Připravujeme

Neznámý žalm
Laura Thalassa

STRHUJÍCÍ PŘÍBĚH SIRÉNY CALLYPSO A HANDLÍŘE... Více...





Jen čas ukáže

Jeffrey Archer

VELKOLEPÁ RODINNÁ SÁGA, KTEROU DENÍK THE TIMES PŘIROVNAL K SÁZE RODU FORSYTHŮ...

Naše cena vč. DPH: 299 Kč

Běžná cena vč DPH: 429 Kč

Překlad: Dalibor Míček

Datum vydání: 11. 04. 2022

ISBN: 978-80-7588-339-1

Počet stran: 456

Vazba: vázaná s přebalem

Série: Cliftonova kronika

Díl v sérii: 1.

Skladem: Ano

  • Velkolepý životní příběh Harryho Cliftona začíná v roce 1920 mrazivými slovy: „Tvrdili mi, že můj otec padl ve válce.“ Uplyne však ještě dalších dvacet let, než Harry zjistí, jak jeho otec skutečně zemřel, což ho přivede k otázce, kdo je vlastně jeho pravý otec. Je potomkem Arthura Cliftona, dokaře, který pracoval v Bristolském přístavu, nebo prvorozeným synem výkonného ředitele a zároveň dědice Barringtonovy plavební společnosti?

    Román Jen čas ukáže se odehrává v letech 1920 až 1940 a představí se v něm pozoruhodné postavy, které britský deník The Times přirovnal k protagonistům slavné Ságy rodu Forsytů. První kniha sedmidílné Cliftonovy kroniky nás provede obdobím od zkázy způsobené Velkou válkou až do vypuknutí druhé světové války, kdy se Harry musí rozhodnout, zda začne studovat na Oxfordu, nebo se přidá k námořnictvu a půjde do války proti Hitlerovu Německu.

    Vypravěčské mistrovství Jeffreyho Archera vás přinutí přečíst román jedním dechem. A až se dostanete na poslední stranu tohoto nezapomenutelného příběhu, budete spolu s hlavním hrdinou stát před dilematem, které jste ani vy, ani Harry Clifton nečekali.

    ______

    „Barvitý příběh o chlapci, který se z chudé bristolské čtvrti dostane do vyšší společnosti. A když už stojí před oltářem s dívkou svého srdce, dojde k naprosto nečekanému zvratu. Tohle si musíte přečíst!“ – Daily Mail

  • Tvrdili mi, že můj otec padl ve válce.

    Kdykoliv jsem se matky ptal na jeho smrt, řekla mi jen tolik, že sloužil u Královského gloucesterského pluku a byl zabit v bojích na západní frontě několik dní před podepsáním příměří. Babička říkala, že táta byl odvážný muž, a když jsme jednou zůstali v domě sami, ukázala mi jeho medaile. Dědeček se málokdy k něčemu vyjadřoval, jenomže byl hluchý jako pařez, takže nejspíš moje otázky neslyšel.

    Jediný další člověk, na něhož si pamatuju, je můj strýc Stan, který u snídaně sedával v čele stolu. Když od něho vstal a odcházel, často jsem ho následoval do městského přístavu, kde pracoval. Každý den, který jsem v docích strávil, byl pro mě zdrojem dobrodružství. Nákladní lodě připlouvaly z velkých dálek a přivážely zboží, jako byly banány, cukr, rýže, juta a spousta dalších věcí, o nichž jsem nikdy neslyšel. Jakmile se nákladové prostory vyprázdnily, dokařští dělníci je znovu zaplnili solí, jablky, cínem, dokonce i uhlím (to bylo moje nejméně oblíbené, protože máma vždycky poznala, co jsem celý den dělal, a vypeskovala mě) a lodě zase odpluly, aniž bych věděl kam. Pokaždé jsem se nabízel, že strejdovi Stanovi pomůžu vykládat loď, která toho dne přistála, ale on se jenom zasmál a broukl na mě: „Všechno má svůj čas, chlapče.“ Nemohl jsem se dočkat, až ta doba přijde, ale pak se mi bez varování postavila do cesty škola.

    V šesti letech mě poslali na Merrywood Elementary a já to považoval za naprostou ztrátu času. Jaký má škola smysl, když se můžu naučit všechno, co kdy budu potřebovat, v docích? Příští ráno bych se do školy nevrátil, kdyby mě máma nedovlekla až k bráně a nestrčila dovnitř. Vrátila se ve čtyři odpoledne a odvedla mě domů.

    Tehdy jsem si neuvědomoval, že máma má pro mou budoucnost jiné plány, které nepočítají se strejdou Stanem ani s přístavem.

