Brendan nezaklepal, prostě stiskl kliku a vklouzl do kajuty. Ve dveřích se ohlédl, aby se ujistil, že ho nikdo neviděl. Nerad by vysvětloval, co dělá mladý muž, který cestuje druhou třídou, v kajutě aristokrata, navíc v noci. Ne že by to někdo komentoval.
„Nevyruší nás někdo?“ staral se, jen co za sebou tiše přivřel dveře.
„Před sedmou ráno nás nikdo rušit nebude, a potom už nebude co rušit.“
„Dobře.“ Brendan si klekl vedle velké bedny, odemkl a zvedl víko a zahleděl se na složité zařízení, jehož sestrojení mu trvalo déle než měsíc. Dalších třicet minut kontroloval, že se nikde neuvolnil drát, že jsou všechny číselníky řádně nastavené a že stačí cvaknout spínačem a stopky se rozběhnou. Zvedl se, teprve až se přesvědčil, že všechno funguje, jak má.
„Zařízení připraveno,“ ohlásil. „Kdy ho chceš aktivovat?“
„Ve tři v noci. A budu potřebovat půl hodiny, abych se tohohle zbavil,“ dotkl se postarší aristokrat dvojité brady, „a stihl se dostat do záložní kajuty.“
Brendan se vrátil k bedně a nastavil časovač na tři hodiny. „Stačí, když před odchodem zmáčkneš tento spínač a přesvědčíš se, že vteřinová ručička běží. Pak ti zbývá třicet minut.“
„Může se něco na poslední chvíli pokazit?“
„Jestli zůstanou ty lilie v kajutě paní Cliftonové, tak nic. Nepřežije nikdo na této chodbě a zřejmě ani nikdo na palubě pod námi. V hlíně pod tou kyticí je schováno šest liber dynamitu, což je mnohem víc, než potřebujeme, ale aspoň máme jistotu, že dostaneme zaplaceno.“
„Máš můj klíč?“
„Ano,“ odpověděl Brendan. „Kajuta sedm set šest. Pod polštářem najdeš nový cestovní pas a lístek.“
„Ještě něco, s čím bych si měl dělat starosti?“
„Ne. Hlavně se ujisti, že se vteřinovka pohybuje, než odejdeš.“
Doherty se usmál. „Uvidíme se v Belfastu.“
* * *
Harry odemkl kajutu a ustoupil, aby dal Emmě přednost.
„Jsem k smrti vyčerpaná,“ vydechla a naklonila se, aby přičichla k liliím. „Nechápu, jak královna matka zvládá ten každodenní nával společenských povinností.“
„Je to prostě její práce a je v ní dobrá. Ale vsadil bych se, že by si musela sáhnout na dno sil, kdyby měla jen na pár dní dělat předsedkyni správní rady u Barringtonů.“
„Tak to já dávám stokrát přednost své práci před její.“ Emma svlékla šaty, pověsila je na ramínko do skříně a zmizela v koupelně.
Harry si ještě jednou přečetl kartičku od královny matky. Byl to velmi osobní vzkaz. Emma se už rozhodla, že si vázu po návratu do Bristolu postaví na stůl ve své kanceláři a každé pondělí do ní vloží čerstvé lilie. Harry se usmál. Proč ne?
Když vyšla z koupelny, vystřídal ji a zavřel za sebou. Emma svlékla župan a uložila se do postele, příliš unavená, než aby si přečetla alespoň několik stránek románu Špion, který přišel z chladu od nového autora, jehož jí Harry doporučil. Zhasla lampičku vedle lůžka a zavolala: „Dobrou noc, drahoušku,“ i když věděla, že ji Harry nemůže slyšet.
Než se Harry vrátil z koupelny, Emma tvrdě spala. Přitáhl jí přikrývku přes ramena jako malému dítěti, políbil ji na čelo, zašeptal: „Dobrou noc, miláčku,“ a lehl si na své lůžko. Pousmál se, když slyšel, že přede jako kočka. V životě by jí neřekl, že chrápe.
