V amplionu zapraskalo. „Žádáme všechny účastníky procesu lady Virginia Fenwicková versus paní Emma Cliftonová…“
„Porota dospěla k verdiktu,“ řekl Trelford již v pohybu. Ohlédl se, jestli jdou všichni za ním, a do někoho vrazil. Omluvil se, ale mladík se ani neotočil. Sebastian spěchal napřed a podržel dveře soudní síně číslo čtrnáct otevřené, aby matka a její obhájce mohli zaujmout svá místa v první řadě.
Emma byla příliš nervózní na to, aby mohla mluvit, a v obavě z nejhoršího se ustrašeně ohlédla na Harryho, jenž se posadil za ni. Všichni netrpělivě čekali na příchod poroty.
Vstoupila soudkyně Laneová a celá síň povstala. Soudkyně se uklonila a posadila se. Emma přenesla pozornost na zavřené dveře za lavicí poroty. Nemusela čekat dlouho, než se otevřely a vyšel z nich soudní úředník následovaný dvanácti porotci. Chvilku jim trvalo, než se usadili na svá místa, přičemž se snažili nešlápnout někomu na nohu jako opozdilí návštěvníci divadla. Úředník počkal, až se posadí, pak třikrát udeřil holí o podlahu a hlasitě požádal: „Nechť povstane předseda.“
Předseda se vztyčil do plné výšky svých pěti stop a čtyř palců a zadíval se na soudkyni. Paní Laneová se předklonila a položila stěžejní otázku: „Dospěli jste k verdiktu, na němž jste se jednomyslně shodli?“
Emma měla pocit, že se jí při čekání na odpověď zastaví srdce.
„Ne, mylady.“
„Dosáhli jste tedy verdiktu, na kterém jste se shodli většinou alespoň deset ku dvěma?“
„Dosáhli, mylady,“ odpověděl předseda poroty, „ale jeden z nás na poslední chvíli změnil názor a zbývající hodinu jsme ustrnuli na poměru devět hlasů ku třem. Nevěřím, že by se to mohlo změnit, takže vás znovu žádám o radu, jak postupovat.“
„Domníváte se, že byste mohli získat většinu deset ku dvěma, kdybych vám poskytla více času?“
„Domnívám, mylady, protože na jedné konkrétní věci se nás všech dvanáct shoduje.“
„Na které věci?“
„Kdybychom znali obsah dopisu, který major Fisher napsal panu Trelfordovi, než spáchal sebevraždu, dospěli bychom k rozhodnutí docela rychle.“
Všichni upřeli zrak na soudkyni s výjimkou Virginiina právníka sira Edwarda Makepeace, který hleděl na Donalda Trelforda, Emmina obhájce. Buď byl dokonalý hráč pokeru, nebo nechtěl, aby se porotci dozvěděli, co v dopise je.
Trelford vstal a sáhl do náprsní kapsy. A zjistil, že dopis tam už není. Zadíval se k protější straně soudní síně a viděl, že se lady Virginia usmívá.
Oplatil jí úsměv.
* * *
Porota odešla.
Soudkyně Laneová požádala sedm mužů a pět žen, aby se naposled pokusili dosáhnout verdiktu, a instruovala je, aby se do soudní síně vrátili následující den dopoledne. Začala se však obávat, že nejpravděpodobnějším výsledkem bude nemožnost dosáhnout požadované shody. Jakmile se zvedla, všichni přítomní povstali a uklonili se. Soudkyně jim zdvořilost oplatila, a teprve když odešla, propukl v soudní síni hlasitý šum.
„Byla byste tak hodná a zašla se mnou do mé kanceláře, paní Cliftonová?“ požádal Donald Trelford. „Seznámím vás s obsahem dopisu majora Fishera a poradíme se, zda ho zveřejnit.“
Emma přikývla. „Byla bych ráda, je-li to možné, aby se k nám připojili i manžel a bratr. Syn Sebastian se musí vrátit do práce.“
„Samozřejmě,“ souhlasil Trelford. Posbíral papíry a bez dalšího slova odvedl trojici ze soudní síně a po širokém mramorovém schodišti do přízemí. Vyšli na Strand, kde se na ně znovu vrhla smečka štěkajících žurnalistů doprovázená blesky fotoaparátů. Obklíčila je a táhla se za nimi cestou k budově, kde měl obhájce pracovnu.
Osaměli, teprve až když došli na starobylé náměstí Lincoln’s Inn, obklopené úhlednými městskými domy, v nichž našla sídlo řada advokátních kanceláří plných právníků a jejich úředníků. Pan Trelford je po vrzajících schodech zavedl do nejvyššího patra domu číslo 11 a pak kráčeli kolem řad jmen vytištěných na cedulkách, jež byly upevněny na sněhobílých stěnách vedle dveří.
Když Emma vstoupila do Trelfordovy kanceláře, udivilo ji, jak je malá. Hned si však uvědomila, že v žádné budově na Lincoln’s Inn nemohou být velké místnosti, a to ani pro nejvyšší představitele právnických firem.