    Máma mě tedy každé ráno dovedla do školy a já jsem vždycky lelkoval na dvoře, dokud nezmizela za rohem. Potom jsem vyklouzl ven a spěchal do doků. Dbal jsem, abych pokaždé čekal u školní brány, když si mě přišla odpoledne vyzvednout. Cestou domů jsem jí vyprávěl, co všechno jsme toho dne ve škole dělali. Ve vymýšlení všelijakých historek jsem byl opravdu dobrý, ale netrvalo dlouho a máma zjistila, že má líčení školních zážitků nejsou ve skutečnosti nic než smyšlenky.

    Kolem přístavu se potulovali další kluci ze školy, jeden nebo dva, ale já jsem si od nich udržoval odstup. Byli starší a větší a obvykle mi nabančili, když jsem se jim připletl do cesty. Musel jsem si také dávat pozor na pana Haskinse, hlavního předáka, protože kdykoliv zjistil, že se tam poflakuju (jeho oblíbené slovo), vyhnal mě kopancem do zadku a pohrůžkou: „Jestli tě ještě jednou uvidím, jak se tu poflakuješ, chlapče, oznámím to řediteli školy.“

    Haskins občas usoudil, že se tam poflakuju až příliš často, a skutečně mě ohlásil řediteli. Ten mi nasekal řemenem a potom mě poslal do třídy. Můj třídní učitel pan Holcombe skoro nikdy nedělal dusno, když jsem se neukázal na jeho hodině, ale to proto, že byl na žáky hodně měkký. Kdykoliv máma zjistila, že jsem byl za školou, neskrývala zlost a zarazila mi půlpenci týdně kapesného. Ale navzdory občasné ráně od staršího kluka, pravidelnému výprasku od ředitele školy a ztrátě kapesného jsem vábení doků stále nedokázal odolávat.

    Během svého „poflakování“ v přístavu jsem získal jediného opravdového přítele. Jmenoval se Jack Tar, ale všichni mu říkali Starý tak dlouho, až se přízvisko stalo součástí jeho jména. Pan Tar žil v opuštěném železničním vagonu, který stál na konci odstavné koleje. Strejda Stan mě nabádal, abych se od Starého Jacka držel bokem, protože není nic jiného než hloupý a špinavý starý tulák. Mně tak špinavý nepřipadal, rozhodně nebyl tak špinavý jako Stan, a zanedlouho jsem zjistil, že není ani hloupý.

    Po obědě se strejdou Stanem – jedno sousto chleba s kvasnicovou pomazánkou, odhozené slupky z jablka a hlt piva – jsem se vrátil do školy, abych stihl hodinu fotbalu, což byla jediná školní aktivita, které mělo cenu se zúčastnit. Koneckonců se po škole stanu kapitánem mužstva Bristol City nebo si postavím loď, na které podniknu cestu kolem světa. Když pan Holcombe držel pusu a hlavní předák mě nenahlásil řediteli, často uplynulo několik dní, než si mé nepřítomnosti ve škole někdo všiml. A pokud jsem se vyhýbal uhelným bárkám a každý den ve čtyři odpoledne stál před školní bránou, máma se nic nedozvěděla.

     

    * * *

     

    Každou druhou sobotu mě strejda Stan brával na stadion Ashton Gate na utkání Bristol City. Každou neděli ráno mě máma vozila do kostela Narození Páně, odkud jsem nikdy nedokázal zdrhnout. Jakmile reverend Watts udělil poslední požehnání, běžel jsem na hřiště a připojil se ke kamarádům, kteří hráli fotbal, a potom jsem se – obvykle včas – vrátil domů na oběd.

    V době, kdy jsem dosáhl sedmi let, bylo každému, kdo se alespoň trochu vyznal ve fotbale, jasné, že se nikdy nedostanu ani do školního družstva, natož abych se stal kapitánem Bristol City. Tehdy jsem však zjistil, že mi Bůh poskytl jisté nadání, které nespočívalo v mých nohou.

    Zpočátku mi zcela unikalo, že jakmile jsem otevřel ústa, každý, kdo v sobotu ráno seděl v kostele poblíž mě, přestal zpívat. Nebyl bych se nad tím pozastavil, kdyby máma nenavrhla, abych se přihlásil do kostelního pěveckého sboru. Pohrdavě jsem se zasmál, všichni přece věděli, že pěvecký sbor je jenom pro holky a slabochy. Byl bych ten návrh šmahem odmítl, kdyby mně reverend Watts neřekl, že hoši ze sboru berou penci za každý pohřeb a dvě pence za svatbu – moje první zkušenost s uplácením. Ale i když jsem neochotně souhlasil s hlasovou zkouškou, ďábel mi postavil do cesty překážku v podobě slečny Eleanor E. Mondayové.

