkladné vyšetřování, za jakých okolností ke smrti došlo. Aby se této nepříjemné, ale nikoliv nutné šarádě předešlo, byla dohodnuta formulace „zemřel při převozu do nemocnice“, která se při podobných událostech používala. Tento zvyk se traduje od doby Olivera Cromwella, kdy členové parlamentu směli ve sněmovně nosit meče, a kdykoliv došlo k úmrtí, nabízel se jako jasná eventualita násilný zločin.
Smrt lorda Harveyho, kolegy, jehož měl rád a zároveň ho obdivoval, lorda kancléře rozesmutnila. Mrzelo ho, že mu tajemník připomenul jeden z faktů, který si svým kaligrafickým písmem poznamenal pod jméno Giles Barrington; po tom, co lorda Harveyho postihl záchvat, nemohl se zúčastnit hlasování, jinak by hlasoval ve prospěch Gilese Barringtona. Tím by se záležitost jednou provždy vyřešila a on by mohl v noci klidně spát. Teď se očekává, že tu záležitost vyřeší on – jednou a provždy.
Pod jméno Harry Clifton zapsal další fakt. Když byla k lordům soudcům před šesti měsíci doručena původní žádost, čtyři ku třem hlasovali o dědictví titulu a – jak je uvedeno v závěti –všeho, co k tomu patří ve prospěch Cliftona.
Druhé zaklepání na dveře a objevil se vlečkonoš, rovněž oděný v kostýmu jako z operety, aby naznačil, že starobylý obřad má právě začít.
„Dobré ráno, mylorde.“
„Dobré ráno, pane Duncane.“ V okamžiku, kdy pomocník zvedl obrubu dlouhého černého pláště lorda kancléře, David Bartholomew vykročil vpřed a rozevřel dvoukřídlé dveře salonu, aby se jeho pán mohl vydat na sedmiminutovou cestu do zasedacího sálu Sněmovny lordů.
Když členové, ozbrojená stráž a sněmovní funkcionáři věnující se každodenním povinnostem zahlédli, že se lord kancléř blíží, rychle ukročili na jednu stranu, aby mu zajistili nerušený průchod do sněmovny. Jak je míjel, hluboce se uklonili – nikoli jemu, ale monarchovi, kterého reprezentoval. Procházel po chodbě s červenými koberci stejným tempem, jako to dělal posledních šest let každý den, aby s prvním úderem Big Benu v deset hodin dopoledne vkročil do sálu.
Za běžného dne – a toto nebyl běžný den – se ihned při vstupu do sálu setkal s hrstkou členů, kteří zdvořile povstali z červených lavic, lordu kancléři se uklonili a zůstali stát, zatímco službu konající biskup vedl ranní modlitby, po nichž mohla začít denní práce.
Dnes ale ne, protože dlouho předtím, než došel k zasedacímu sálu, slyšel tiché mumlání hlasů. I lorda kancléře překvapil obrázek, který ho po vstupu do sněmovny čekal. Červené lavice byly tak zaplněné, že někteří členové se přemístili ke schodům před trůnem a jiní stáli u dělicí přepážky, protože nemohli najít místo k sezení. Vzpomněl si na jedinou další událost s tak nabitou sněmovnou, a to, když Jeho Veličenstvo pronášelo královskou řeč, v níž informovalo členy obou komor o zákonech, které vláda navrhla ke schválení pro příští zasedání parlamentu.
Sotva vstoupil lord kancléř do jednacího sálu, lordové okamžitě přestali mluvit, vstali jako jeden muž a uklonili se, zatímco on zaujímal své místo před sedadlem vycpaným vlnou.
Nejvyšší ochránce zákona v zemi se pomalu rozhlédl po místnosti, kde ho sledovalo přes tisíc netrpělivých očí, a nakonec zamířil pohledem ke třem mladým lidem na opačném konci sálu. Na galerii přímo nad ním, vyhrazené významným hostům, byli usazení Giles Barrington, jeho sestra Emma a Harry Clifton, všichni odění ve smutečních černých šatech na znamení úcty vůči milovanému dědečkovi a v případě Harryho pak rádci, učiteli a drahému příteli. Soucítil se všemi třemi a byl si vědom, že rozsudek, který se chystá vynést, změní celé jejich životy. Modlil se, aby to byla změna k lepšímu.