Hleděl do tmy a zažíval pocit nesmírné hrdosti na svou ženu. Vyplutí nemohlo dopadnout líp. Otočil se na bok a domníval se, že hned vklouzne do náruče spánku, ale přestože měl víčka jako z olova a byl hodně unavený, nemohl dlouho usnout. Něco tu nebylo v pořádku.
* * *
Jiný muž, nyní v bezpečí druhé třídy, byl rovněž zcela vzhůru. Ačkoliv byly tři hodiny ráno a svůj úkol splnil, nepokoušel se usnout. Právě se chystal jít do práce.
Kdykoliv musel čekat, pokaždé se ho zmocnily tytéž obavy. Zanechal za sebou stopy, které by mohly vést přímo k němu? Dopustil se nějaké chyby, jež zapříčiní krach operace, a po návratu domů se stane terčem výsměchu? Uvolní se až v záchranném člunu, a ještě lépe na palubě jiné lodi mířící do jiného přístavu.
Pět minut a čtrnáct vteřin…
Věděl, že jeho krajané, spolubojovníci za tutéž věc, jsou teď stejně nervózní jako on.
Čekání vždycky představuje tu nejhorší fázi mise, nad níž nemáte kontrolu a nemůžete už nic udělat.
Čtyři minuty a jedenáct vteřin…
Horší než při fotbalovém zápase, když váš klub vede jedna nula, ale vy víte, že soupeř je silnější a dokázal by v nastaveném čase vstřelit branku. Vzpomněl si na rozkazy oblastního velitele: až zazní alarm, snažte se dostat do záchranného člunu mezi prvními, protože zítra touto dobou budou pátrat po mužích, kterým je pod pětatřicet a mluví s irským přízvukem, což znamená držet klapačku, chlapi.
Tři minuty a čtyřicet vteřin… třicet devět…
Upřeně hleděl na dveře kajuty a představoval si nejhorší možný scénář. Bomba nevybuchne, dveře se rozletí a dovnitř vtrhne tucet, možná víc, policajtských goril, mlátí obušky na všechny strany a je jim jedno, kolikrát ho zasáhnou. Slyšel ale jen rytmický tlukot motoru, jak si Buckingham dál klidně razil cestu přes Atlantik na cestě do New Yorku. Do města, kam nikdy nedojede.
Dvě minuty a třicet čtyři vteřiny… třicet tři…
Začal si představovat, jaké to bude, až se vrátí na Falls Road. Malí chlapci v krátkých kalhotách k němu budou uctivě vzhlížet, když ho budou na ulici míjet s jedinou touhou v srdci – být jako on, až vyrostou. Být jako hrdina, který vyhodil do vzduchu Buckingham jen pár týdnů poté, co loď slavnostně pokřtila královna matka. O ztracených nevinných životech nebude nikdo mluvit; když věříte ve svůj boj, žádné nevinné životy neexistují. Doherty se vlastně s žádným cestujícím z horních palub nesetkal. Všechno se o nich dozví až v zítřejších novinách, a pokud vykonal svou práci správně, nebude tam o něm ani zmínka.
Minuta a dvacet dvě vteřiny… dvacet jedna…
Mohlo by se vůbec něco pokazit? Mohlo by v poslední chvíli zklamat zařízení, zkonstruované tak pečlivě v pokoji v horním patře na statku poblíž Dungannonu? Čeká ho snad utrpení ticha znamenajícího porážku?
Šedesát vteřin…
Začal šeptem počítat.
„Padesát devět, padesát osm, padesát sedm, padesát šest…“
Nečekal ten opilec shrbený v křesle v salonu celou dobu na něj? Jsou teď na cestě do jeho kajuty?
„Čtyřicet devět, čtyřicet osm, čtyřicet sedm, čtyřicet šest…“
Nepřenesl někdo ty lilie jinam, nevyhodil je, neodnesl pryč? Co když je paní Cliftonová alergická na pyl?
„Třicet devět, třicet osm, třicet sedm, třicet šest…“
Neodemkli kajutu Jeho Lordstva a nenašli otevřenou bednu?
„Dvacet devět, dvacet osm, dvacet sedm, dvacet šest…“
Neprohledávají už teď loď a nepátrají po muži, jenž vyklouzl z toalet v salonu první třídy?