    Se slečnou Mondayovou bych se nikdy nesetkal, kdyby nepůsobila jako sbormistryně v kostele Narození Páně. Přestože měřila sotva pět stop tři palce a vypadala, že ji příští poryv větru odfoukne, nikdo si nedovolil si z ní utahovat. Řekl bych, že i ďábel by se slečny Mondayové bál, neboť z ní měl strach i reverend Watts.

    Souhlasil jsem s hlasovou zkouškou, ovšem až poté, co mi máma dopředu vyplatila měsíční kapesné. Příští neděli jsem stál v řadě mezi ostatními chlapci a čekali jsme, až budeme vyvoláni.

    „Na zkoušky sboru budete chodit vždy včas,“ oznámila slečna Mondayová a upřela na mě pronikavý pohled. Vyzývavě jsem jí ho oplatil. „Nebudete mluvit, pokud nebudete osloveni.“ Nějak se mi podařilo udržet jazyk za zuby. „A po celou dobu konání bohoslužby se budete plně soustředit.“ Zdráhavě jsem přikývl. A potom, Bůh jí žehnej, mi nabídla únikovou cestu. „Ale nejdůležitější je,“ prohlásila s rukama zapřenýma v bok, „že nejpozději za dvanáct týdnů absolvujete test ze čtení a psaní, abych si mohla být jistá, že zvládnete nový chorál nebo neznámý žalm.“

    Potěšilo mě, že jsem padl hned na první překážce, ale jak jsem měl brzy zjistit, slečna Eleanor E. Mondayová se tak snadno nevzdávala.

    „Jakou píseň nám zazpíváš, dítě?“ zeptala se mě, když jsem se dostal na první místo v řadě.

    „Žádnou jsem si nevybral,“ odpověděl jsem.

    Otevřela zpěvník a usedla k pianu. Usmál jsem se při myšlence, že ještě stihnu druhou polovinu našeho nedělního fotbalového zápasu. Slečna Mondayová začala hrát známou melodii, a když jsem si všiml, že na mě z první řady kostelních lavic zírá máma, usoudil jsem, že bude lepší, když zazpívám a udělám jí radost.

    Všechny věci světlé a krásné, všechna stvoření velká i malá, všechny věci moudré a úžasné…“ Ještě než jsem dospěl k Pánbůh je všechny vytvořil, objevil se na tváři slečny Mondayové zářivý úsměv.

    „Jak se jmenuješ, dítě?“ zeptala se.

    „Harry Clifton, slečno.“

    „Harry Cliftone, budeš se hlásit na zkouškách sboru každé pondělí, středu a pátek vždy přesně v šest hodin.“ Otočila se k chlapci, který stál za mnou, a řekla: „Další!“

    Slíbil jsem mámě, že na první zkoušku sboru přijdu včas, i když jsem věděl, že bude poslední, protože slečna Mondayová brzy zjistí, že neumím ani číst, ani psát. A taky by ta zkouška byla poslední, kdyby každému, kdo mě slyšel zpívat, nebylo jasné, že můj hlas je úplně jiná liga než hlasy všech chlapců ve sboru. Ve skutečnosti v okamžiku, kdy jsem otevřel ústa, všichni přítomní umlkli. A pohledů obdivu, ba dokonce úžasu, po nichž jsem toužil na fotbalovém hřišti, se mi dostalo v kostele. Slečna Mondayová předstírala, že si ničeho nevšimla.

    Když nás propustila, nešel jsem domů, ale běžel jsem do přístavu, abych se zeptal pana Tara, co mám dělat, když neumím číst ani psát. Pozorně jsem vyslechl radu starého pána a na druhý den jsem šel do školy a zaujal své místo ve třídě pana Holcombea.

    Ředitel školy nedokázal skrýt překvapení, když mě spatřil sedět v první řadě, a byl ještě překvapenější, když jsem vůbec poprvé dával při dopoledním vyučování pozor.

    Pan Holcombe mě začal učit abecedu a během několika dní jsem dokázal napsat všech šestadvacet písmen, i když ne vždy ve správném pořadí. Máma by mi byla pomohla, když jsem se odpoledne vrátil ze školy, jenomže stejně jako zbytek naší rodiny ani ona neuměla číst ani psát.

    Strejda Stan sice uměl naškrábat svůj podpis, ale i když dokázal rozeznat krabičku cigaret Wills’s Star od značky Wild Woodbines, byl jsem si docela jistý, že nápisy na krabičkách přečíst neumí. Navzdory jeho bručení, které by každého odradilo, jsem začal čmárat písmena abecedy na jakýkoli cár papíru, který se mi dostal do ruky. Strejda Stan si zřejmě nevšiml, že všechny nařezané kusy novin na záchodě jsou vždycky popsané písmenky.