Když důstojný pán Peter Watts, biskup z Bristolu – jak příhodné, pomyslel si lord kancléř –, otevřel modlitební knihu, lordové sklonili hlavy a nezvedli je, dokud nepronesl slova: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“
Shromáždění se opět posadili na svá místa. Jediný člověk, který zůstal stát, byl lord kancléř. Jakmile se lordové pohodlně usadili, opřeli se a čekali na jeho verdikt.
„Vážení lordové,“ začal. „Nemohu předstírat, že rozsudek, jejž jste mi svěřili, se ukázal jako snadný. Naopak, přiznávám, že v mé dlouhé právnické kariéře pro mě představoval jedno z nejtěžších rozhodnutí, která jsem byl nucen učinit. Ale byl to vlastně Thomas More, kdo nám připomínal, že když na sebe obléknete tento šat, musíte být ochotni činit rozhodnutí, která zřídkakdy potěší všechny. A vskutku, vážení lordové, při třech takových příležitostech v minulosti se stalo, že poté co lord kancléř vynesl rozsudek, byl později téhož dne sťat.“
Smích, který následoval, prolomil napětí, ale jen na chvíli.
„Nicméně zůstává mou povinností mít na paměti,“ dodal, když se smích utišil, „že se zodpovídám pouze Všemohoucímu. S tímto vědomím, vážení lordové, v případu Barrington versus Clifton zabývajícím se otázkou, kdo má zdědit majetek sira Huga Barringtona jako jeho oprávněný dědic a komu má být přiznán rodinný titul, pozemky a vše, co k tomu patří…“
Lord kancléř ještě jednou pohlédl nahoru ke galerii a zaváhal. Jeho oči spočívaly na třech nevinných mladých lidech ve výklenku, kteří se na něj nepřestávali upřeně dívat. Modlil se za Šalamounovu moudrost, než dodal: „Po zvážení všech faktů rozhoduji ve prospěch… Gilese Barringtona.“
Z řad posluchačů se okamžitě ozval bzukot hlasů. Novináři spěšně opustili svou galerii, aby oznámili čekajícím nakladatelům rozhodnutí lorda kancléře, že princip dědictví zůstává nedotčený a Harry Clifton teď může požádat Emmu Barringtonovou, aby se stala jeho zákonitou manželkou. Zástupci široké veřejnosti na galerii pro hosty se mezitím nakláněli přes zábradlí balkonů, aby viděli, jak budou na rozsudek reagovat lordové. Tady se však nehraje fotbalový zápas a lord kancléř není rozhodčí. Nebude nutné pískat na píšťalku, protože všichni členové Sněmovny lordů verdikt lorda kancléře přijmou a budou se jím bez hádek či protestů řídit. Lord kancléř čekal, až se hluk zmírní, a ještě jednou vzhlédl ke třem lidem na galerii, jichž se jeho rozhodnutí dotýkalo nejvíc, aby viděl jejich reakci. Harry, Emma a Giles na něj stále bezvýrazně hleděli, jako by si plný dosah jeho výroku ještě neuvědomili.
Po měsících nejistoty pocítil Giles okamžitou úlevu, ačkoliv smrt milovaného dědečka jakýkoli pocit vítězství odsunula stranou.
Harry pevně sevřel Emminu ruku a myslel na jedinou věc. Ženu, kterou miluje, si teď může vzít.
Emma dál zůstávala nejistá. Koneckonců, lord kancléř na ně tři naložil celou řadu nových problémů, jimiž se budou muset zabývat. A k jejich řešení už přizván nebude.
Lord kancléř otevřel desky zdobené zlatými střapci a pročítal jednotlivé body denního programu. Druhým bodem v pořadí byla diskuse o navrhované Národní zdravotní službě. Když se práce vracela do normálu, několik lordů vyklouzlo ze sálu.
Lord kancléř by nikdy před nikým nepřiznal – ani před svým nejdůvěrnějším přítelem –, že v posledním okamžiku změnil názor.