Všichni se posadili a pan Trelford se zadíval na ženu, která seděla naproti němu. Paní Cliftonová působila klidně a vyrovnaně, dokonce stoicky, což bylo poněkud vzácné u klientky, před níž se otevírala možnost porážky a veřejného ponížení, pokud ovšem… Odemkl nejvyšší zásuvku psacího stolu, vytáhl z ní složku na spisy a rozdal kopie Fisherova dopisu manželům Cliftonovým a siru Gilesi Barringtonovi.
Originál zůstal zamčený v sejfu, i když právník nepochyboval o tom, že se lady Virginia nějakým způsobem zmocnila kopie, kterou měl s sebou u soudu.
Všichni si přečetli dopis napsaný rukou na hlavičkovém papíru Dolní sněmovny a Trelford prohlásil pevným tónem: „Pokud mi dovolíte tento důkaz předložit u soudu, paní Cliftonová, věřím, že můžeme případ vyhrát.“
„To nepřipadá v úvahu,“ odmítla Emma a dopis mu vrátila. „Nikdy to nedovolím,“ dodala s důstojností ženy, která ví, že toto rozhodnutí ji může nejen zničit, ale také vložit vítězství do rukou protistrany.
„Dovolíte alespoň, aby své mínění vyslovili váš manžel a sir Giles?“
Giles na sestřino svolení ani nečekal. „Ten dopis porota samozřejmě musí vidět. Protože až ho uvidí, dospěje k jednomyslnému verdiktu ve tvůj prospěch. A ještě důležitější je, že se Virginia už nebude moci ukázat na veřejnosti.“
„To je možné,“ opáčila Emma klidně, „ale ty současně budeš nucen stáhnout kandidaturu v doplňovacích volbách. A tentokrát ti už ministerský předseda nenabídne jako kompenzaci křeslo ve Sněmovně lordů. A můžeš vzít jed na to,“ dodala, „že pro tvou exmanželku bude zničení tvé politické kariéry mnohem cennější výhrou než moje porážka. Ne, pane Trelforde,“ pokračovala a ani se na bratra nepodívala, „tento dopis zůstane rodinným tajemstvím a s následky se budeme muset všichni smířit.“
Giles se k ní prudce otočil. „Proč jsi tak tvrdohlavá, sestro? Nenapadlo tě, že bych velmi nerad prožil zbytek dnů s vědomím odpovědnosti za to, že jsi prohrála soud a musela odstoupit z funkce předsedkyně správní rady Barringtonova loďařství? A nezapomeň, že budeš muset uhradit Virginii náklady na právní zastoupení, a to už ani nemluvím o kompenzaci, kterou jí porota určitě přiřkne.“
„Ta cena mi za to stojí,“ stála na svém Emma.
„Jsi paličák!“ zopakoval Giles hlasitěji. „A vsadil bych se, že Harry se mnou souhlasí.“
Všichni se obrátili k Harrymu, který dopis nemusel číst znovu, protože si ho slovo od slova zapamatoval. Nyní však byl na vážkách, zda zachránit politickou kariéru nejstaršího přítele, či nedopustit, aby manželka prohrála soudní spor. Ocitl se, jak se říká, mezi dvěma mlýnskými kameny.
„Rozhodnutí není na mně,“ řekl nakonec. „Ale kdyby teď visela na vlásku moje budoucnost, chtěl bych, aby se Fisherův dopis u soudu přečetl.“
„Dva proti jedné,“ konstatoval Giles.
„Moje budoucnost nevisí na vlásku,“ namítla Emma. „A máš pravdu, drahý, konečné rozhodnutí je na mně.“ Beze slova vstala, podala ruku obhájci a řekla: „Děkuji vám, pane Trelforde. Uvidíme se zítra u soudu, až porota rozhodne o našem osudu.“
Právník se jí uklonil. Počkal, až se za návštěvníky zavřou dveře, a zamumlal sám pro sebe: „Měli ji pokřtít Porcie.“
* * *
„Jak jste se k tomu dostala?“ zeptal se sir Edward.
Virginia se usmála. Sir Edward ji poučil, že kdyby ji odpověď při křížovém výslechu mohla poškodit, má mlčet.
Sir Edward se neusmál. „Kdyby soudkyně panu Trelfordovi dovolila předložit tohle,“ zamával dopisem, „jako důkaz, přestal bych věřit, že případ vyhrajeme. Ve skutečnosti jsem si jistý, že bychom prohráli.“
„Paní Cliftonová nikdy nedovolí, aby byl dopis jako důkaz předložen,“ opáčila Virginia přesvědčeně.
„Jak si můžete být tak jistá?“
„Její bratr chce kandidovat v doplňovacích volbách, které budou po smrti majora Fishera vyhlášeny v obvodě Bristol Docklands. Kdyby ten dopis vešel ve veřejnou známost, musel by kandidaturu stáhnout. Ukončilo by to jeho politickou kariéru.“
Tvrdí se, že právníci mají vlastní názor na všechno možné s výjimkou svých klientů. V tomto případě tomu tak nebylo. Sir Edward přesně věděl, co si o lady Virginii myslí, ovšem nemohl to veřejně vyslovit, ať už u soudu, nebo mimo něj.