„Devatenáct, osmnáct, sedmnáct, šestnáct…“
A co když… pevně se chytil okraje lůžka, zavřel oči a začal počítat nahlas.
„Devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna…“
Přestal počítat a otevřel oči. Nic. Jen děsivé ticho, které vždycky následuje po selhání. Sklonil hlavu a modlil se k bohu, v něhož nevěřil. Okamžitě následoval výbuch tak zuřivý, že ho odmrštil na zeď kajuty jako list v bouři. Vrávoravě se postavil na nohy a usmál se, když uslyšel výkřiky. Mohl si jen lámat hlavu, kolik pasažérů na horní palubě mohlo vůbec přežít.
* * *
„JKV,“ mumlal si Harry, když se mátožně probíral z polospánku. S trhnutím se posadil a rozsvítil noční lampičku, potom vyklouzl z postele a rychlým krokem zamířil k váze s liliemi. Znovu si přečetl vzkaz od královny matky. Děkuji za nezapomenutelný den v Bristolu. Doufám, že můj druhý domov bude mít úspěšnou první plavbu. Podepsáno JKV královna Alžběta, královna matka.
„Taková triviální chyba,“ utrousil Harry. „Jak mi to mohlo uniknout?“ Popadl župan a rozsvítil světla v kajutě.
„Už je čas vstávat?“ zeptal se ospalý hlas.
„Ano, je,“ odpověděl Harry. „Máme problém.“
Emma přivřenýma očima zamžourala na budík na nočním stolku. „Ale vždyť jsou teprve tři hodiny,“ protestovala s pohledem upřeným na manžela, jenž dál soustředěně upíral zrak na lilie. „Tak co je to za problém?“
„Královna matka nepoužívá titul JKV.“
„To ví každý,“ potvrdila Emma, stále ještě v polospánku.
„Každý kromě osoby, která poslala tyto květiny. Jak to, že dotyčný nevěděl, že správné oslovení královny matky je Její Veličenstvo, a nikoli Její královská Výsost? Ten titul patří princezně.“
Emma neochotně vstala z postele, tiše jako kočka přeťapkala k manželovi a pečlivě zkoumala kartičku.
„Požádej kapitána, ať za námi okamžitě přijde,“ vyzval ji Harry. „Musíme zjistit, co ta váza obsahuje,“ dodal a klesl na kolena.
„Asi jenom vodu,“ natáhla Emma ruku.
Harry jí sevřel zápěstí. „Podívej se pozorněji, drahoušku. Ta váza je příliš velká na něco tak drobného jako tucet lilií. Zavolej kapitána,“ zopakoval, tentokrát s větší naléhavostí.
„Ale květinářka se prostě mohla jen zmýlit.“
„Doufejme,“ opáčil Harry a ubíral se ke dveřím. „Ale takové riziko si nemůžeme dovolit.“
„Kam jdeš?“ zajímala se Emma, když zvedala sluchátko telefonu.
„Vzbudit Gilese. Má s výbušninami větší zkušenosti než já. Strávil dva roky života tím, že je pokládal postupujícím Němcům pod nohy.“
Když Harry vkročil do chodby, upoutal jeho pozornost postarší muž mizející směrem k hlavnímu schodišti. Na starého člověka se pohybuje nadmíru rychle, napadlo ho. Rázně zaklepal na Gilesovy dveře, ale musel zabušit ještě jednou, sevřenou pěstí, než se ozval ospalý hlas. „Kdo je tam?“
„Harry.“
Naléhavost v jeho hlase donutila Gilese vyskočit z postele a okamžitě otevřít dveře. „Co se děje?“
„Pojď se mnou,“ vyzval ho Harry bez vysvětlení.
Giles si chvatně navlékl župan a vydal se za švagrem po chodbě a dál do soukromého apartmánu.
„Dobé ráno, sestřičko,“ pozdravil Emmu, zatímco mu Harry podával kartičku a upozornil: „JKV.“
„Je to jasné,“ oznámil Giles, když si kartičku prostudoval. „Ty květiny nemohla poslat královna matka. Když to ale neudělala ona, tak kdo?“ Sehnul se a prohlížel si vázu pozorněji. „Ať to byl kdokoli, mohl do té vázy nacpat ohromné množství semtexu.“
„Nebo pár litrů vody,“ podotkla Emma. „Jste si oba jistí, že si neděláte zbytečné starosti kvůli ničemu?“
„Je-li to voda, tak proč jsou květiny už teď zvadlé?“ zeptal se Giles. V té chvíli zaklepal na dveře kapitán Turnbull a vstoupil do kajuty.