    Jakmile jsem zvládl abecedu, pan Holcombe mě seznámil s několika jednoduchými slovy: pes, lev, dům, a dokonce se dvěma dvouslabičnými: máma, táta. Tehdy jsem se ho poprvé zeptal na svého otce, protože jsem doufal, že mi o něm něco poví. Konec­ konců se zdálo, že pan učitel ví všechno. Jenomže jeho spíš udivilo, že o vlastním otci skoro nic nevím. O týden později začal psát na tabuli delší a složitější slova: škola, domov, kniha. Koncem měsíce jsem dokázal napsat svou první větu: The quick brown fox jumps over the lazy dog (Rychlá hnědá liška skáče přes líného psa), která, jak pan učitel zdůraznil, obsahuje všech šestadvacet písmen anglické abecedy. Zkontroloval jsem si to a ukázalo se, že měl pravdu.

    Koncem čtvrtletí jsem uměl hláskovat tak obtížná slova jako chorál, žalm, a dokonce hymnus, i když mi pan Holcombe neustále připomínal, že při řeči vynechávám souhlásku h. Jenomže potom jsme se rozešli na prázdniny a já jsem si začal dělat starosti, že bez pomoci pana Holcombea náročný test slečny Mondayové nezvládnu. A taky by to tak dopadlo, kdyby pana učitele nenahradil Starý Jack.

     

    * * *

     

    Na páteční zkoušku, na níž jsem měl absolvovat druhý test, který – jak jsem věděl – rozhodne o tom, zda budu moci ve sboru pokračovat, jsem přišel o půl hodiny dřív. Mlčky jsem seděl v lavici a utěšoval se nadějí, že slečna Mondayová vyvolá přede mnou někoho jiného.

    První test jsem absolvoval, jak se slečna Mondayová vyjádřila, triumfálně. Všichni jsme dostali za úkol zarecitovat Otčenáš. Pro mě to nebyl problém, protože co pamatuju, klekávala máma každý večer u mého lůžka a opakovala důvěrně známá slova, než mě uložila. Ovšem další test slečny Mondayové měl být mnohem náročnější.

    V té době, tedy koncem druhého měsíce, se od nás očekávalo, že dokážeme nahlas přečíst žalm před ostatními členy sboru. Vybral jsem si žalm 121, který jsem rovněž znal zpaměti, protože jsem ho v minulosti často zpíval. K horám své oči obracím – odkud se dočkám pomoci? Mohl jsem jen doufat, že já se dočkám pomoci od Pánaboha. Ačkoli jsem dokázal nalistovat správnou stránku v Knize žalmů, protože v té době jsem již uměl počítat od jedničky do stovky, bál jsem se, že si slečna Mondayová všimne, že nejsem schopen číst každý verš řádku po řádce. Ale jestli si toho všimla, nedala to najevo, protože jsem mohl zůstat na kůru další měsíc, zatímco dva jiní nezdárníci – to slovo použila ona, já jsem nevěděl, co znamená, dokud jsem se druhý den nezeptal pana Holcombea – byli vyloučeni a museli se vrátit mezi ostatní věřící.

    Když nastal čas třetího a závěrečného testu, byl jsem už na něho připravený. Slečna Mondayová požádala ty, kdo vydrželi, aby napsali svatá přikázání ve správném pořadí, aniž by nahlédli do knihy Exodus.

    Sbormistryně záměrně přehlédla, že jsem umístil krádež před vraždu a nedokázal jsem správně napsat cizoložství, přičemž jsem evidentně nevěděl, co to slovo znamená. Teprve když byli další dva nezdárníci vyloučeni ze sboru pro mnohem méně závažné chyby, jsem si uvědomil, jak výjimečný musím mít hlas.

    První adventní neděli nám slečna Mondayová oznámila, že vybrala tři nové soprány – neboli andílky, jak si nás zvykl označovat reverend Watts –, kteří se stanou trvalými členy sboru, zatímco zbytek byl zavržen, neboť se dopustil tak neodpustitelných hříchů, jako je brebentění nebo cucání tvrdých bonbonů během kázání. Dva chlapci byli dokonce přistiženi, jak při Simeonově chvalozpěvu hrají kaštanovou bitvu.

    Příští neděli jsem si oblékl dlouhou modrou sutanu s bílým krejzlíkem. Jako jediný jsem si mohl pověsit kolem krku bronzový medailon Panny Marie, abych ukázal, že jsem byl vybrán jako sopránový sólista. Byl bych ten medailon hrdě nesl na krku celou cestu domů a druhý den bych si ho vzal do školy, jenomže slečna Mondayová mi ho na konci každé bohoslužby sebrala.

    O nedělích jsem se ocital v jiném světě, obával jsem se však, že tento opojný stav nepotrvá věčně.

Otcovy hříchy
Jeffrey Archer
Díl v sérii: 2.

V POKRAČOVÁNÍ STRHUJÍCÍ EPICKÉ SÁGY JE ODDANOST... Více...