„Pokud se nemýlíte, lady Virginie,“ řekl stárnoucí královský rada, „a protistrana dopis jako důkaz nenabídne, porota bude předpokládat, že nevyhovuje jejím zájmům. A to bezpochyby vychýlí misku vah ve váš prospěch.“
Virginia dopis roztrhala a kousky papíru sesypala do odpadkového koše. „Souhlasím s vámi, sire Edwarde.“
* * *
Desmond Mellor si znovu rezervoval malou konferenční místnost v zastrčeném hotelu, kde nemohl potkat nikoho známého.
„V závodě dvou koní sázejí bookmakeři na vítězství lady Virginie,“ prohodil ze svého místa v čele stolu. „Zdá se, že Alex Fisher nakonec přece jenom udělal pro změnu něco dobrého.“
„Líp si to Fisher načasovat nemohl,“ přitakal Adrian Sloane. „Ale pro hladké převzetí Barringtonova loďařství je pořád nutné mít všechno řádně přichystané.“
„Naprosto souhlasím,“ potvrdil Mellor. „Proto jsem již připravil návrh tiskového prohlášení. Chci, abys ho zveřejnil, jakmile porota oznámí verdikt.“
„Jenomže všechno se ještě může změnit, jestli paní Cliftonová dovolí, aby byl Fisherův dopis přečten před soudem.“
„Můžu tě ujistit,“ pravil Mellor, „že ten dopis nikdy nespatří světlo světa.“
„A ty víš, co v něm je, že?“ zeptal se Jim Knowles.
„Řekněme jen, že podle mého názoru paní Cliftonová porotcům ten dopis neukáže. A to je přesvědčí, že naše milovaná předsedkyně má co skrývat. V takovém případě určitě rozhodnou ve prospěch lady Virginie a tím ta záležitost skončí.“
„Je silně pravděpodobné, že porota vynese verdikt už zítra,“ poznamenal Knowles, „a tak jsem svolal na pondělí na deset ráno mimořádnou schůzi správní rady. Na programu budou jen dva body. Za prvé přijetí rezignace paní Cliftonové a za druhé Desmondovo jmenování předsedou správní rady nové společnosti.“
„A moje první rozhodnutí v postavení předsedy bude Jimovo jmenování mým zástupcem.“ Sloane se zamračil. „Potom požádám Adriana, aby se stal členem rady, takže akcionáři i celá City nezůstanou na pochybách, že má Barringtonovo loďařství nové vedení.“
„Až si tohle přečtou stávající členové správní rady,“ zamával Knowles tiskovým prohlášením, jako kdyby to byl program jednání Dolní sněmovny, „nepotrvá dlouho a admirál i jeho staří kamarádi si uvědomí, že jim nezbývá nic jiného než podat rezignaci.“
„A já ji zdráhavě přijmu,“ řekl Mellor a dodal: „S těžkým srdcem.“
„Nevěřím, že by Sebastian Clifton tak snadno zapadl do našich plánů,“ obával se Sloane. „Jestli se rozhodne zůstat ve správní radě, převzetí nemusí proběhnout tak hladce, jak si myslíš, Desmonde.“
„Neumím si představit, že by Clifton chtěl působit jako ředitel Mellorovy loďařské společnosti, poté co lady Virginia veřejně ponížila jeho matku, a to nejen u soudu, ale i ve všech celostátních novinách.“
„Ty určitě víš, co je v tom dopise,“ zopakoval Knowles.
* * *
Giles se ani nepokusil sestru přesvědčit, aby změnila názor. Chápal, že by to bylo zbytečné.
Mezi mnohé Emminy dobré vlastnosti patřila neochvějná loajalita k rodině, přátelům a ke všemu, čemu věřila. Druhou stranu téhle mince ale tvořila neústupná tvrdohlavost, kvůli níž u ní někdy převládly osobní pocity nad zdravým rozumem, a to i kdyby měla prohrát soudní spor a nuceně rezignovat na funkci předsedkyně správní rady Barringtonova loďařství. Giles to věděl, protože sám dovedl být stejně zaťatý. Usoudil, že to je společný rodinný povahový rys. Zato Harry byl mnohem více pragmatický. Než dospěje k rozhodnutí, vždycky dlouho zvažuje jiné možnosti a alternativní postupy. Giles se však domníval, že Harry nyní váhá mezi podporou manželky a loajalitou k dávnému příteli.
Vyšli z budovy na Lincoln’s Inn právě ve chvíli, kdy lampáři rozsvěceli první plynové lucerny.
„Čekám vás oba k večeři,“ připomněl Giles. „Teď si ještě musím vyřídit nějaké pochůzky. A mimochodem, ségro, moc děkuju.“
Harry zastavil taxík a nasedl do něj i s manželkou. Giles počkal, až automobil odbočí za roh, a zmizel z dohledu. Potom spěšně vykročil k Fleet Street.