„Přála jste si se mnou mluvit, paní předsedkyně?“
Emma začala vysvětlovat, proč manžel a bratr klečí na kolenou.
„Na palubě jsou čtyři důstojníci SAS,“ přerušil kapitán předsedkyni. „Jeden z nich by měl být schopen zodpovědět jakékoli dotazy, které by pan Clifton mohl mít.“
„Předpokládám, že se na palubě neocitli náhodou,“ odvětil Giles. „Nechce se mi věřit, že se všichni zároveň rozhodli vzít si dovolenou v New Yorku.“
„Jsou na palubě na žádost tajemníka ministerské rady,“ vysvětlil kapitán. „Ale sir Alan Redmayne mě ujistil, že jde pouze o preventivní opatření.“
„Jako obvykle ten muž ví něco, co my ne,“ komentoval Harry.
„Takže možná nastal čas zjistit, co to je.“
Kapitán opustil kajutu, rychle prošel chodbou a zastavil se až u dveří kajuty číslo 119. Plukovník Scott-Hopkins zareagoval na zaklepání mnohem rychleji než před několika minutami Giles.
„Máte v týmu specialistu na zneškodňování výbušnin?“
„Seržanta Robertse. Sloužil u pyrotechnické jednotky v Palestině.“
„Potřebuju, aby se ihned dostavil do apartmánu paní předsedkyně.“
Plukovník neztrácel čas otázkami proč. Vyběhl chodbou k hlavnímu schodišti, kde se setkal s kapitánem Hartleyem, který k němu pádil.
„Právě jsem zahlédl Liama Dohertyho, jak vychází z toalety v salonu první třídy.“
„Jste si jistý?“
„Ano. Dovnitř vstoupil jako aristokrat a o dvacet minut později vyšel jako Liam Doherty. Potom zamířil ke kajutám druhé třídy.“
„Tím se možná všechno vysvětluje,“ konstatoval Scott-Hopkins cestou dolů po schodech s Hartleyem jen o krok za zády. „Jaké číslo kajuty má Roberts?“ zeptal se v běhu.
„Sedm čtyři dva,“ odpověděl Hartley, když přeskakovali přes červený dělicí řetěz na užší schodiště. Zastavili se až na palubě sedm, kde se vynořil ze stínů desátník Crann.
„Neprošel kolem tebe v posledních několika minutách Doherty?“
„Sakra,“ zaklel Crann. „Věděl jsem, že jsem toho parchanta viděl vykračovat si po Falls Road. Vešel do sedm nula šestky.“
„Hartley,“ houkl plukovník, aniž ustal v běhu, „vy a Crann hlídejte Dohertyho. Ujistěte se, že neopustí kajutu. Pokud ano, zatkněte ho.“ Plukovník zabouchal na dveře kajuty číslo 742. Seržant Roberts druhou výzvu nepotřeboval. Otevřel dveře během pár vteřin a pozdravil plukovníka Scotta-Hopkinse slovy: „Dobré ráno, pane,“ jako by ho velící důstojník pravidelně budil uprostřed noci oblečený v pyžamu.
„Seberte si nádobíčko, Robertsi, a pojďte za mnou. Nemůžeme ztratit ani vteřinu,“ vydal pokyn plukovník, znovu v pohybu.
Roberts se vyrovnal tempu velícího důstojníka až po třech schodišťových ramenech. Ve chvíli, kdy dorazili do chodby vedoucí k apartmánu, Roberts věděl, které z jeho specifických dovedností plukovník vyžaduje. Vtrhl do kajuty předsedkyně správní rady a chvíli upřeně zíral na vázu, potom jí začal pomalu otáčet.
„Jestli je to bomba,“ přemýšlel nahlas, „je hodně velká. Nedokážu odhadnout počet zmařených životů, pokud tu zatracenou věc nezneškodníme.“
